Strategie EU 2020 -- bezradnost české vlády pokračuje

28. 1. 2011 / Jaroslav Šulc

V minulých dnech již takové první kolo prací proběhlo a možná by bylo dobré se nad ním trochu zamyslet. Pokud bychom to měli říci velmi stručně: Na pracovních snídaních, kde na jedné straně stolu sedí zástupci rezortů reprezentováni obvykle náměstky ministrů, zástupci NERV či akademické obce a na straně druhé sociální partneři, obvykle zaznívají dvě roviny uvažování. Z jedné strany tak jsou slyšet většinou hodně akademické úvahy, které se více hodí snad někam do vysokoškolských poslucháren, či na teoretické konference, ale sotva je možné si je představit v praktické hospodářské politice. Jen už žádné plánování! Také toto radí někteří představitelé NERV či liberálně laděné akademické obce. České cíle jsou přece dostatečně určeny vládním prohlášením dnešní koaliční vlády, a to je podle nich dostatečné k tomu, aby se jím stanovily i dlouhodobé cíle pro českou hospodářskou politiku.

Sociální partneři jsou více realističtí. Je-li životnost českých vlád v poslední době tak krátká, že takové vládní prohlášení může být – často i v klíčových bodech, jako je třeba podoba penzijní či zdravotní reformy – prosaditelné a udržitelné jen v krátké části volebního období, třeba jen rok, pak je třeba se podle toho chovat. Ještěže máme ten Brusel, který se svou strategií EU 2020 pokouší stanovit dlouhodobé cíle na celou dekádu. A s těmi se nějak musíme vypořádat, a to i když o reálnosti některých musíme pochybovat, zvláště po čerstvých zkušenostech s konečnými odpočty dekády cílů Lisabonské strategie, skončené před měsícem.

Proto hlasy představitelů jak hospodářské praxe, tak – v podobné tónině – i zástupců odborů zní obvykle jinak. Ti společně upozorňují na to, že hospodářská politika se nedá dělat jen ze dne na den, z roku na rok, při každé výměně ministra či vlády. Že především firmy potřebují znát jak dlouhodobé priority tohoto státu, tak mít i představu o podnikatelském prostředí na mnohem delší období, než je (v lepším případě) čtyřletý volební cyklus (nehledě na to, že potřebují operativně reagovat na evidentní problémy současnosti).

Za všechny jen dva příklady: Je už hodně dlouho veřejně známo, že již v horizontu několika málo příštích letech nebude mít Česká republika dostatek uhlí z vlastních zdrojů. A že tu bude především deficit uhlí pro teplárny, kterým se poměrně efektivně vytápějí rozsáhlá sídliště ve velkých městech. Kromě toho má každá taková teplárna i výrobu elektřiny, která výrobu tepla zlevňuje. Otázka zní, zda se bude se dál pokračovat v územní ochraně dosavadních limitů těžby, uhlí bude nedostatek (a odrazí se to v cenách energií), nebo se tyto limity prolomí? Obě možná řešení – ať zachování limitů, či jejich prolomení – jsou vždy nepochybně spojena s nemalými náklady, navíc každá varianta vyžaduje určitý čas na řešení důsledků. Jaká je v této oblasti vládní politika, to se dnes – a je možná za pět minut dvanáct, možná už po půlnoci, od nikoho nelze dozvědět. Odpovědí je mlčení a ještě častěji mlžení...

Druhý příklad. Ještě jsou v živé paměti inverzní situace na Ostravsku s dopady na život tamních obyvatel. Z podstaty věci je přece jasné, že inverze se bude opakovat vždy, když dojde k souběhu nepříznivé povětrnostní situace a v běhu zůstanou zdroje znečištění, především lokální zdroje tepla. Je proto logická otázka, zda tyto lokální zdroje tepla raději v dohledné době nenahradit výkonným a dlouhodobě stabilním tzv. neemisním zdrojem. Konkrétně novou atomovou elektrárnou. Její lokalizace je na severní Moravě přece již delší dobu vytipována do Blahutovic a je známo, že „ostravský Temelín“ by mohl dodávat tepelný výkon dostačující pro ekologicky šetrné vytápění celého regionu. Kromě toho by umístění elektrárny právě v dané lokalitě snížilo i náklady na přenosové trasy. A konečně: byla by tu opět možnost, aby se na této bezpochyby zajímavé investiční příležitostí mohl aktivně podílet i – a snad především – český průmysl (či to torzo, které z atomového strojírenství ještě zbylo). Navíc se ví, že v příštích dvaceti letech se jen v Evropě postaví desítky nových jaderných zdrojů. Tak se včas ptejme, jak by měla vypadat naše hospodářská (průmyslová) politika, aby i u těchto obřích investičních akcí u našich evropských sousedů (a tím spíše doma) mohl úspěšně být i český průmysl, a to nejen kvůli nostalgii vzhledem k jeho skvělé atomové historii?

Dlouhodobé uvažování o žádoucích směrech hospodářského profilu země a zpracovávání dlouhodobých koncepcí včetně domýšlení všech jejich souvislostí (enviromentálních či sociálních) je proto mimořádně důležitou součástí hospodářské politiky každého rozumného státu, hledajícího schůdné cesty jak k svému udržitelnému rozvoji, tak k optimalizaci svého začlenění do nějakého hospodářského uskupení, v našem případě jak do EU, tak do teritorií našich dlouhodobých odbytišť. Jen tak je možné zabránit chaotickým změnám po každé výměně vládní garnitury a odsoudit k velmi krátkým časovým horizontům platnost nějakých krátkodechých doktrín, jen tak je možné se vyvarovat přehmatům takového rozměru, jako se to stalo třeba nyní s fotovoltaikou. Je v tomto případě smutné a varující, když se pak kuloárně hovoří o tom, že to vlastně nikdo kompetentní (samozřejmě pokud nepočítáme několik skvěle organizovaných lobbyistických skupin, které na tom již vydělaly a ještě jistě vydělají miliardy) ani netušil, a v horším případě ani nechtěl tušit.

Dnešní data o trendech především ve vývoji konkurenceschopnosti České republiky, o schopnosti (či spíše neschopnosti) mít dostatečně širokou nabídku efektivních vývozních komodit, o neschopnosti rozumně a efektivně profilovat tuto zemi v evropském hospodářském prostoru ukazují, jakou začínáme platit cenu za luxus, že nemáme dlouhodobě platnou vizi – hospodářskou politiku. Ztratíme dalších deset, či dokonce dalších dvacet let jen proto, že někdo ještě dostává kopřivku ze slov „strategie“, či „cíle“?

Jaroslav Šulc je ekonomický expert ČMKOS

Vytisknout