Během renesance umisťovali umělci často své mecenáše na obrazy svatých a mecenáš vždycky vypadal vhodně zbožně. To chce právě Pražský hrad?

Ať už je médium anebo význam určitého uměleckého díla jakýkoliv, ať je jeho obsah třeba nepopulární, nebo některé lidi rozčiluje anebo je špatné kvality, umělecká díla by neměla být označována za přijatelná či nepřijatelná.

Cituji z MfDnes: Filip Turek chtěl před Sv. Jiřím instalovat šibenici s oběšencem z vánočních ozdob, třetí nádvoří u Sv. Víta mělo patřit akci skupiny Pode Bal s názvem Zimmer frei. A právě ta vyvolala zákaz kanceláře. Po nádvoří se měly kutálet balony s informacemi o domech v Liberci, které po válce stát zabavil sudetským Němcům a dnes se postupně rozpadají. Balony měly být doprovázeny transparentem Zimmer frei vyvěšeným pod okny prezidentské kanceláře. Akce byla schválena. Na konci dubna však kancléř Ivo Mathé všechny exteriérové instalace zamítl. Stalo se tak vůbec poprvé, kdy kancelář direktivně zasáhla do projektů Správy Pražského hradu. "Pro nás byly projekty politicky kontroverzní, protože měly být v prostoru, kde se střídají státní návštěvy," vysvětluje mluvčí kanceláře Martin Krafl. "Představte si státní návštěvu, jak prochází kolem nápisu Kunst macht frei na Matyášově bráně, kde není vysvětleno, o co jde." Krafl tím naráží na další projekt Pode Balu, který měl sloganem Umění osvobozuje odkazovat k nápisům Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) na branách nacistických koncentráků. Zákaz ostatních venkovních exponátů - kromě Pode Balu se dotkl i zmíněného Filipa Turka, Martina Zeta, Davida Černého a Daniela Bozhkova - si však nevynutil strach kanceláře o turisty, ale o politickou korektnost akce. Malé pozdvižení vyvolal ještě muž převlečený za policistu, kterého si na protest proti zákazu svého díla přivedl sochař David Černý. Skuteční policisté dotyčného muže legitimovali a přemlouvali ho, aby si ze sebe sundal ceduli s nápisem K najmutí, jež vybízela k jeho hodinovému pronájmu za částku 3500 korun.

Pražský hrad měl zaujmout ohledně svobody výrazu "kontextovou neutralitu" - nemůže omezovat svobodu projevu a výrazu jen proto, že někoho - i kdyby to byla většina společnosti - jeho obsah uráží. V kontextu umění a zábavy to znamená, že je nutno tolerovat určitá díla, která můžeme shledat urážlivými, šokujícími, anebo prostě špatnými. Stejně jako ostatní formy projevu je ochrana uměleckého procesu základním rysem svobody projevu.

Jestliže si ani Havel v České republice tyto věci neuvědomuje, tak to tedy ztrácím veškerou naději!

Jeden brazilský list mě požádal, abych o této epizodě cenzury umění napsal speciální článek pro jeho nedělní vydání. Ty noviny totiž chtějí poukázat na paradox, že se o slovech "Havel" a "cenzura" donedávna mluvilo docela v jiné souvislosti...

Legenda vzniklá kolem Václava Havla byla součástí mého života už v sedmdesátých letech. Jeho jméno se neustále vyskytovalo v brazilských novinách a snad je zajímavé, že Havlovo jméno bylo využíváno jako trik proti brazilským cenzorům.

Během 21 let vojenské diktatory v Brazílii (1964 - 1985) existovala samozřejmě cenzura tisku (neboť ti, kdo neměli na své straně pravdu, potlačovali kritiku společenských nešvarů). Tak si museli brazilští novináři vymyslet způsoby, jak se vyhýbat cenzuře a cenzory sabotovat.

Nejprve se některé deníky rozhodly otisknout cenzurované články tak, aby bylo vidět, co bylo zcenzurováno: škrtnutá slova byla v textu vydaného článku začerněna.

A aby národ věděl, že existuje tuhá cenzura, kdykoliv byl zakázán celý článek, mnohé noviny na jeho místě otiskly recept na dort.

Tak společnost věděla, že se něco děje, ale nevěděli jsme co, protože to byl vždycky recept na tentýž dort...

Ale to nestačilo. Většina Brazilců stejně věděla, že diktátor musí kolem sebe šířit teror, aby zůstal u moci. Tak si novináři vymysleli mnoho triků, jak přelstít cenzory, kteří většinou nebyli příliš inteligentní, neboť pocházeli z armády, a tam je poslušnost a tělesné schopnosti důležitejší než inteligence.

Takže jakmile se stal Havel mezinárodně známým v důsledku Charty 77, část brazilských sdělovacích prostředků objevila, jak lze využívat jeho jména proti brazilským diktátorům.

No, záminkou pro státní převrat, k němuž došlo 1. dubna 1964 (posléze vláda změnila historii a ve škole nás učili, že armáda převzala moc 31. března, aby se její vítězství neslavilo na apríla) bylo, že by Brazílie mohla skončit jako komunistická země. Brazilská vládní propaganda líčila, jak hrůzní generální tajemníci vládnou komunistickým zemím krvavýma rukama, ignorují lidská práva, cenzurují a mučí. (Bylo ironické, že brazilští generálové u moci se chovali obdobně.)

A tak si uvědomil jeden šéfredaktor (Sergio Jockymann) že jestliže je brazilská vojenská vláda proti komunismu a tenhle člověk Havel taky, tak přece můžeme psát svobodně o něm...

