Operní pěvkyně Naděžda Kniplová odmítla cenu Thálie

26. 1. 2011 / Nikola Slabáková

Tato skutečnost je obrazem české malosti, když umělkyni, která reprezentovala české umění na světových scénách, a stěží nalezne v české operní sféře adekvátní konkurenci, je milostivě nabídnuto místo na pomyslném konci pořadníku.

Naděžda Kniplová absolvovala ve třídě Zdeňka Otavy Akademii múzických umění. Roku 1957 byla angažována do opery divadla v Ústí nad Labem, kde v oboru dramatického sopránu a  rozmezí tří sezón nastudovala třináct operních titulů a ztvárnila stěžejní úlohy - Jaroslavnu v Borodinově Knížeti Igorovi, Fibichovu Šárku, Cizí kněžnu v Dvořákově Rusalce, Julii v Jakobínu, Kostelničku v Její pastorkyni, kterou, ač se jí původně vyhýbala, dostala šéfem opery Josefem Bartlem přidělenu ve svých pětadvaceti letech. Tato Kostelnička, role náročná pro svoji myšlenkovou rozervanost a citovou plnost, se později stala jednou z nejvýraznějších rolí pěvkyně, která svým provedením a účinkem doposud nenašla vhodného srovnání. Měla k ní niterný vztah a, jak sama říká, vrcholným a všeobsahujícím momentem pro ni bylo Kostelniččino vyznání "Odpusť mi jenom ty" v závěrečném dějství opery. V dalších letech ústeckého angažmá následovala hlavní role v d'Albertově Nížině, Pucciniho Tosce, Katrena v Suchoňově Krútnavě, Smetanova Libuše, Amélie ve Verdiho Maškarním plese, Santuzza v Mascagniho Sedláku kavalírovi, Foerstrova Eva a Milada v Smetanově Daliboru.

Během ústeckého působení získala v roce 1958 třetí cenu v Mezinárodní pěvecké soutěži v Ženevě, v roce 1959 druhou cenu na Mezinárodní soutěži ve Vídni a téhož roku se stala absolutní vítězkou v oboru ženských hlasů a laureátkou Premier grand prix v Toulouse. K této ceně náleželo koncertní turné po Francii, které v roce 1960 absolvovala.

V tomto roce přišla do angažmá v brněnském Janáčkově divadle, kde zůstala do roku 1964. K nastudovaným rolím přibyly další -- Beatrice ve Fibichově Nevěstě messinské, Emilia Marty v Janáčkově Věci Makropulos, Kateřina v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů, Teta v Cikkerově Vzkříšení, Verdiho Aida, Senta v Bludném Holanďanu, Marina Mníšková v Musorgského Borisi Godunovi, Carevna v Příběhu noci vánoční Rimského-Korsakova, Helena Bezuchovová ve Vojně a míru Sergeje Prokofjeva, Renáta v Ohnivém andělovi stejného autora a titulní Kateřina Izmajlovová ve stejnojmenné opeře Dimitrije Šostakoviče.

Brněnská epocha byla pro Naděždu Kniplovou mnohostranně tvůrčí, dobou uměleckého vzestupu, na niž ráda vzpomíná. Velkým úspěchem bylo nastudování Janáčkovy Její pastorkyně pod taktovkou Františka Jílka s obsazením Naděždy Kniplové jako Kostelničky. Pěvecký projev, mohutný, ojediněle temný hlas a jevištní ztvárnění vytváří postavu, která se stala fenomenálním úspěchem pěvkyně.

Senzací se stal její výkon v Prokofjevově Ohnivém andělu. Kritiky hovořily o Renátě jako "životní roli, velké postavě brněnského operního jeviště a jedné z mála pěvkyň, která si může na obrovitou roli troufnout" (Večerní Praha, 5. 6. 1963, Lidová demokracie, 29. 4. 1963, Literární noviny, 27. 4. 1963), sama ji hodnotí jako nejtěžší a nejzajímavější úlohu svého tehdejšího repertoáru, vedle které stejně srovnatelným dramaturgickým počinem byla Lady Macbeth mocenského újezdu Dimitrije Šostakoviče.

