Instinktivně jsem chtěl zmizet z dosahu kultury lačné veřejnosti, jen jsem jaksi nechápal, co se to děje. Buď je to ta nejlepší výstava všech výstav, co kdy byla v České republice, anebo se přihodilo něco nenormálního. Po několika minutách jsem měl jasno. Na panelu sponzorů se skvělo logo Česká televize. Česká televize, hlavní mediální partner Sebastiana Salgada. Ano, přání všech vystavujících umělců, reklama v televizi, to je ten kouzelný proutek, jehož mávnutí nažene do galerie tisíce lidí.

Zaplať si a trp!

Co ale vedlo Českou televizi k tak exklusivní spolupráci? Byla to jen kvalita Salgadových fotografií, která přiměla Českou televizi k tak masivní účasti na jeho propagaci? Naše veřejnoprávní televize se coby hlavní mediální partner neúčastnila často jiných, stejně významných výstav. Důvod jsem rychle objevil v katalogové skládačce, kde stojí: Sebastião Salgado patří mezi soudobé nejvýznamnější fotografy světa. Věnuje se převážně vlastním dlouhodobým sociálním projektům. Šest let pracoval na dokumentech o dělnících ve 27 zemích světa a jeho poslední projekt Exodus zachycuje celosvětovou migraci národů moderní doby ve 40 zemích světa.Tak, Salgado prý vytvořil ohromnou historickou fresku, jakousi ságu o současných lidských osudech a proto je tu televize, která přivedla do výstavní síně tolik lidí.

V Mánesu se ale netísnili jenom návštěvníci, byly zde na panelech namačkány fotografie jako sardinky. Špatná dramaturgie, nebo jen špatně vybraná galerie? Obojí, ale marnost, jež okatě trčela z té úmorné snahy za každou cenu přesvědčit diváka o velikosti a významu projektu, byla místy až směšná. Zjistil jsem to záhy, když jsem se konečně prodral do hlavního sálu. Neuvěřitelná nadprodukce stále týchž pocitů, stále téhož morálního apelu se vinula po panelech v podobě fotografií a s ní i had lidských těl, vzrušeně hltající všechny ty detaily, které by mohly být něčím zajímavé. Připadal jsem si jako ve škole, kde mě učitel do omrzení opakuje stále stejnou věc.Stalo se to nejhorší, co se mi mohlo přihodit - začal jsem se nudit. Dobře míněný nápad a veskrze společensky určitě smysluplná věc, mě otrávila. Velkohubost a teatrálnost, s jakou na mě Salgado v nadprodukci snímků líčil jen několik málo skutečně kvalitních fotografií, které jsem ale nakonec musel v černobílém labyrintu hledat, mně definitivně vzala chuť věřit podobným gigantickým projektům. Bylo to velkolepé divadlo, jež má své kulisy, protagonisty a diváky, kteří vzrušeně aplaudují. S tím podstatným sdělením, které v citlivém člověku rozechvěje jeho lidskost, totiž Salgado ve skutečnosti kupčí.

Mezi líbivostí a uměním

Vzpomněl jsem si na jednu starou a slavnou fotografii Jana Saudka, která se jmenuje Život. Je na ní do půl těla odhalená mužská postava v džínách, jak starostlivě drží v náruči křehké a zranitelné tělíčko novorozence. Všechno to, co upovídaně sděluje Salgado ve své historické fresce, je ukryto v této jediné a možná dosud nejlepší fotografii Jana Saudka. Jeho fotografie překračuje rámec vymezeného lidského konání, překračuje literární syžet příběhu o lidských strastech v lidské pouti za štěstím, protože se stala ikonou lidského údělu jako takového. V ní je totiž skryto a vyjádřeno vše lidské a vše podstatné. Je jedno, jaké rasy ty dvě bytosti jsou, je jedno odkud přicházejí a kam směřují. Salgado zachycuje lidské utrpění na pozadí příběhu, na pozadí předlohy lidského putování krajinou, které může být nekonečné. Saudek ve své jediné fotografii vystihnul bytí člověka jako takové a povýšil tím svoji fotografii na umění. Sebastião Salgado, jehož výstavní scénář čítá 200 stran přesného návodu k instalaci, potřeboval pověsit v Mánesu stovky svých fotografií, Saudek tam může pověsit jen tu jedinou a sdělila by totéž a možná mnohem zřetelněji a mnohem účinněji.

