Před dvěma lety jsem byl přijat do inženýrského studia na fakultu mezinárodních vztahů v Praze. Průběh přijímacích zkoušek - to je kapitola sama pro sebe, to bych tady ani nerad rozebíral.

Hned u přijímaček jsem se však setkal s "ochotou školy" vyjít studentovi vstříc. Přijímačky se odehrávaly od 8.00 ráno (pro mimopražské je nemožné se sem na tu dobu dostat, musel jsem spát na ubytovně a to vám věru na sebevědomí nepřidá) a trvaly do odpoledních hodin (s přestávkami mezi jednotlivými písemkami).

Odpoledne jsem měl naplánován odjezd domů nejpozdějším rozumným spojem v 15.00, neboť kdybych vyjel později, cesta by mi trvala o dvě hodiny déle a byla by značně problematická v navazování přípojů. Jaké bylo mé překvapení, když nám v průběhu přijímaček oznámili, že testy budou opraveny ještě tentýž den a budou vyhlašovány odpoledne, po 15.00, s tím, že kdo nepřijde, má smůlu.

Vzhledem k tomu, že jsem předtím už jednu školu absolvoval, nedal jsem se zastrašit a zvedl jsem ruku a zeptal se, jaké jsou alternativy pro nás mimopražské.

Studijní referentka evidentně zaváhala a začala tvrdit, že účast na vyhlašování je nutná, protože se to musíme dozvědět, abychom případně byli přítomni u registrace předmětů, která probíhá následující týden a že do té doby už musíme mít vše vyřízené a podobně.

Na to jsem nereagoval a odhodlaně jsem se ptal za kým mám jít, abych se dohodl, jestli to nelze řešit nějak jinak.

Byl jsem odkázán na proděkana pro studium na fakultě, na kterou jsem se hlásil. Naštěstí jsem dopadl dobře - narozdíl od ostatních, kteří jen protestovali, leč sami nic nedělali - proděkan byl přítomen a byl ochoten sdělit mi výsledek telefonicky.

Po další cestě do Prahy ještě tentýž týden, kdy jsem si vyřídil všechny podstatné věci na studijním oddělení, zakoupil brožury a podobně, mě čekal zlatý hřeb přijímání nových studentů na VŠE - registrace.

Student si vybere předměty, které by chtěl v nadcházejícím studijním semestru studovat a "zaregistruje" si je ve speciálním softwaru na počítačové síti na VŠE.

Počet přístupných počítačů na vysoké škole, na kterých je možné tento zápis a registraci provádět, je omezen. Teprve později jsem se dozvěděl, že je možné totéž provést i mimo školu (na internetu), to vám ale zpočátku, a zejména na studijním oddělení, nikdo nesdělí. Stál jsem tedy dlouhou frontu, než jsem se dostal k nějakému funkčnímu počítači. (Fronta trvá v týdnech registrací a zápisů ve vytížené době i hodinu).

Těsně po vysoké škole, čerstvý inženýr, zasedám k počítači, spouštím program a vybírám si předměty - hle - program mi píše, že volných míst na tento předmět je 0, na tento minus 10, na tento minus 5. Co teď? Sebevědomí upadá.

Jdu se zeptat na studijní oddělení, co to má znamenat, proč je tam záporné číslo. Je mi vysvětleno, že se na ten předmět hlásí moc lidí, a proto je tam záporné číslo (vcelku logicky).

Nekomentuji ironický pohled, kterým mě úřednice zpražila.

Na mou otázku, jestli to tedy znamená, že předmět, který si zaregistruji, mi nemusí být zapsán, odpovídá, že nemusím.

Logickým řešením by bylo zaregistrovat si co nejvíc předmětů, reaguji. Načež se dozvídám, že kdybych to udělal, tak se na druhou stranu může stát, že se mi zapíší všechny předměty, a pak musím studovat v tom rozsahu, v jakém se mi zapsaly.

Zcela zmatený si tedy registruji předměty, u kterých je počet volných míst kladný a kompletně si přeskládávám doporučený harmonogram studia...

V prvním studijním týdnu, kdy se, opět na počítači, zapisují předměty, se teprve dozvídám jakých chyby jsem se dopustil.

Zjednodušeně řečeno:

a) měl jsem si zaregistrovat to, co jsem měl v brožuře, nehledě na "záporná čísla" s tím, že program s nejvyšší pravděpodobností vybere na tento přetížený předmět mě, protože jsem čerstvý student.

b) v prvním studijním týdnu je možné si změnit rozvrh nehledě na registrace, a to dle libosti.

(Výše uvedené o něco zjednodušuji.)

Pokusil jsem se nějak věci změnit. Napsal jsem na referentku, která má vyřizovat na škole stížnosti, připomínku a prosbu, aby vydali nějaký jednoduchý leták pro nové studenty, kde by bylo vše vysvětleno. Referentka se ozvala, že předává mou stížnost někam dál, ale celkově se nic nestalo...

Všechno, o čem si člověk dělá svůj názor, vychází z jeho zkušeností. Mé zkušenosti se studiem na vysokých školách jsou takovéto:

a) byrokracie, která se chová ke studentovi jako k žebrákovi, který o něco prosí.

Tady bych to mohl zobecnit na jakéhokoli úředníka, ale na vysokých školách to platí také a možná ještě ve větší míře než jinde.

b) neochota představitelů vysoké školy diskutovat či jednat s Vámi o něčem jako s partnerem.

Nikdy jsem se neobracel na takové organizace jako je Akademický senát, což je možná chyba, ale vždy jsem tam viděl jen lidi, kteří se chtěli nějak zviditelnit, oportunisty. Nikoli lidi, kteří by chtěli dělat něco pro ostatní. A vůči takovým nemám důvěru.

c) jakékoli informace, změny a dodatečné úpravy v čemkoli, včetně studijního programu, si musí student zjišťovat sám, protože škola ho nikdy o ničem sama neinformuje. Reakce na stížnosti studentů je obecná: "Máte sledovat nástěnky."

d) kvalitu vyučujících nehodlám komentovat, to je věc individuální a navíc mají vysokoškolští učitelé tendenci se mstít, takže už vůbec nemohu být konkrétní. Obecně bych si ale dovolil tvrdit o všech vyučujících, že nejsou schopni snést kritiku i kdyby nakrásně sami říkali, že ji chtějí slyšet.

e) využitelnost teoretické výuky v praxi - značně diskutabilní. Liší se to obor od oboru a samozřejmě, že jsou zde předměty, které jsou nezbytné, ale na druhou stranu je zde spousta předmětů, které jsou naprosto k ničemu.

f) studenti se bojí vyjádřit své názory, protože vyučující prý "spolu drží jako policajti, jeden druhého nepodtrhne".