Roku 1964 nastupuje do angažmá v Národním divadle. Zpívala zde role dramatického oboru českého, italského i německého repertoáru. Mezi novými Lady Bellowsovou v Brittenově Albertu Herringovi, Verdiho Macbeth, Judith v Modrovousově hradu Bély Bartóka, Kabanichu v Kátě Kabanové Leoše Janáčka a kněžnu v Čertovi a Káče Antonína Dvořáka. Mezi partiemi dříve nastudovanými měla pro Naděždu Kniplovou zvláštní význam jedna, v níž mohla vyjádřit syntézu ženy a vládkyně, byla pro ni silným poutem, ale také achyllovou patou, protože se kvůli ní nikdy nevzdala Národního divadla -- Smetanova Libuše.

V roce 1965 debutovala v Hannoveru jako Senta v Bludném Holanďanu Richarda Wagnera, od tohoto momentu začíná její mezinárodní kariéra především v operách Richarda Wagnera, Ludwiga van Beethovena, Richarda Strausse, Giacoma Pucciniho a Leoše Janáčka. Hostovala jako Senta v Karlsruhe, Frankfurtu nad Mohanem, Hamburku, Kolíně nad Rýnem a se západoberlínskou operou v Tokiu. V prosinci roku 1965 zpívala v Hamburku premiéru Janáčkovy Její pastorkyně v roli Kostelničky, se kterou se na tamní scénu vracela šestnáct let. Weser-Kurier Bremen po premiéře psal o "démonické Kostelničce grandiózního, vysokodramatického formátu, zpívané s expolozivně planoucím sopránem", Hamburger Abendblatt vyzdvihl Kniplové "neidentifikovatelný janáčkovský afekt, jímž nám otevřela cestu ke slovanské duši". S touto rolí hostovala také ve Státní opeře ve Vídni, v Düsseldorfu - kde tato opera byla na repertoáru až do roku 1984, v Amsterodamu, s Hamburskou operou na Expu 67 v Montrealu, v Barceloně, Palermu, Salcburku, Státní opeře v Mnichově, Metropolitní opeře v New Yorku. The New York Times přirovnával její výkon v této roli k švédské sopranistce Brigit Nilsson. V New Yorku uvádí poprvé dalšího Janáčka -- Věc Makropulos a v ní Emili Marty. Stejně tak ji poprvé přivedla i na italskou půdu a to v  Palermu, Modeně, Parmě.

Třetí Janáčkovou operou v jejím provedení byla Káťa Kabanová a role Kabanichy opět v New Yorku, pak v Ženevě, Bonnu, Amsterodamu a Budapešti. V Hamburku zpívá Ortrudu ve Wagnerově Lohengrinu a v Beethovenově Fideliu Leonoru.

V roli Ortrudy ji na festivalovém představení Pražského jara 1966 objevil Herbert von Karajan, je jím pozvána, aby v jeho inscenaci Wagnerovy Valkýry vystoupila v roli své první Brünnhildy na prvním Velikonočním festivalu v Salcburku roku 1967. Se stejnou rolí se do Salcburku o rok později vrátila. Rakouský kritik Karl Löbl ve vídeňském Expressu její hlas v této roli charakterizoval jako "velký a zdravě imponující hlasový fond s nádhernou barvou střední polohy a jistými výškami". V roce 1967 zpívá Isoldu v Tristanu a Isoldě Richarda Wagnera pro Státní operu ve Vídni za dirigentského vedení Karla Böhma, dále také v Barceloně, Mnichově a Augsburku.

Po triumfu v Salcburku zpívala pod taktovkou Lovro von Matačiče v Turíně, nejprve Ortrudu v Lohengrinu, posléze i Brünnhildu v Soumraku Bohů. Kritiky těchto představení nešetřily slovy chvály a výkon Naděždy Kniplové označovaly za excelentní. Wagnerovu tetralogii zpívala pak po celém světě, namátkou Vídeň, Řím, San Francisko, Los Angeles, Mexico City, Linec, Budapešť, Turín, Stockholm a další významné scény v Německu. Později k těmto rolím přidala Leonoru z Beethovenova Fidelia, opět s ní mezinárodně hostovala, s Pucciniho titulní Turandot otevírala staggionu v La Fenice v Benátkách. Ve Vídeňské státní opeře účinkovala v Prstenu Nibelungově, při které příležitosti Die Presse z 19. listopadu 1968 nadepsal článek titulem "Hrdinka se jmenovala Brünnhilda".

