Fetišismus "autorských" práv

28. 1. 2011 / Martin Škabraha

Matoucí je už samotné zadání. Pan Dvořák píše o "právech autora", přitom z kontextu je zjevné, že má na mysli to, čemu se česky (bohužel) říká "autorská práva" a co se mezinárodním termínem označuje jako copyright. Jak samotný termín napovídá, jedná se v principu o práva na výrobu (a prodej) kopií. Ačkoliv nositelem práv autora ve vlastním slova smyslu a práv kopírovacích může být jedna a táž fyzická osoba, jedná se, věcně vzato, o zcela jiný typ vztahu -- v prvním případě jde o roli tvůrce nějakého díla, v druhém případě o aktéra tržního vztahu, prodejce, resp. přijímatele nějaké renty. Tyto dvě polohy je nutné odlišovat.

Co jsou to "práva autora"? Bez ohledu na konkrétní právní úpravu si myslím, že jde o koncept opírající se především o určitý etický princip. Porušením takového principu by bylo, kdyby někdo nějaké mé dílo vzal, okopíroval a podepsal mým jménem. Jinými slovy, dopustil by se plagiátorství. Toto snad lze označit za krádež svého druhu, ale jen hodně přeneseně, protože není jasné, co přesně mi vzal (viz též níže). Ještě horší by ale podle mého názoru bylo, kdyby někdo mé dílo sice publikoval a uvedl mne jako autora, do díla by ale propašoval něco, čeho autorem nejsem, s čím se neztotožňuji a co mění vyznění díla. Toto jistě není krádež, spíš jakási falzifikace, eticky je to podle mne ale horší. Dílo je totiž v tomto případě (a podotýkám, že zde uvažuji primárně o díle uměleckém, třeba o filmu) mj. sebevyjádřením nějakého tvůrčího subjektu -- a neautorizovaný zásah je tak zásahem do osobní integrity dotyčného, do jeho já, do toho, jaké sdělení chce komunikovat světu.

Kopírovaní, o kterém se diskutuje v souvislosti s internetovým pirátstvím, není plagiátorstvím. Do rozporu se zákony se dostává jiným způsobem. A ten podle mého názoru nelze označit za krádež. Krádež bych definoval následovně: krádeže se dopouští subjekt A, jestliže vezme subjektu B nějaký jím vlastněný statek, a to bez jeho souhlasu a bez poskytnutí protihodnoty (zajímavé jsou zákonné výjimky typu exekuce, což je vlastně forma pokuty -- zabavení majetku znamená vyhnutí se dalším trestněprávním sankcím, což vlastně hraje roli protihodnoty); dále pak platí, že takto odcizený statek je od okamžiku krádeže v moci subjektu A a ten se může těšit z jeho užitku, zatímco jeho původní majitel se právě proto tomuto užitku už těšit nemůže.

Kopírování se této definici vymyká. Za prvé, když si bez licence zkopíruji nějaký film, jeho tvůrcům ani prodejcům jsem nic nevzal, vyjma tzv. předpokládaného zisku (k tomuto pojmu se vrátím níže), dokonce -- alespoň v případě dnešních digitálních kopií -- nedošlo k žádnému opotřebování "originálu". A za druhé, tím, že jsem si takovou kopii udělal, jsem nevzal ostatním možnost udělat si ji také. Podotýkám přitom, že nemožnost vyloučit užíváním statku ostatní z přístupu k němu (stejným způsobem a ve stejné intenzitě) je typickým znakem statku veřejného.

To samozřejmě neznamená, že jsem si počínal zcela férově, znamená to ale, že mne těžko lze označit za zloděje; spíš se podobám tomu, kdo si v knihovně vypůjčí knihu na zfalšovanou průkazku (a knihu pak vrátí). Nefér je to samozřejmě vůči tomu, kdo se pustil do podnikání, něco do něj vložil a počítá s tím, že se mu vložená investice vrátí v podobě plateb od zákazníků. Takového člověka jsem teoreticky připravil o předpokládaný zisk. Koncept předpokládaného zisku je ale problematický. Prodej a koupě se primárně řídí zákonem nabídky a poptávky. Poptávka, tedy ochota zákazníka koupit si určitý produkt, je přitom mj. ovlivňována emocemi, včetně sympatií k tomu, kdo mi produkt prodává (proto existuje nejen reklama, ale i cosi jako image, které si firmy pěstují). Pokud nemám k prodávajícímu dostatečný respekt, jeho produkt mi nestojí za to, abych mu za něj (tolik) platil, a tak mu nezaplatím. Dotyčný pak prostě doplatí na podnikatelské riziko. That's market economy, stupid!

