Po počátečních rozpacích jsem zaplatil zlevněné vstupné (ono toho taky není moc k vidění) u věrného "hlídače" špálovky pana Šavrdy a hledal jsem souvislosti. Tenhle nápad jsem měl už taky, blesklo mi hlavou, jenomže tehdy vystavit nic jsem považoval sice za okoukanou, nicméně pěkně drahou kuriozitu. Pronájem spodního sálu tzv. "nekomerční výstavní síně" Mánes, stál totiž na měsíc "jen" 120 tisíc korun. Ovšem vystavit nic, jen pro ten nápad, že to je nic, je vrchol formalismu. V případě této výstavy byly ale prázdné stěny galerie jen součástí jednoduchého ale důmyslného konceptu, který na jedné straně směřoval velmi kriticky do řad celé "fronty současného výtvarného umění" a na straně druhé aktuálně odkrýval již zaprášenou vrstvu naší sociální citlivosti.

Kurátor galerie Jaroslav Krbůšek vyzval Pawla Althamera z Polska, Romana Ondáka ze Slovenska a Christopha Buchela ze Švýcarska ke společnému projektu, který příhodně nazvali "In Prague". Pojítkem tohoto výběru byla podle tiskové informace Dušana Brozmana skutečnost, že jmenovaní umělci nejenže připravují své projekty do nových prostor, ale rádi pracují s lidmi a se společenským kontextem. Například Althamer pozval ve frankfurtském Kunstvereinu v okolí žijící bezdomovce na velkolepou vernisáž, když je před tím oblékl do šatů typických pro kurátory. Vytvořil tak na první pohled přirozenou situaci, v níž ale něco nehraje... Buchel prý zase vystavil v bazilejské galerii, která se nachází ve třetím poschodí, campingový přívěs. Musel ho ale před tím rozebrat a pak zase na místě složit. Do novin dal potom inzerát o velmi výhodné koupi a zval zájemce na prohlídku. Bylo jich prý dost. Ondák v sérii pohlednic s názvem "Antinomads" zase vyfotil své známé o kterých věděl, že neradi cestují a že se nejlépe cítí u sebe doma v Bratislavě. Tam je vyfotil a prostřednictvím pohlednic je nechal cestovat po světě...

V konceptu pro galerii Václava Špály tito umělci zcela popřeli význam galerie (kdo také do galerií dnes chodí?), což není sice nová myšlenka, nicméně jejich způsob je hoden pozornosti. Přes mikrofon totiž snímají hudbu žebrajícího harmonikáře, který pravidelně před galerií vysedává a reproduktorem ji živě přehrávají v prostorách galerie. V horní části navíc nainstalovali z okna malý balkónek, z kterého je na harmonikáře vidět. Stal se tak vizuálně i "obsahově" součástí jejich expozice. Mistrně tím vystihli a "zobrazili" jistou míru civilizační tísně (ale i genia loci "kapitalistické" Národní třídy), která je na jedné straně reprezentována pestrým davem nevšímavých migrujících lidí (většinou turisté, manažeři, sekretářky, atd.) a na straně druhé prázdnotou galerie (symbolizující kulturní prostředí), kam většinou vstoupí jen ten, který ví, co hledá (existuje ještě někdo takový?). Jednoduchost a srozumitelnost tohoto projektu je zřejmá (umění je o lidech) a potvrzuje, že konceptuální umění má stále silnou schopnost oslovit vnímatele svým sdělením, pakliže není samoúčelné.

Třešničkou na pomyslném dortu je hlas rozlobeného anonymního výtvarníka, který v zadní (opět prázdné) místnosti galerie nadává na poměry v současném výtvarném umění a vytváří v podstatě pointu celému konceptu (životní úděl slepého harmonikáře se zde setkává s "údělem" umělce): "Kurva já se na to vyseru, abych se pořád snažil o něco novýho, abych měl pořád nápady a smetanu slíznul kurátor. Mám to do prdele zapotřebí, furt něco vymejšlet? Můžu si koupit kurva flašku rumu a na všechno se vysrat!", zní skrze skrytý reproduktor stále se opakující hlas naštvaného umělce. Domyšleno ad absurdum: dnešní umělec už nemusí nic dělat (a přesto může "vystavovat"- či lépe řečeno: mluvit v galerii), nemusí být dokonce ani viděn, může se už jen rozčilovat, láteřit a nebo pít. Výstava je otevřena do 28. dubna 2002.