Nemohu v této souvislosti nevzpomenout dalšího našeho světového fotografa Jindřicha Štreita a jeho cyklů, jež jsou hlubinným ponorem do nitra lidské psychiky. Podobně jako Salgado i on se zabývá tématem člověka, ovšem méně hlučně a v mnohem méně okázalé presentaci. Od roku 1972 se Štreit koncepčně věnoval zobrazování vesnického života a soustředil se na portrét a na romskou tematiku. Jeho cyklus z osmdesátých let Lidé třineckých železáren není o nic méně závažnou sondou do údělu lidí, než je Exodus Sebastiana Salgada. Totéž se týká jeho silných cyklů Cesta ke svobodě a Lidé olomouckého okresu, který vystavoval v galerii Soho v New Yorku. Zatímco Salgada jako vystudovaného Ekonoma přestala bavit práce na brazilském ministerstvu financí a rozhodl se fotografovat, Jindřich Štreit měl u nás v osmdesátých letech fotografování zakázáno a byl sledován. Štreit nemá jako Salgado tolik cen, čestných doktorátů a titulů, ale má mimořádnou schopnost proniknout jako pozorovatel do nitra fotografovaných lidí. Jeho výpověď je krystalicky čistá, mimořádně prostá a na rozdíl od Salgada je zbavena konvenčních nánosů efektnosti a výtvarné spekulace. Salgadovy fotografie se chtějí veřejnosti formálně líbit a veřejnost je také to, co ho na svých precizně zprodukovaných výstavách zajímá.

Božský krajinář

Nejvýraznějším prvkem Salgadových fotografií jsou interiery, prostředí, v kterém lidi na útěku fotografuje. Autor ví, že toto prostředí vytváří genia loci jeho snímkům, protože je proměnlivé a pro diváka často exotické. Prostředí, v kterém se autor pohybuje a v kterém se Salgadovi obyčejní a trpící hrdinové často ocitají proti své vůli, vytváří spolu s fotografovaným objektem kontrast a napětí. Snímky ale prozrazují až přílišnou snahu vybavit je výtvarně jakýmsi magickým fluidem krajiny "posledního soudu" a proto působí příliš exhaltovaným a efektním dojmem. Významná teoretička v oboru fotografie Anna Fárová v katalogu výstavy píše, že Salgadovi se podařilo povýšit sociální fotografii, respektive zobrazení utrpení a chudoby, do mýtických dimenzí. Nemyslím si že to je pravda, nemyslím že ona efektní a technicky vytvářená magičnost Salgadových fotografií má mytický charakter. Mytický charakter fotografie se nerodí v pocitové kalkulaci mezi vybraným záběrem a představou o výsledku. Mýtus jako výraz ideje nezobrazitelné či nepostihnutelné definitivní umělecké pravdy je skryt v typologii zobrazované látky, v jejím charakteru, a umělec ho buď zjeví anebo nikoliv. To, co přisuzuje Anna Fárová Salgadovi, se ale přihodilo našenu Josefu Sudkovi. Právě v jeho fotografiích obyčejných sklenic s trochou vody a chlebem spatřuji onu nepostižitelnost definitivní pravdy a v cyklu z Invalidovny obraz chudoby, jež je zobrazena v oné mytické dimenzi.

Je obtížné spekulovat o míře upřímnosti Salgadova přístupu k tématům, která jsou vesměs burcující a lidsky zneklidňující. Zdá se ale, že víc než o umění jde v jeho případě o fotograficky dokumentovanou didaktickou přednášku. Díky za ni, nepochybně, kdyby ale nebyla tak nesmírně dlouhá, tak popisná a ve své podstatě zoufale nudná. Dobré umění totiž nepotřebuje nic popisovat, nic dodatečně vykládat, jak to činí Salgado na svých výstavách. Sama přítomnost vizuálně a obsahově silné výpovědi je schopna zaujmout a vzbudit u diváka účast. Brazilský fotograf ale nechce dělat umění a rozhodl se, že návštěvníka povede za ruku. Připojil k fotografiím popisky a vysvětlivky k textům, které jsou součástí výstavy, jež byla rozdělena do pěti kapitol, pojednávajících o naději i bolesti migrujících lidí ze všech koutů světa. Koho zajímá zeměpis a rád se přitom podívá na ilustrace, určitě si přišel na své. To není cynismus ve vztahu k tématu, kterým je lidské utrpení, je to ironická nadsázka vůči snaze autora vmanipulovat veřejnost do pocitu, že odvedl kus práce. Má mě snad samo závažné téma zbavit možnosti kriticky se vyjadřovat ke způsobu presentace? Že jde o víc než o umění, řečeno ironicky, sděluje také informace z webové stránky Sebastiana Salgada, kde se v odstavci Public Relations mimo jiné píše: Návštěvníci uvidí soubor 300 fotografií uspořádaných tak, že budou moci jejich prostřednictvím "cestovat". Výstava je něčím víc než jen fotografiemi pověšenými na zdech, snaží se být prostředkem širší komunikace. Nevěří snad autor síle výpovědi svých fotografií?