A tak se také stalo. Cenzoři neměli ve zvyku číst každý den celé noviny, četli většinou jen hlavní zpravodajství a politické zprávy a komentáře, a tak novináři užívali takových triků, že ukrývali zakázané informace doprostřed kulturních recenzí anebo na sportovní stránky. Když se na to přišlo, noviny se vždycky vymlouvaly, že za to mohou tiskařské stroje. Ale takhle se daly tisknout jen velmi krátké podvratné zprávy.

A tak Jockymann udělal z Havlova jména zbraň proti vlastní brazilské totalitní vládě.

Na začátku Havlovy mezinárodní proslulosti se psalo o tom, jak ten člověk bojuje proti monstru komunismu. Psalo se o jeho minulosti a o tom, jak vláda nakládá s ním i se signatáři Charty.

Ale brzo už nebylo o čem psát. Brazilští novináři se však začali k Havlovi neustále vracet a opakovaně tiskli spoustu článků o tomto muži, jak bojuje proti "totalitě", proti "nedemokratické vládě", proti "režimu bez svobodných voleb", proti "systému vlády jediné strany" a proti "diktatuře". Fungovalo to - cenzorům to nikdy nedošlo.

V roce 1981 přestal být Havel hlavním zájmem médii a jeho místo převzal Lech Walesa: jeho jména se pak i nadále používalo téměř denně k témuž triku.

Píšu o tom ale proto, že jsem vyrostl s přesvědčením, že v Československu žije skutečný superman. A Václav Havel měl narozeniny v tentýž den jako já, čímž to bylo ještě zajímavější. Obstaral jsem si jeho knihy a pak jeho prezidentské projevy. Přeložil jsem mnoho těchto projevů pro články o tomto muži, jehož slova byla hlubokým poučením o etice v politice a v životě. Jeho myšlenky zaujaly nejen mě, ale i většinu těch - cizinců - kteří se o nich dověděli. Jak každý ví, Havel budí v zahraničí velký respekt.

Avšak když jsem se přistěhoval do České republiky, můj názor na Václava Havla se poněkud změnil, což je přirozené, když se člověk přiblíží. Většinu Čechů už Václav Havel nezajímal. Už ho neuctívali.

V poslední době přišel Havel o auru, kterou míval. Možná, že si stále ještě zachoval část své někdejší pověsti, ale disidentem už dávno není. Je prezidentem a má mysl bývalého rebela, jenže stále je to prezident, a to vytváří mezi ním a skutečným životem dost velkou propast. Nechová se pokaždé jako běžní vedoucí politikové ve světě, ale stále méně jedná podle těch principů, které zastával za komunismu.

Příkladem je to, že Havel nepozvedl hlas, když tam britští úředníci začali zabraňovat Romům v cestě do Británie. Kdyby býval Václav Havel zůstal věrný zásadám, které hájil po celý svůj život, měl alespoň odhalit eufemismy, jichž se užívá, přestože je hlavním cílem zabránit Romům, aby požádali v Británii o azyl. Kdysi býval i Václav Havel obětí obdobných eufemismů...

V minulosti Havel proti takovému pokrytectví protestoval, věděl dobře, jak špatné následky má to, když se společnosti lže. Havlovo mlčení ve věci etnického filtru v Ruzyni je popřením jeho minulosti.

Ale nyní, s absurdní epizodou zákazu části výstavy na Pražském hradě, se obávám, že se Václav Havel vzdálil od své minulosti ještě víc.

Umění je ve svobodné společnosti něčím daleko víc než jen rozptýlením. Poskytuje osvětu, vzdělání, identifikuje společenské problémy a způsobuje, že si lidé uvědomují, co se děje.

Každá překážka, uměle vytvořená vůči svobodě uměleckého výrazu vysílá strašlivý signál, zejména mladým lidem: když se nám něco nelíbí, správné je to zlikvidovat, požadovat, aby se to odstranilo, odebrat tomu financování anebo to zamést pod koberec.

Umění je pro lidi nástrojem hledání pravdy a sebeuvědomění. Důsledkem tohoto hledání pravdy jsou i umělecká díla, která zpochybňují stereotypní a konvenční názory a vyvolávají cenzurní nutkání v těch, jejichž hledání pravdy dospělo k jiným odpovědím.

Avšak svobodná společnost je založena na zásadě, že každý jednotlivý člověk má právo rozhodnout, jaké chce přijímat umění či zábavu. Jestliže není lidský tvůrčí duch svobodný nakažlivá choroba cenzury nás nakazí všechny.

Henrik Ibsen, George Bernard Shaw, Oscar Wilde, Maxim Gorkij, Bertold Brecht a Andrej Sacharov - těm všem se vysmívala jejich vlastní země za to, že jednali, jak ukázala posléze historie - poctivě a odvážně, přestože jejich vize byla vysoce nelichotivá pro přijaté pokrytecké morální normy jejich soudobé společnosti.

Osobní integrita těchto spisovatelů byla prověřena zkouškou času. Jejich charakter a jejich morální integrita se vyrovnala jejich uměleckým dílům. Soudobí kritikové Oscara Wilda byli přesvědčeni, že jeho dílo bude zapomenuto a že samotné jeho jméno se stane symbolem morální zkorumpovanosti. Dnes je tomu obráceně: Wildovo jméno ofhaluje pokrytectví a morální prudérii viktoriánské éry.

Čípak asi jméno vydrží zkoušku času? Bude to Ivo Mathé anebo David Černý? Havel disident anebo Havel prezident?