Brzy po roce 1989 k nám domů začal dojíždět rodinný přítel z Vídně. Emigroval tam někdy za normalizace, dělal příručího v krámku a ve svých osmdesáti jako rakouský důchodce mohl mít každý rok jiné auto západní značky (zatímco můj o něco mladší otec (r. 1926), odborný lékař, měl již skoro dvacet let moskviče a na víc se ze svého platu nezmohl). Jezdil po světě, byl vitální, spokojený, v žádném případě nepřipomínal typického odepsaného důchodce rudé éry. Jako pamětníci první republiky se shodovali s mým otcem, že komunisté náš stát úplně zplundrovali, že zničili a zbídačili celé generace, celý ekonomický a mentální potenciál staré Masarykovy republiky. Paradoxní je, že se na tom s nimi shodl i můj děda (matčin otec, r. 1917), komunista, který první republiku považoval za sociální teror. Kdyby se pan Vít narodil v Rakousku, v Británii nebo v USA, jeho současná ekonomická úroveň by záležela především na něm a na jeho životním nasazení. Bohužel je ale místo toho spíš jen zmačkaným obalem, který na smetiště (plné krys a jiné havěti), jež sami vyrobili, zahodili komunisté poté, co z něj vymáčkli obsah.

Pokud jde o pětatřicátníky... co byste, pane Víte, čekal od generace, jež se ve škole učila samé lži, jejíž rodiče vesměs vyměnili pravdu za gauč, od generace, formované normalizací? Moc dobře si vzpomínám na to, jakým šokem pro mne bylo číst ve čtrnácti Hovory s TGM, které mi dal náš třídní učitel (tehdy cca pětatřicátník, nonkomformista na pomezí disentu) v červnu 1990. Do svých osmnácti jsem shltl Patočku, leccos od Komenského, později Palackého apod. -- měl jsem štěstí, stihl jsem aspoň trochu být formován ideály, jež byly v absolutním rozporu s atmosférou normalizace, již jsem nasával jako dítě (a již lze vyjádřit velice trefně těmito slovy "všechno ojebat"). Na druhou stranu: mé zkušenosti s pětatřicátníky jsou spíše dobré, a to i co se týče sociálního cítění. V žádném případě ale, ať už jsou jacíkoli, to nejsou děcka, jak byste si asi rád myslel. Upřímně řečeno, "obdivuji" na Vás to povyšování se nad mladší. Jsem zvyklý jednat s nejbližším příbuzným, otcem, který bude mít 80 let (ještě ordinuje a je velký ctitel první republiky), ale oproti Vám je mladík. Ani u pana Tigrida, ani u pana Medka, ani u generála Pernického, a poslouchal jsem je často a s úctou a zaujetím (ne pro jejich věk, ale pro jejich životní zásluhy), jsem nikdy to narcisistní zaujetí vlastní věkem nepostřehl. Naopak: tak jako můj otec se vždy klonili k tomu, že je přirozené, že mladší lidé lecčemus mohou rozumět mnohem lépe než oni. Podobně smýšlel i Masaryk.

A na závěr jeden citát ze S. Butlera (Erewhon, 1872), který uvádí K. R. Popper v Otevřená společnost a její nepřátelé I (Oikúmené Praha 1994, str. 126), aby podepřel své mínění, že odolnost mládí vůči špatné výchově ve školách je nejlepší argument pro "optimistický pohled na lidstvo". Vždy si na to vzpomenu, když slyším mudrovat zapšklé starce (většinou jsou to bývalí straníci):

"Někdy se divím, jak je možné, že napáchané škody nebyly zřetelnější a že mladí muži a ženy vyrostli tak rozumní a dobří i přes téměř úmyslné pokusy pokřivit a zaškrtit jejich růst. Někteří byli nepochybně poškozeni, což je poznamenalo až do konce života, někteří se však jevili jen o málo horší, nebo se vůbec nejevili horšími, a někteří se dokonce jevili lepšími. Asi je tomu tak proto, že ve většině případů se přirozený instinkt mladíků vzbouřil proti jejich výcviku tak absolutně, že je učitelé i přes veškerou snahu nikdy nedokázali přimět, aby výcvik brali vážně." BC: Zde je třeba dodat, že za normalizace ty pokusy "pokřivit a zaškrtit jejich růst" byly víc než úmyslné, byly přímo základní koncepcí celého fungování státu.

A ještě citát z Otevřená společnost a její nepřátelé II (Oikúmené Praha 1994, str. 276), jímž K. R. Popper (původně rakouský žid, posléze britský a novozélandský občan, 1902-1994) hodnotí naši první republiku: "Masarykovo Československo bylo zřejmě jedním z nejlepších a nejdemokratičtějších států, které kdy existovaly."