Budeme všichni obchodovat s energií?

26. 1. 2011 / Tomáš Hyjánek

Cena každé potenciálně uspořené tuny CO₂ navíc dosahuje astronomických výšek (přibližně mezi 10 000 a 15 000,- Kč dle způsobu výpočtu v porovnání s elektřinou vyrobenou spálením uhlí). Pokud by bylo primárním cílem snížení emisí CO₂ do atmosféry, pak vynaložené náklady zabrání daleko efektivnějším opatřením, jak je patrné z ohodnocení jednotlivých strategií v často citovaném  materiálu konzultační firmy McKinsey (dostupného ZDE). Ostatně netřeba chodit tak daleko -- nedávné pozastavení nesmírně populárního programu "Zelená úsporám" ukazují na tvrdý limit ve financování i těch nejefektivnějších opatření pro energetické úspory.

Existují ovšem jiná řešení, která by dosáhla vyšší spravedlnosti a lepšího společenského konsensu? Britská parlamentní komise pro ropný zlom a Spojení pro štíhlou ekonomiku (All Party Parlamentary Group on Peak Oil & Lean Economy Connection) představila v parlamentním výboru svůj plán TEQ: Tradeable Energy Quota (česky Obchodovatelné energetické kvóty).

V tomto dokumentu, mezi jehož proponenty jsou členové všech současných parlamentních stran (ačkoliv vedou liberální demokraté a labouristé, jsou zde i dva poslanci za konzervativce a nechybí ani poslankyně za zelené) je navržen odlišný mechanismus, který řeší několik základních požadavků:

• rychlý, ale regulovaný pokles spotřeby fosilních paliv;
• zabránění "energetické chudobě" (tento stav je v britské legislativě definován jako práh, kdy výdaje domácnosti za energii překročí 10 %);
• minimalizaci klimatických změn v důsledku spotřeby energie;
• přípravu mechanismu pro řešení možných krizových situací se zásobováním energií.

Jak se uvádí v  souhrnu dokumentu (Executive Summary):

Étos je tedy pozoruhodný, jak vypadá faktický návrh?

Země si stanoví národní uhlíkový rozpočet (Carbon Budget), který bude vycházet ze stávající spotřeby a závazného poklesu (například 2 % ročně).

Producenti a importéři energie nabídnou (Surrender) své zdroje centrálnímu úřadu (Registrar), který provede jejich ohodnocení v uhlíkových kvótách. Na základě tohoto ohodnocení mohou nabízet svoji energii v aukcích (Tender) a podílet se na dodávkách (Entitlement) pro obyvatelstvo.

Všichni dospělí budou mít nárok na rovný podíl v celkové výši 40 % této kvóty (komentář: toto samozřejmě hluboce znevýhodňuje rodiny s dětmi.), který obdrží na své individuální účty (ve Schématu jako Entitlement). Tyto dodávky energie budou osvobozeny od plateb. Výše kvóty přibližně vychází z procentuálního podílu domácností na celkové spotřebě energie.

Všichni ostatní uživatelé systému (podniky, orgány vlády a samosprávy, ostatní organizace) si budou kupovat energii na pravidelných (dle návrhu týdenních) aukcích, ve kterých bude vydražen zbytek, tedy 60 % celkové kvóty (ve schématu Tender).

Jednotlivci, kteří spotřebují méně energie, než je jejich podíl, ji mohou nabídnout do dražby za identických podmínek (dražba je elektronická) a získat přímo finanční odměnu za ušetřenou energii (The Market).

Energie, kterou účastníci nakupují, má rozdílnou cenu, v závislosti na množství skleníkových plynů (hlavně CO₂) emitovaných na jednotku produkce. Cena za jednotku uhlí tak bude vyšší, než za stejné množství benzínu nebo zemního plynu. U elektrické energie je rozhodující podíl zdrojů. Energie z větrných nebo jaderných elektráren bude mít minimální uhlíkovou cenu.

V praxi by tedy například individuální motoristé nakupovali pohonné látky na speciální kartu, která by odečítala jejich uhlíkové kredity. Podobně by proběhl odečet při zálohové platbě za elektřinu nebo plyn. Pokud by se jednotlivec dostal do mínusu, musel by energii dokoupit za identických podmínek jako podniky a organizace.

Systém má jednoznačnou výhodu, že spojuje tržní cenu paliva a jeho ekologické externí náklady (přinejmenším tu část externalit, která se podílí na globální změně klimatu). Jde tak vlastně o novou spotřební daň s určitou důležitou obměnou:

• Systém garantuje každému jednotlivci základní energetickou spotřebu bez nutnosti platby této daně (v případě uhlíkové daně by byli nejslabší účastníci trhu postaveni mimo něj).

• spotřebitelé se snaží nakoupit energii za co nejnižší cenu;
• pokud je finančně laciný zdroj emisně náročný (například elektřina z uhlí), bude jeho emisní složka ceny stoupat, až se vyrovná s jinými druhy energie (proto jsou důležité časté aukce energie -- zabrání se vykoupení podobných zdrojů);
• v případě náhlého zdražení energetického zdroje (ropný šok) dojde ke snížení jeho spotřeby a následně i ke zlevnění jeho uhlíkové ceny (funguje tedy opačně než DPH);
• jednotlivec se stává zodpovědným za svůj životní styl, pokud chce žít nadále s vysokou konzumací energie, musí počítat se stále vyšší cenou za tento luxus;
• plán energetického sestupu není zodpovědností vlády, ale celé společnosti;
• vzájemná spolupráce účastníků na všech úrovních odměňuje všechny zúčastněné podílem na dosažených úsporách.

Úlohou vlády je zajistit, aby byl výnos energetické daně (Government revenue on tender) vynaložen na opatření, která umožní společnosti uskutečnit energetický sestup. Tato opatření zahrnují školení, infrastrukturní investice, půjčky a podobně. Státní orgány jsou také samy účastníkem a musejí nakupovat energii k pokrytí svých potřeb za rovnoprávných podmínek. Na druhé straně nemá státní správa za úkol provádět opatření k dosažení energetických úspor. To je myslím velmi realistický návrh, české zkušenosti by patrně hovořily pro vytvoření nového fondu striktně odděleného od státního rozpočtu.

Dokážete si představit implementaci tohoto plánu v českých podmínkách? Na druhé straně, existují spravedlivější možnosti řešení postupného snižování energetické spotřeby?

(Autor je přispěvatelem serveru Energybulletin.cz a spoluzakládající člen o.s. Resilience.)