Báječný způsob jak znechutit své čtenáře

Zdá se, že spisovatel už měl předem jasno a rozhodl se ještě před psaním své knihy pro to nejhorší, co může autor udělat svým populárním hrdinům. Přesunul je do dalšího časového pásma (kolik báječných pokračování Kvčlidovy rodiny nás ještě čeká?) a v osobní účelovosti je konjunkturálně propojil s vlastními, individuálně pojatými historickými souvislostmi (já ti ukážu, Klausi!). Problém tedy nestojí, zda chce Viewegh nyní politicky agitovat propagací své knihy, ale že kniha sama už je politickou agitkou, pomineme-li její (alespoň, jak je patrné z ukázky) dnes již ne moc vtipnou "dobovou" ironii.

"Jeho vztah k Václavu Klausovi je poměrně kritický. Rozhodně bych ho charakterizoval jako polemický, i když už se možná začíná měnit ve spor," poznamenal v červenci 2001 nakladatel Pluháček a jaksi zapomněl, že k vedení sporu jsou zapotřebí minimálně dva subjekty. Je velmi naivní si myslet že spor začíná tím, když se jedna strana o druhou začne mediálně otírat. Klausovi je totiž Vieweghovo "umělecko-politické" vymezování vůči jeho osobě ukradené a dobře prodejnému spisovateli doporučil, aby vstoupil do politiky. Ironií je, že Vieweghova pravidelná veřejná čtení jsou vlastně jeho předvolební mítinky, v nichž agituje pro Unii svobody ("Já dokonce říkám nahlas, že Koalici volím!", svěřil se v Lidovkách).

"Michal Viewegh byl často přítomen na akcích pořádaných na podporu České televize v době její zimní krize," uvedl tehdy Pluháček a Ciglerová kontext propojila, když 20.7.2001 v Lidovkách napsala: "Přestože Viewegh ještě nezačal Báječná léta s Klausem psát a připravovaný román je ve stadiu autorových poznámek, zájem o jeho filmové zpracování už projevila Česká televize. ('Michal Viewegh je velmi talentovaný autor a my bychom moc stáli o práva k jeho nové knize,'uvedl producent České televize Jan Štern)".

"Veřejnoprávní" spisovatel

Není žádným překvapením, že Česká televize má zájem o práva k "protiodeesácké" knize. Za prvé je věrná a vděčná svým zastáncům a za druhé si od "čteného" autora slibuje divácký ohlas (sledovanost je stále hlavní priorita veřejnoprávní televize). Případný zájem o dramatizaci Báječných let s Klausem by byl ale jen projevem vůle pokračovat v průměrnosti původní české televizní tvorby, která se dosud nebyla schopna vymanit z osvědčených schémat (dobro vítězí nad zlem) a divácky oblíbených klišé (zlo je vždy potrestáno). Otázka umělecké přínosnosti televizní adaptace Vieweghovi knihy je proto na pováženou.

Obecně lze říci, že Viewegh přes jistou dávku schopnosti přetlumočit odpozorovanou realitu jen účelově stvrzuje jisté rysy ve společnosti jako normu (podobně to dělá Barbora Nesvadbová a třeba bavič Petr Novotný). To samo o sobě ještě nemusí být uměleckým činem (společenská užitečnost je navíc nulová). Podstatný je totiž nejen způsob vyjádření (tedy to, co se čtenářům na Vieweghovi líbí), ale i schopnost oslovit invenčním přesahem, hloubkou sdělení, či poselství. Obávám se, že toho je v jeho knihách (kromě bavičství) veskrze málo.

Spekulativní Vieweghův úspěšný "realismus" (píše to, co každý "zná" a v čem se může "najít") obsahově velmi plytkého významu nenabízí žádné východisko, protože nic nevypovídá o snaze "změnit svět". Už jsem zaslechl přirovnání Viewegha k Páralovi, či dokonce k Hrabalovi, což je naprosto nemyslitelné.