Utrpení jako zboží

Po shlédnutí výstavy jsem si kladl řadu otázek. Proč ta úmorná Salgadova snaha přesvědčit veřejnost, že odvedl kus práce? Proč rozdrobil a rozmělnil téma lidské bolesti v tak okázalou podívanou, že vlastně není v silách běžného návštěvníka ji obsáhnout? Je jeho snaha podrobně zasvětit veřejnost do svého konceptu opravdu jen cílem jeho vůle ukázat, jak píše, velkolepou ságu velkých změn v lidském společenství na konci minulého století? Volně interpretováno, kritika hovoří v souvislosti s jeho fotografickými projekty o monumentálním průzkumu sociální integrity člověka. A tak jsem vzpomněl zase Jindřicha Štreita, který po dobu sedmi let náročné fotografické a organizační práce usilovně mapoval ve spolupráci s olomouckým okresním úřadem život lidí na mnoha českých vesnicích i městech. Jemu Česká televize nepřinesla zadarmo dvacet pět reklamních spotů a její mediální komise neprohlásila jako v případě Salgada, že je to úžasné, to uděláme! O Štreitově výstavě nepsala všechna naše média svorně oslavné články, proč asi? Je snad jeho fotografická tvorba méně kvalitní a méně významná jen proto, že si to Štreit prostě neumí tak zprodukovat a nebo je to jednoduše tím, že jeho fotografické fresky nejsou dostatečně průzkumné a monumentální? Znovu jsem si vybavil fotografii Život, s níž Saudek s přehledem hodil rukavici všem nejvýznamnějším fotografům světa. Vzpomněl jsem opět na Josefa Sudka, jak trpělivě poslušen vlastního údělu obsluhuje jednou rukou svůj aparát, aby zvěčnil fragment fresky lidského osamění. Vzpomněl jsem si na další vynikající fotografy, kteří vlastně dělali totéž, co ukazuje Sebastião Salgado.

V čem tedy spočívá odlišnost jeho pojetí a přístupu, který tolik zajímá média a skrze ně onu veřejnost, když nabízí něco, co už před ním řeklo mnoho světových fotografů? Je to skutečně jen vlastní tragické téma? Je to jen intenzita jeho talentu, jehož prostřednictvím toto téma vyjadřuje? Nemyslím si to. Co je tedy to, co mne vrhlo v pochybnost při prohlídce jeho výstavy? Proč cítím rozpor mezi značnou mírou jím presentovaného soucitu v podobě morálního apelu směrem k veřejnosti a mezi obchodně dokonale zvládnutým způsobem presentace? Cílem tohoto textu není zlehčení Salgadovy snahy upozornit na problémy světa, zamýšlím se nad rolí a posláním umělce v dnešním světě, nad prostředky které může a nebo nemusí volit. U Salgada je totiž všechno velký byznys. Jeho monstr-výstavy s lidskou tematikou a s celou tou reklamní a presentační parádou kolem jsou ve svém marketingovém a koncepčním perfekcionalismu značně nedůvěryhodné. To, co tento fotograf dělá, umí dobře prodat. Lze namítnout: Co je na tom špatného ve světě, který se řídí tržními principy? Jenomže Sebastião Salgado obchoduje s lidskou duší, s lidskou bolestí. Prostřednictvím své výstavy nám říká: hleďte, tady je člověk, který právě umírá, avšak pokrytecky si právě na smrti tohoto umírajícího založil obchod.

Public Relations, co je víc?