Navíc se často zapomíná, že kopírovatelnost dotyčného produktu může být součástí jeho atraktivity pro kupujícího, i kdyby tou kopírovatelností měla být jen možnost půjčovat DVD kamarádům, kteří mi na oplátku půjčí něco jiného. Pro pana Dvořáka by to ale asi byla krádež.

Na celou věc je podle mého názoru třeba dívat se pragmaticky. Když přestanou producenti na filmech vydělávat, přestanou je točit. Pokud chci aby se filmy točily, mám zájem na tom, aby se ti, kdo je vydávají, dostali k nějakým penězům. Zvlášť, když jde o aktivity, jako je tato, kdy nezaplacení vydavateli znamená poškození celé komunity, která dotyčné filmy vyhledává a dá se říct, že jimi tak trochu žije. Vztah k takovému vydavateli je ale úplně něco jiného než vztah k molochu vydávajícímu velkorozpočtové trháky, jemuž se náklady vrátí mnohonásobně během několika prvních týdnů prodeje a který pak získané peníze nalije do kdovíjakého tobogánu v globálním kapitalistickém kasinu.

Rozhodující by podle mého názoru mělo být to, zda existující úprava prospívá kultuře, nebo ne. Navzdory pozoruhodnému přeřeknutí pana Dvořáka si myslím, že autoři nepovažují svá díla za mor a jsou rádi, když se mezi lidmi šíří. Jsem přesvědčen, že zveřejnění je vždy pozitivum (ano, lze o tom občas pochybovat, třeba u publikace Mein Kampfu). Jde pak jen o to, jak zařídit, aby to bylo možné bez toho, že ten, kdo třeba natočí dobrý film, následně zkrachuje. A to je opravdu třeba vnímat pragmaticky.

Když se u nás nedá nějaký film sehnat a je nutné ho objednávat ze zahraničí, přičemž se ale platí poštovné v ceně několika dalších filmů, nemůžete se divit, že to mnozí lidé raději stáhnou. Proč nemohou mít možnost jít na nějaký oficiální server a tam si za rozumný poplatek film stáhnout legálně, místo aby platili drahé poštovné a pak trnuli, že se ještě balíček někde po cestě ztratí (i to se mi stalo, Amazon je naštěstí tak solidní, že okamžitě poslal balíček znovu, bez nároku na jakýkoliv doplatek). Když už kapitalismus mění člověka v homo economicus, nemohou se prodejci divit, že se zákazník často rozhoduje spíš prospěchářsky než eticky.

Navíc, s tou etičností je to právě v této oblasti problematické. Zůstanu u filmů, neb jsou mi blízké. Dá se citovat mnoho příkladů, kdy takzvaná autorská práva, tj. práva producentů, jednoznačně poškodila práva autora ve smyslu kontroly tvůrce nad podobou jeho díla; často docházelo přímo k překroucení hlavního sdělení. Režiséři jako Ridley Scott (případ filmu Blade Runner) nebo Sergio Leone (Tenkrát v Americe) by mohli vyprávět. A i letos, jako skoro každý rok, se opět můžeme těšit, že snad konečně uvidíme film The Other Side of the Wind, poslední snímek Orsona Wellese (pro mnohé nejvýznamnějšího filmového režiséra historie), natáčený v 70. letech 20. století. Letos už se prý majitelé autorských práv konečně dohodnou, jen co zjistí, komu která část filmového pásu vlastně patří... Hlavní samozřejmě je, aby posvátná práva zůstala zachována, filmy a jejich diváci přece mohou počkat. A Orson Welles je ke svému štěstí dávno mrtvý a žádná práva nemá. Nebo že by přece?

Vytisknout