Vyprávění Hrabalovo se děje ve snaze o poetické vyjádření lidských tužeb a jejich snah překonat svou vlastní "omezenost", kdežto Vieweghovy vyprávěnky jsou přitakáním průměrnosti, s níž se většina tak ráda ztotožňuje. ('Já se nemám rozčilovat?!' hulákal dále dědeček, celý brunátný. 'Já?! Už tě snad nějakej cigoš kulturně vobohatil? Pokud já vím, tak tě akorát vokrad!'", píše ve své ukázce Viewegh).

Čtenářská úspěšnost (naprosto nepodstatná pro kvalitu díla) tohoto autora má právě toto pozadí. Jenže Páral byl mistrem nadsázky a fabulace, Hrabal byl okouzlen "čistotou" lidské duše (jež je svoji podstatou vždy nezávislá na konvenčních a komerčních vztazích). Vieweghova obraznost je v podstatě velmi chudičká (dobově tendenční) a dialogy v ukázce jsou na úrovni pokročilejšího gymnasisty (že by autor studentům přednášel, jak pózovat před fotoaparátem?).

Pro ty, kteří očekávají od knihy víc než zábavné čtení (jak skvěle nazval Karel Poláček oddechový žánr) je to nuda. Vieweghův jazyk je totiž popisný, nenechává čtenáři prostor pro to, co není vysloveno (co nelze ani "doslovit") a co je pro silnou literaturu vždy zárukou trvání.

Lidové noviny - "frontmenem" Michala Viewegha

Jak známo, Lidovky se zbavily své nestrannosti především v postojích kolem krize v České televizi (v nich viditelně excelovala především Jana Ciglerová a Petruška Šustrová) a jejich reputaci zachraňoval (a dosud zachraňuje) převážně Martin Zvěřina. Není proto nijak překvapivé, že tento list rád otevírá svoji náruč exponentům tehdejšího "boje za svobodu", mezi které patří i Michal Viewegh.

Promotion, kterého se mu dostává v tomto listě, má proto zcela racionální pozadí a Lidovky jsou u všeho, co se kolem tohoto autora šustne. Rozhovor před napsáním nové knihy a po napsání knihy byl jistě plánován s milimetrovou přesností.

"Víte, jakou máte čtenost románů?" ptá se před vydáním Vieweghovy knihy nenápadně Jana Ciglerová, aby spisovatele navedla přesně tam, kam je potřeba, a pokračuje: "Při průměrném prodaném nákladu vašich knih je to zhruba dvě stě tisíc lidí dohromady. To je víc než tři procenta volebních hlasů, které byste mohl _protiklausovsky_ naladit". "No ale ano, doufám, že nějaké to nepatrné procento nerozhodnutých či pochybujících voličů by nový román snad ovlivnit mohl," přitakává Viewegh, aniž možná tuší, že podle reakcí nejen na diskusních forech se naopak zdá, že efekt může být i opačný.

V celém rozhovoru pokládá Ciglerová účelové otázky a vede Viewegha v předem připraveném scénáři: "Tři procenta mohou v dnešních poměrně vyrovnaných statistických průzkumech sehrát rozhodující roli. To musí být Klausovi minimálně nepříjemné, nemyslíte?" - "To doufám. Kdyby ne, bral bych to jako uměleckou prohru", odpovídá v předem inscenované komedii "herec" Viewegh.

Vieweghovi posedlost Klausem zřejmě zatemnila mysl

"Objevily se snahy román zastavit. Michal Viewegh přiznává, že poté, co ho kvůli nové knize kontaktovaly bezpečnostní složky, prožil pár týdnů ve strachu. V rozhovoru pro LN prozrazuje, že vydání jeho nové knihy předcházela varování z vysoce postavených bezpečnostních kruhů." To jsou titulky, jimiž Jana Cíglerová uvedla svůj nedávný rozhovor.

"Mluvil jste o vývoji reakcí na předem ohlášený román. Stupňovaly se nějak?" nahrává spisovateli Cíglerová a spisovatel přitakává: "Později jsem měl dva tři signály, že odéesce ležím v žaludku a že si prý na jakémsi grémiu o mně povídali. Nad tím jsem mávl rukou. Jenže nedávno jsem absolvoval schůzku, kde mě jistí lidé upozornili, že se údajně objevily snahy, aby můj román nevyšel." Samozřejmě že Viewegh ony signály blíže nespecifikoval (obdržel je baterkou, kouřem anebo snad prostřednictvím mimozemské civilizace?), proč také, koho by to zajímalo, čtenáři přece svému autorovi bezmezně věří.