"Vážené dámy a pánové, dovolujeme si Vám oznámit, že od 7. září 2001 se uskuteční ve výstavní síni Mánes výstava světově nejproslulejšího a nejvýznamnějšího fotografa Sebastiana Salgada s názvem Exodus", stojí napsáno v kapitole Public Relations na webových stránkách tohoto fotografa a text pokračuje : "Sebastião Salgado je vrcholným představitelem humanisticky orientované fotografie a již mnoho let je na celém světě považován za nejlepšího současného fotografa." Tyto anonymní superlativy mají samozřejmě vytvořit image jedinečnosti výstavy a jak už to u podobných akcí bývá, je zdůrazněn i její společenský charakter: "Význam výstavy podtrhuje i skutečnost, že nad ní převzal osobní záštitu primátor hlavního města Prahy Jan Kasl a Sebastião Salgado, jehož tvorba se vyznačuje hlubokým humanistickým poselstvím, byl také osobně pozván prezidentem Václavem Havlem na konferenci Fórum 2000", píše se v Public Relations jeho výstavy. "Snahu Asociace fotografů ČR zorganizovat v Praze první Salgadovu výstavu vřele vítám a doporučuji. Šlo by o významný umělecký i humanistický počin nepochybně s velkým diváckým i mediálním ohlasem", napsal v doporučení výstavy vedoucí Kabinetu dějin fotografie FAMU prof. PhDr. Vladimír Birgus a vahou své autority otevřel této výstavě dveře. Vše bylo přesně připraveno, jedno navazovalo na druhé a každá formulace a každý krok měl svůj přesně vymezený cíl. Podtrženo a sečteno: mediální a divácký ohlas Salgadovy výstavy byl obrovský. "Praha se stala prvním městem v bývalém východním bloku, kde byl tento monumentální projekt, představující tři sta velkoformátových fotografií, uveden", píše se v Public Relations na webových stránkách Sebastiaa Salgada. Cíl byl splněn, nejvýznamnější fotograf v Praze zazářil, on i pořadatelé si mohou oddychnout.

Nic není zadarmo

Salgado svůj byznys pojímá globálně, respektive se stal pojmem v globální kultuře, protože ji pomáhá vytvářet tím, že v ní sám sebe zainvestoval. Jeho hvězda je vytvořena v přísných pravidlech marketingu a stejně jako Pavarotti vyprodává fotbalové stadiony, i Salgado vyprodává své výstavy. Reklamní mašinérie kolem jeho osoby jsou identické s těmi, které postupují jiné mediální hvězdy. Popová hvězda složí písničky, vydá z nich album a hurá na turné. Jenže popová hvězda skládá své vlastní písničky a Salgado fotografuje cizí utrpění. Potom vydá knihu fotografií a jede na výstavní turné, na kterém sklízí ovace, díky skvělému promotion. "Jediné, co mě při volbě mých témat vede, je člověk. Zabývám se hledáním toho, co tvoří ducha a povahu lidí, a fotografie se přitom spíše než čistá vyobrazení stávají základem dialogu", napsal své motto Salgado a zapomněl dodat, že tyto fotografie se staly i základem docela slušného živobytí.

Od roku 1994 disponuje těmito fotografiemi výhradně jeho vlastní agentura Amazonas Images a pro jejich distribuci vytváří striktní pravidla. Například společnost Amadeus s. r. o., která byla jedním ze spolupořadatelů a výstavu produkovala, nabízela sice na webových stránkách Sebastião Salgada k publikování jeho fotografie, ale střežila je jako oko v hlavě. Zájemce musel vyplnit tzv. Protokol o publikaci fotografií, jehož kladné vyřízení bylo podmíněno vyplněnými údaji například o tom, kde budou fotografie publikovány, v jaké rubrice a kdy. Podmínkou také bylo, že fotografie mohou být použity pouze v souvislosti s oznámením výstavy. Tato záležitost byla docela konspirativní, neboť ve formuláři přímo stálo: "Pro tisk je k dispozici 12 fotografií, které si můžete stáhnout z webových stránek. Po obdržení vyplněného protokolu faxem Vám zašleme na Vaši e-mailovou adresu heslo, pod kterým najdete 12 fotografií." Jenomže bezplatně mohly být použity jen dvě fotografie, zbylých deset se muselo zaplatit! Když si představím, že česká média inzerovala Salgadovu výstavu zadarmo a musela ještě laskavě zaplatit za otištěné fotografie, není mi nejlíp.