V roce 1971 zpívala v Brémách svoji první Elektru v opeře Richarda Strausse, dále na různých německých scénách. O jejím výkonu v této roli napsal německý Opernwelt, že "sotva lze zpívat Elektru krásněji, kultivovaněji a lyričtěji než jak to učinila Naděžda Kniplová. Její výrazové bohatství sahá bez námahy od vroucně prosebného piana až k vysoce dramatické vzpouře; svůj pěvecký projev provází hrou, jež díky horoucnosti kreace činí i příšerné pochopitelným."

Součástí repertoáru Naděždy Kniplové je i rozsáhlá tvorba oratorní -- Dvořákovy Svatební košile a Stabat Mater, Janáčkova Glagolská mše, v níž roku 1971 zpívala na Salcburském festivalu, Beethovenova 9. symfonie, Verdiho Requiem, Válečné requiem Benjamina Brittena a Honegrova Mše. Z písňové tvorby lze připomenout díla Vítězslava Nováka, Josefa Bohuslava Foerstra, Otakara Ostrčila, Richarda Wagnera, Antonína Dvořáka, Otakara Jeremiáše, Bohuslava Martinů, Petra Iljiče Čajkovského, Richarda Strausse, Gustava Mahlera.

Nahrála také několik operních kompletů -- v zahraničí Wagnerovu tetralogii, dirigenty byli Wolfgang Sawalisch  a Hans Swarowsky, s Vídeňskou filharmonií pro Deccu Káťu Kabanovou za řízení Charlese Macckerase, v Belgii různé operní árie. Domácími nahrávkami byly Smetanova Libuše a Dalibor - cena za nejlepší pěvecký výkon, dvě Její pastorkyně - v koprodukci Supraphonu a EMI (dirigent Bohumil Gregor), další s dirigentem Františkem Jílkem pro Panton, jehož nahrávku a výkon Naděždy Kniplové hodnotí The New York Times z 5. 7. 1981 pojmem drsný, co se hlasu týče, vášnivý v souvislosti s pojetím role, dále Goya J. Boháče, Bouře Vítězslava Nováka, Gluckova Alcesta, Dvořákova Armida, Pět písní Mathildy Wesendonckové Richarda Wagnera a Operní recitál. Ke zmíněným dílům je třeba ještě připomenout nahrávky pro Československý rozhlas.

Těžko lze nezmínit rozsáhlou a významnou životní etapu Naděždy Kniplové, kdy se od roku 1987 věnovala pedagogické činnosti na hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze, kde v letech 1990--2004 vedla katedru zpěvu a operní režie a aktivně se podílela na činnosti operního studia. S pedagogickou prací se však tehdy nesetkala poprvé, již při brněnském angažmá učila dva semestry jako odborná asistentka na Janáčkově akademii múzických umění, pro svojí pěveckou vytíženost ale s příchodem do Prahy učit přestala. Roku 1991 byla dekretem prezidenta republiky jmenována profesorkou pro obor zpěv.

V průběhu svého pedagogického působení, ve kterém pokračuje doposud, vychovala v průběhu let mnoho posluchačů. Někteří odešli, jiní se i po absolutoriu vracejí s vědomím, že v osobě Naděždy Kniplové najdou člověka, pro kterého vztah pedagoga a žáka nekončí penzem vyučovací hodiny, semestru či ukončením studia.

Naděžda Kniplová je jednou z posledních heroin operního jeviště, vůdčí dramatickou sopranistkou svojí éry. Shrnutím a zosobněním jejího umění je recenze německého Opernweltu z května 1996, který v návaznosti na Sawalischovu nahrávku Wagnerova Ringu uvádí: "Před všemi vyniká Brünnhilda Češky Naděždy Kniplové (Karajan ji objevil 1967 pro Salcburk), s fenomenální průrazností, kterou předčí snad již jen Brigit Nilssonová! Je skutečně vysoce dramatická, jakých dnes už není." (Voran die Brünnhilde der Tschechin Nadezda Kniplova (Karajan hatte sie 1967 für Salzburg entdeckt) mit phänomenalen Durchschlagskraft, wie sie vielleicht nur Birgit Nilsson noch übertraf! Eine wirkliche Hochdramatische, wie es sie heute nicht mehr gibt."

Vytisknout