Hřebejk a Jarchovský v opojení vlastním spisovatelským talentem

29. 1. 2011 / Jan Čulík

Potíž je, že Hřebejk a Jarchovský nikdy nenatáčejí film ze skutečnosti. Jsou jak Milan Kundera: Základem jejich práce je vyumělkovaná apriorní teze, podle níž pak strukturují příběh, jímž svou apriorní tezi ilustrují. Odrazovým můstkem k jejich teoriím ovšem mohou být témata, která jsou ve společnosti živá, v tomto případě obvinění z pedofilie, které se pak nekontrolovatelně a neférově šíří sdělovacími prostředky. Ale realitu Hřebejkova a Jarchovského apriorní teze nereflektuje - vnucují jí své vlastní "řešení".

Práci na příběhu během let Hřebejk a Jarchovský zdokonalují a scénář Nevinnosti už je opravdu hodně propracovaný. Je vytvořen stylem "had požírá svůj ocas" -- příběh filmu je složen z dvou zápletek, jejichž motivy se prolínají a jsou na sebe navzájem variacemi.

V tom je ale, myslím, hlavní problém tohoto filmu. Divák téměř hmatatelně cítí, jak intenzivně autoři pracovali na scénáři -- není sporu, že hloubkově propracovaný narativ, se všemi neočekávanými zvraty i všemi paradoxními provázanostmi -- je podstatou každého dobrého komerčního filmu. V této věci se oba autoři hodně poučili od Hollywoodu, který konec konců také skoro nikdy nenatáčí filmy ze života. Z filmu Nevinnost téměř hmatatelně cítíme, že oba autoři jsou nesmírně na sebe pyšní, že se jim podařilo vytvořit takto složitě propracovanou provázanou strukturu. Až do té míry, že autorská pýcha na tu složitou strukturu převládne skoro nad vším a neguje skoro každou případnou vazbu filmu na život. Film se stává matematickým, pedagogickým, hodně moralistním cvičením.

Hřebejk ve svých filmech vlastně vždycky moralizoval, anebo alespoň se stavěl do role vykladače traumat moderních českých dějin, a také často do role kněze, který dával za kolaboraci s nacismem i komunismem českému národu rozhřešení. Možná jsme se za totalitního útlaku mohli chovat neeticky a zločinně, ale útlak byl strašný, a tak to smažme a už na to nemysleme, jsme konec konců všichni jedna rodina; to bývalo často v minulosti poselstvím Hřebejkových filmů. Na filmu Nevinnost je zajímavé, že nezabývá společenskými, politickými či historickými tématy, kromě toho, že se ovšem - jako skoro všechny současné české filmy - i on přidržuje určitých norem stereotypního hodnotového systému, který šíří česká kinematografie.

Nevinnost je téměř úplně kompletní ústup do soukromí, do prostředí rodiny a mezilidských, především erotických vztahů. Takové téma je komerčně vděčné, erotika se prodává. Bylo by ovšem neférové tvrdit, že Nevinnost je nějaká pornografie. Hlavním tématem filmu je docela závažný problém a film ho líčí až do určité chvíle relativně přesvědčivě.

(Trochu divákovi vadí náznak mnohomluvnosti v dialozích, jimiž trpěly některé předchozí Hřebejkovy filmy. Velmi uměle - z jazykového hlediska - působí předtitulkový dialog dvou patnáctiletých dívek před spaním, kdy se jedna druhé svěřuje, že začíná chodit s klukem. Výrazy jsou tak knižní, že by to žádná patnáctiletá neřekla...)

Pozoruhodná je tentokrát silná moralistní tendence. I tento Hřebejkův a Jarchovského film se podrobuje známé stereotypní poetice postkomunistického českého filmu, jehož hlavním tématem jsou zákeřní, slabí, agresivní, sobečtí a poživační muži, pod jejichž útlakem ženy trpí. Velmi moralizujícím způsobem Hřebejkova a Jarchovského Nevinnost tentokrát kritizuje sobeckou mužskou nevěru -- až to připomíná některé hollywoodské, moralisticky "vzdělávací" filmy. Nevěra je po zásluze, i když podle principu "náhoda je blbec" -- v tomto filmu potrestána. Film zaznamenává rozpadlost českých manželství - všichni protagonisté mají potíže se svým manželským svazkem.

Proč však pořád chodím okolo horké kaše a neřeknu vám, o čem film Nevinnost je, jaký je jeho příběh. Nemohu: Film je založen na dvou velmi výrazných a neočekávaných peripetiích a pokud je prozradím předem, stejně jako celý příběh, film zkazím, protože vás připravím o momenty překvapení, na němž je vystavěn. Dovolím si jen říci, že první problém filmu je zpracován relativně přesvědčivě, jakmile se však po jeho uspokojivém vyřešení vynoří druhý problém, ještě o mnoho závažnější, než byl ten prvý, divák nabude nepotlačitelného dojmu, že ten druhý problém a jeho řešení jsou tak trochu přitažené za vlasy, a k vytvoření přesvědčivosti a autentičnosti nestačí četné motivické vazby a paradoxy, které oba příběhy spojují.

Vznesme v této souvislosti jen jedinou otázku: Je skutečně přesvědčivé, aby byl manžel své ženě nevěrný po dobu 15 let a souložil se svou milenkou po celou tu dobu na různých místech rodinného domu, aniž by na to jeho manželka kdy přišla? Je možné, že by to nepoznala už z jeho výrazu vůči té ženě? Je možné, že by to patnáct let zneužívaná milenka, která hrdinovu manželku nenávidí, té ženě nikdy neřekla?

Bigamie a nevěra je častým tématem postkomunistických českých filmů, v Nevinnosti se vynořuje znovu s plnou silou. Také typické pro současnou českou kinematografii i pro Hřebejka a Jarchovského je, že se opět příběh odehrává ve středostavovské, patricijské, dobře postavené pražské rodině. Jako by svět normálnějších lidí autoři neznali. Možná ovšem -- jako i dříve -- autoři patricijskou rodinu potřebují, aby pád byl dramatičtější než pád někoho, kdo by byl na dně už na začátku příběhu.

Film Nevinnost udělá na diváka složitou promyšleností svého příběhu v kině možná dojem. Potíž je, že než divák přijde z kina domů, rozleží se mu celá věc v hlavě a začne ho iritovat umělost celé konstrukce -- že nás -- jako ostatně vždy -- Hřebejk a Jarchovský tahají na vařené nudli.

Vytisknout