Za vším hledej Leicu

Platit ale musela Sebastião Salgadovi i společnost Amadeus s. r. o., a to 30.000,- Euro, což je asi 990 000 korun českých. To není špatné za výstavu, na jejíž náklady včetně zaplacení pronájmu Mánesa, musela společnost Amadeus s. r. o. najít 3 miliony korun. Mistr dodal fotografie, přesný scénář, podmínky, obdržel peníze na režii a všechno ostatní včetně poct a mediálních tanečků dostal grátis. Co ale dostala společnost Amadeus s. r. o., v jejíž režii se uskutečnila produkce výstavy, přestože část peněz zaplatili sponzoři? Že by jí stačil jen dobrý pocit, že u nás umožnili presentovat projekt monumentálního sociálního průzkumu? Jenže Sebastião Salgado pořizuje své snímky fotoaparátem Leica a tento výrobce fotoaparátů je také jeho životním sponzorem. Není proto vůbec náhodou, že Amadeus s. r. o., která byla pořadatelem výstavy a měla na svých bedrech i jej produkci, je také výhradním zastupitelem firmy Leica pro Českou republiku a Slovensko a její fotoaparáty u nás prodává. Amadeus s. r. o. navíc obdržela statut Leica Gallery Prague, což prý se dá podle slov zástupce společnosti považovat za vyznamenání, neboť existuje pouze Leica Gallery NY, Leica Gallery Tokyo a Leica Gallery Solms - přímo ve fabrice Leica. Amadeus s. r. o. je údajně jedinou a také jedinou plánovanou Leica Gallery ve východní Evropě. Jednatelka společnosti Amadeus Jana Bomerová potvrdila, že to byla právě spolupráce s Leicou, která přivedla jejich firmu k výstavě Sebastiana Salgada. Zdá se tedy, že zájmy jsou propojeny. Žádné prestižní a renomované státní či nadační galerie Salgadovu monumentální fresku nerepresentují, jak by se k povaze tématu, jímž je utrpení lidí, slušelo. Dokonce i jeden z nasmlouvaných spolupořadatelů, galerie Pecka, na poslední chvíli od smlouvy s firmou Amadeus s. r. o. bez udání důvodů odstoupil. Kurátorkou Salgadových výstav je jeho manželka Lelia Wanick Salgado a tak jediným hodnověrným garantem Salgadovy výstavy, jenž, zdá se, není spojen s žádnými obchodními zájmy, byla Asociace fotografů ČR a úvodní slovo Anny Fárové. Záštitu primátora Jana Kasla a jiné společenské tanečky nelze brát vážně. Je otázka, proč zůstaly stát stranou v případě pořadatelství výstavy nejvýznamnějšího fotografa světa takové instituce, jako je třeba Národní galerie, nebo Galerie hlavního města Prahy.

Věčný poutník Salgado

V úvodu jsem napsal, že Salgadův Exodus je velkolepé představení, jež má své kulisy, protagonisty a diváky, kteří vzrušeně aplaudují. Tento fotograf na svých stránkách píše, že po dobu šesti let pracoval ve čtyřiceti zemích světa. Fotografoval uprchlíky na cestách, v utečeneckých táborech či městských slumech, kde často končila jejich pouť. Mnozí z nich prožívali nejtěžší chvíle svého života. Byli vystrašení, nespokojeni se svým údělem a ponížení. K fotografování však prý byli vstřícní, protože zřejmě chtěli ukázat ostatnímu světu svou neutěšenou situaci. Salgado sice ukázal jejich bídu, ale současně je ponížil ještě jednou, protože jejich úděl propojil s marketingově promyšleným světem pop-kultury. Ať jsou jeho důvody zveřejnit lidské utrpění jakkoliv humánní ve své osvětovosti, způsob jakým ji rozehrál odporuje etice tohoto humánního záměru. Salgado parazituje na údělu těchto lidí umělecky, ale i společensky, neboť přijímá ceny a doktoráty za službu člověku. Stal se součástí závislé kultury, jejímž hlavním rysem je přetvářka. Ti, kdo viděli velkolepý Exodus, jsou možná mým tvrzením pobouřeni, ale já opět vidím Josefa Sudka, jak shrbený vláčí v jedné ruce svoji velkou kameru, na své pouti po pražských chodnících. Cesta Sebastiaa Salgada je cesta hvězdná, neboť patří mezi establishment globální kultury, v níž je adorován a uctíván. Mnohé cesty těch které fotografuje, končí ale v nedohlednu.