17. 5. 2002
Volte své zločinceV jednom místě kouzelné knihy Petera Ustinova Schusspeitel Veliký uvažuje generální prokurátor britské koruny sir Neville Nym o tom, že ve státech s přímou volbu nejen prezidentů, ale i místních starostů, soudců, a policejních náčelníků je vlastně možné volit i zločince. Kdoví, jestli tento spisovatel a herec něco věděl o bývalém československém totalitním režimu, když tyto úvahy spojil s jedním vyšetřováním v USA, ale v současném období různých voleb v Evropě se na to dá pohlížet i z tohoto spektra. (Asi věděl, protože jeho rodiče uprchli do Británie z Ruska před bolševiky, pozn. JČ)
Totiž: jak vlastně vznikají "zločinci"?
|
Především přece musejí být pravomocně odsouzeni, tudíž napřed musejí být řádně obžalováni státním zástupcem (prokurátorem), ještě předtím vyšetřováni policií, a hlavně musejí provést něco nezákonného. A kdo stanovuje právo (zákony), které to či ono označuje za trestné? No přece zákonodárné sbory, v demokratických státech voleni "zástupci lidu". Tak tomu velí tradice a bylo tomu stejně i v tuzemských totalitních dobách, kdy byla "volební účast lidu" vždy téměř stoprocentní. Co bylo trestné za komunistů, není trestné teď, a naopak, co nebylo trestné dřív, je trestné nyní, čímž se samozřejmě mění i "kvalifikace" zločinců. Jenomže v Česku se v poslední době stává jakýmsi divným pravidlem, že "poslanci ze zadních lavic" (opozice) protlačí do zákonných postihů leccos, nad čím zůstává rozum stát, (např. "konopí" v množství větším než malém nebo zákaz dětem chodit rodičům pro pivo) a pak to ještě.vydávají za svůj úspěch. A naopak nad lecčíms, co je v právních státech opravdu závažný zločin: masivní okrádání státní kasy a všeobjímající mohutná korupce, jen mávnou rukou. Samostatným současným hitem jistých tuzemských poslanců "ze zadních lavic" je ovšem přímá volba prezidenta, místních starostů, hejtmanů atp. Ač je to sice institut bohulibý, předpokládá hlavně určité morální kvality "volitelů". Umí si vůbec někdo představit, jak by vypadala situace po přímé volbě vedení města, místních soudců a policejních náčelníků v místech s početnými enklávami romského etnika, kde je zároveň nejvyšší procento rasových deliktů? A kde by navíc vinou takové přímé volby byli odpovědni funkcionáři prakticky neodvolatelní? Kdoví, jak by tam poté vypadala "zločinecká struktura". V dobách komunismu byli přece soudci také voleni (nikoli jmenováni prezidentem republiky), přičemž ovšem museli splňovat základní podmínky předepsané kádrovými pořádky ÚV KSČ, v nichž nejdůležitější bylo "dodržování socialistické zákonnosti a pořádků" - někteří soudci tak ovšem pracují dodnes, na nějaké "demokratické novoty" přece nejsou zvědaví, ale to už je "jiný šálek čaje". Nicméně i proto právě v Česku leží ve svědomí lidí dosud nevyřešený problém komunistické policejní a justiční zvůle jimi zvoleného režimu, která dodnes není ani náležitě objasněna, ani potrestána, natož pak odškodněna. Je tudíž dalším prazvláštním jevem tuzemské politické scény, že o vyrovnávání se s vlastní minulostí (i osobní) volební programy žádné z parlamentních stran, včetně těch ze "zadních lavic" příliš nemluví. Jako by nevěděli, nebo už nechtěli vědět, že především je nezbytně nutné vymést vlastní Augiášův chlév, doplnit si základní vzdělání o pojmy jako je slušnost a úcta k obětem ještě nedávného bezpráví, pak se nějakou dobu ještě skutečné demokracii pořádně učit, a teprve z takto vzdělaných výjimečných jedinců navrhovat kandidáty na čelné státní i místní funkce a z těch je potom též volit. Aby totiž zločinci byli konečně řádně pojmenováni a odsouzeni, a aby oběti těchto zločinců byly od nich byl odděleni. Jinak totiž zůstaneme tam, kde stále jsme: v postkomunisticky rozvrácené společnosti, která je v nejlepším případě teprve "na cestě" ke skutečně vyspělé, občansky silné společnosti, v níž pak je i možno dovolit si i silný institut přímé volby svých představitelů. . |