"A nebál jste se potom?" uzavřela pasáž novinářka Lidových novin a spisovatel "bezchybně" odpověděl: "Sledoval jsem, jestli mi před domem opravdu nepostává auto. Potom se tahle obezřetnost začala měnit ve vztek. Kde to hergot žijeme, copak je možné, aby někoho kvůli románu kontaktovali lidé z bezpečnostních složek? Proto jsem se taky rozhodl, že to v tomhle rozhovoru všechno řeknu." (pak, že není vůbec důležité, co Viewegh říká v médiích, poz.aut.:-).

Rozhovor měl své logické vyústění :"Změnilo to váš pohled na politiku?" ptá se Jana Cíglerová. "Změnilo. Řeknu to takhle: nedávno jsem četl v novinách, že David Rath řekl o Klausovi (před tím president ČLK v životopise přiznal obdiv k M.Vieweghovi), že je to nebezpečný politik jihoamerického střihu. Ještě před čtrnácti dny bych si myslel, že je to přehnaná formulace pronesená v afektu. Dneska si nejsem jistý," odpověděl spisovatel.

Michal Viewegh je jako Charlie Chaplin

Údajně nejplodnější autor má samozřejmě své zastánce a je docela zábavné sledovat, jak se bývalý "frontoví" bojovníci za svobodu slova vzájemně ujišťují o své věrohodnosti. V Týdnu č.20 si to Jan Kraus (sám "intoš" v "manšestrovém saku") rozdal s "intelektuály", kteří si to podle něj před tím zase neférově rozdali s Michalem Vieweghem: "Kde byli naši intoši, když vyšlo Narovinu? Co jste psali, kluci?", ptá se s dětinskou naivitou Jan Kraus aniž by tušil, že Klausova kniha třeba nestála "intošům" ani za zlámanou grešli (natož si vůbec dělat podobnou reklamu). Jenomže kamarád z krize v ČT je pojem (Viewegh je podle něj nejpopulárnější český spisovatel a to může mít v celé věci svoji váhu) a tak souvislosti odvozuje Kraus od jeho "národněbuditelského" činu.

Opět tu máme klasický pohádkový scénář: mlčící většina a odvážný jednotlivec, který se nebojí vyslovit svůj názor (Viewegh Bajaja jde zabít draka Klause). "Spisovatel se nemůže zkompromitovat názorem", píše dále Jan Kraus a jaksi zapomněl, že i spisovatel se může snadno zkompromitovat způsobem, jakým svůj názor prezentuje ("A jestli se Klaus stane prezidentem, bude to morální tragédie. Ten člověk veřejně lže celému národu do očí - a my z něj pak uděláme prezidenta?"uvedl v rozhovoru s Ciglerovou Viewegh).

Asi nejlegračnější je pointa celého Krausova textu, v níž přirovnal Viewegha (spisovatele přece "pronásledují" vysoce postavené kruhy) k osudu Charlie Chaplina. "Není náhoda, že geniálního Tuláka hnaly USA ze země pár let po válce novinovými titulky: Ať táhne ten špinavý žid!" napsal Jan Kraus a svoji kolegiální výpomoc končí slovy: "A kde jsou dnes všichni ti slavní političtí hysterici? A kde je Charlie?"

"Co pro vás bude znamenat, když Klaus ty volby vyhraje?, ptá se Michala Viewegha v závěru rozhovoru Jana Ciglerová. "Zklamání. Osobní prohru", odpověděl spisovatel. Jistě, nemusí to být pro autora nic veselého, ale ještě smutnější je, když umělec tak intenzivně spojí svůj osud s "románovou předlohou".

Patří či nepatří populární spisovatel do Britských listů?

