Jestliže vymezení priorit Britských listů (co je ochoten tento deník ve společnosti reflektovat) je podle mě dáno snahou vytvořit prostor, v němž kritické myšlení je dominantním prvkem zkoumání kvality života ve společnosti, ještě to neznamená, že se tak bude dít samo o sobě, z pouhé vůle šéfredaktorova přání. Pokud jsem řekl, že koncepce BL je čitelná, neznamená to že je čitelná stále (opakuji: ne vždy a za všech okolností se to BL daří ).

Vieweghovo autorské čtení je ve skutečnosti propaganda

Jsem také toho názoru, že způsob či forma naplnění koncepce musí být diskutabilní a především kriticky namířená také do vlastních autorských řad. To je moje představa o funkčnosti šéfredaktora, který je odpovědný za zveřejněné články a příspěvky, neboť - jak jsem přesvědčený - otevřená diskuse se nepřetržitě odehrává i skrze tématický rozsah publikovaných příspěvků. Otázka, co publikovat, by měla vycházet z charakteru koncepce BL.

Jestliže si myslím, že noviny s názorem jsou noviny s postojem (patrně je o BL čtenářský zájem právě z těchto důvodů), pak od nich nutně očekávám, že nepřistoupí na paušální a manipulativní metody mediální trhu. Očekávám, že se budou snažit (z hlediska koncepce) vždy alternovat vůči projevům onoho "současného mediálního a společenského dogmatu", s celou jeho výzbrojí laciných a emotivních slůvek o jedinečnosti, úspěšnosti a prodávanosti. V tomto smyslu proto nechápu, proč Britské listy dělají reklamu politickému agitování Michala Viewegha, který se tím navíc vůbec netají !

Zkousnul jsem informaci o mezinárodním čtení šeské a slovenské literatury pořádané Artfórem - Jazzovou sekcí, přestože jsem přesvědčen, že jde o zcela formální a společensky jen alibistickou efektní záležitost (díky tomuto hodnocení projekt nedostal dotaci ze Státního fondu kultury, což Karel Srp s arogancí nebyl schopen přijmout). Strávil jsem "mobily versus benzinové pumpy", ale nechápu anoncování tzv. Vieweghova autorskému čtení jeho nové knihy, když jsou toho plné noviny (respektive plné Lidové noviny)! Čím je tato informace z hlediska koncepce BL tak závažná?

Proč vjela Gombitová na pódium v křesle pro vozíčkáře?

Jestliže Britské listy v touze po odlišném a svobodném názoru "příliš nezajímá co tvrdí politikové a profesionální novináři", pak očekávám, že se víc zřejmě zajímají o jiný hlas, o to CO nového je sděleno a nikoliv jak je to napsáno.

Proto rozumím, že stylistická forma a schopnost tvůrčí nadsázky nemusí být podstatná pro zařazení příspěvku, je-li povaha textu nějak důležitá. V tomto smyslu mám ale osobně problém s některými články Daniely Pilařové, které dle mého soukromého názoru nenaplňují koncepci Britských listů tak, jak já ji chápu.

Nejde mi o to kohokoliv kádrovat nebo vylučovat s účasti na vytváření užitečnosti Britských listů, jen si nejsem jist, zda se to prostřednictvím některých autorů smysluplně daří (vztahuji to samozřejmě i na sebe).

Nevím zda mě zajímá, že zpěv finalistky Miss ČR 2002 Radky Kocurové byl natolik příšerný, že ji v očích části diváků katapultoval z možných nejvyšších příček (vyšlo v BL 8.4.2002) a nebo že se Dejdar zakoktával.

Očekávám v BL hlubší důvod k sepsání textu, než jen záměr samoúčelně na malichernostech diskreditovat nezajímavý "missácký" podnik. Nevím, k čemu a pro co bylo důležité sdělení, že "Jako první vjela na pódium Marika Gombitová ve svém pojízdném křesle pro vozíčkáře" (čímž podle paní Pilařové zapůsobila dostatečně cituplně na diváky). Myslícím lidem je přece jasné, že člověk který nemůže chodit, se na pódium musí nějak dostat! "Proboha Proč publikují Blisty takovéto "zasvěcené" komentáře k soutěži Miss 2002?", ptá se v diskusi k článku zcela oprávněně Vlasta Leporská.

Jedna líheň, nesrovnatelná úroveň

Zcela tendenčně je psán i poslední příspěvek Daniely Pilařové "Týden a Instinkt: jedna líheň, nesrovnatelná úroveň". Ačkoliv je snad doprovázen upřímnou snahou recenzovat oba časopisy, jeho obsahové vyznění je podle mne silně rozpačité.

V diskusi k článku Vilém Flenders komentoval text autorky velmi výstižně: "Nemá ani hlavu a bohužel ani patu. Argumenty se omezily na jediný, zařazení Geislerové na titul, což není dostačující ani náhodou. Očekával bych kritiku, která bude podložená a věcná a ne jen změť názorů a polopravd, nesmyslů vtělených do rétoriky rozlobené mladé ženy."

Superlativy, které paní Pilařová v textu použila, jsou také v duchu mediálních klišé: Nejuznávanější současná česká herečka Brodská a Týden jakožto nejčtenější ekonomicko-politický zpravodaj evropské úrovně. I kdyby to tak bylo, bez uvedení důvodů to není přesvědčivé.

Samoúčelnou reklamu Týdnu dělá autorka také tím, že vyzdvihuje nebojácnost jeho novinářů zpovídat mocné této země a pozitivně zmiňuje ironický sloupek Jana Krause, aniž by uvedla, proč a na základě čeho si to myslí. Zůstávají tak slova, která nemají význam.

Jestliže "kdokoliv píše kamkoliv bez vlastního názoru a jasného vyjádření osobního postoje nemá nárok na to, aby jeho výplody kdokoliv četl", pak bych ještě dodal, že kdo píše bez schopnosti přesvědčit, zaslouží si to samé. Slova která se nevztahují k prožitku (k oněm "individuálním emocím a ještě individuálnějším zkušenostem") ale jen sama k sobě, jsou zbytečná, neboť vrší bezvýznamnost - onu virtuální fikci (byť v upřímném přesvědčení sloužit dobré věci). Očekávám, že Britské listy podobné grafomanské lsti prohlédnou.