Nepochybně velmi zajímavá je i reflexe celého "sporu" o Vieweghovu uměleckou integritu. Jistý reprezentativní vzorek pohledu přinesl i zasvěcený odborník (nemyslím to hanlivě) Martin Pilař ve svém textu "O autorském čtení, propagandě a profesionalitě", jež byl reakcí na můj článek "Ještě ke koncepci Britských listů: Proč dělají reklamu politické agitaci Michala Viewegha?" Já jsem toho sice v literatuře tolik nestihl (jak je ostentativně uvedeno v závěru Pilařova článku, aby mu to zřejmě dodalo váhu), ale za svůj zdravý rozum si ručím.

Text jsem napsal v souvislosti s mapováním terénu koncepce Britských listů a to byla moje hlavní motivace. Pan Pilař svoji reakci uvedl tvrzením, že očekávání navozené titulkem však nebylo naplněno. Jenže já nemohu za to, že Britské listy první část titulku neotiskly. Považuji to s ohledem na kritiku psaní Daniely Pilařové za redakční chybu, která posunula vyznění článku.směrem k možnosti se domnívat, že mi šlo o účelovou manipulaci, což není pravda. Takže dvě třetiny článku, které jsou podle pana Pilaře o úplně jiných tématech, která nemají nic společného s atraktivním titulkem, se vztahují zase a jen k tématu koncepce BL, kdyby tomu ovšem chtěl pan Pilař věřit.

Ponechme ale stranou otázku funkčnosti titulku ve vztahu k textu, protože nakonec je to čtenář, který si udělá názor sám. Autor mě ale zmiňuje v souvislosti s Lidovými novinami (prý používám stejně povrchní argumenty), jenže v článku "Ještě ke koncepci Britských listů: Proč dělají reklamu politické agitaci Michala Viewegha?", jsem žádné Lidové noviny necitoval (jak si může každý snadno ověřit). Z Lidovek jsem citoval až v tomto textu.

Obraz o sobě si Viewegh vytváří sám

Autor v reakci píše, co všechno jsem neprozkoumal, neověřil, zkritizoval (mé hodnocení Viewegovy knihy i jeho autorského čtení bylo prý apriorně negativní) a přesto jsem si troufl vynášet silácké kritické odsudky (není Jan Paul v jádru opravdu negativní člověk? pozn.aut.).

Nesdílím s panem Pilařem názor, že musím znát inzerovanou knihu. Každá část díla je representativním vzorkem celku a mě zajímal vlastní způsob presentace M.Viewegha, tedy to, co byl on sám ochoten v rozhovorech ovlivnit. Jeho snahu vytvářet o sobě na veřejnosti mediální obraz proto považuji za stejně podstatnou. Nepotřebuji se fyzicky dostavit na vlastní autorské čtení. Hodnotit jeho průběh a skutečný význam, jsou zcela odlišné věci! Snažím se vyjadřovat v nadsázce, nezajímá mě příliš jak se věci jeví, ale jak ve své podstatě jsou.

"Vieweghovo autorské čtení bylo v prvé řadě propagací nového románu a Britské listy nedělaly reklamu politické agitaci. Nejde o politickou, natož agitační tiskovinu!" píše Martin Pilař, ale ani on mě ničím nepodporuje v možnosti mu to věřit (já jsem se o to alespoň pokusil). V rovině pouhého tvrzení proti tvrzení ztrácím o téma zájem. Nemohu přece uvěřit Vieweghově upřímné tvůrčí snaze jen proto, že je o ní on sám přesvědčen a nebo že o ní dokázal přesvědčit ostatní, včetně pana Pilaře. On vidí "vodu" (Báječná léta s Klausem je umění), já vidím "necky" (Báječná léta s Klausem je agitační tiskovina) a z hlediska rozpínavosti vesmíru je samozřejmě jedno, kdo z nás dvou má pravdu.

Otázka je, čeho je víc, zda vody, nebo těch necek a o tom lze diskutovat. Já jsem se snažil argumentovat, že "Vieweghovy necky" jsou veliké ("Klaus dělá z lidí voly a oni to mnohdy ani nevnímají. Třeba ten román aspoň někomu otevře oči") a vody je v nich jen hodně málo. Dokonce si myslím že i Viewegh dělá z lidí voly, ale pokud se jim to nezdá, já s tím nemohu nic dělat. Otevírat oči nikomu nechci.