Naši strýčkové lidožrouti

28. 1. 2011 / Karel Dolejší

Existují vážné obavy o to, kdo bude vlastně vítězem probíhající bitvy o následnictví po prezidentu Mubarakovi. Při bližším pohledu - a tím nemyslím pohled západního tisku, který bývá zpravidla fascinován především obrázky okamžitých pouličních střetů - se věc jeví tak, že bez ohledu na fasádu, která bude prezentována veřejnosti, existují vlastně celkem tři nejpravděpodobnější scénáře.

Za prvé, Mubarakem plánovaná dynastická výměna v prezidentském křesle, tak trochu v severokorejském stylu, bude pod tlakem Američanů naservírována i egyptským generálům; režim dostane místo bezpečnostních poradců placených Američany (v poválečném období zde takto působili skuteční "odborníci na slovo vzatí", mj. Otto Skorzeny) legii píáristů a na každém kroku se bude žvanit o demokracii, jen aby se rozhněvaná arabská ulice v praxi skoro vůbec nedostala ke slovu.

Za druhé, armádě dojde trpělivost a dosadí si vlastního kandidáta. S tím zatím, zdá se, počítá doopravdy málokdo. Jenomže v krizových okamžicích země bývají minulé dějinné zlomy zpravidla dobrým vodítkem pro odhad budoucích událostí. A nikdo by neměl zapomínat, jak se za soumraku operetní egyptské monarchie k moci dostal Násir.

Za třetí, v chaosu se prosadí jediná skutečná opozice, která v zemi, jež standardní politické oponenty nikdy netolerovala, existuje - a tou je politický extrémismus zaštiťující se islámem. Byl to právě zmíněný Násir, který z praotce al-Kájdy Sajída Qutba udělal politického mučedníka (přičemž ho ještě předtím nechal sepsat třicetisvazkový soubor komentářů ke Koránu). Vzpomeňme, co se poté, co USA pokus o demokracii utopily v krvi a po desítky let podporovaly opresívní šáhův režim, nakonec stalo v Íránu. A vzpomeňme na nedávnou historii Alžírska.

Navzdory utlačitelskému charakteru režimu egyptského prezidenta, který se vlastně až tak zásadně neliší od někdejšího režimu Saddáma Husajna, existují vážné - a svým způsobem odůvodněné - obavy z toho, co přijde po něm. Především USA a Izrael se obávají toho, jak by se Mubarakův následník postavil ke smlouvám z Camp Davidu, jež Egypt prostřednictvím separátní mírové dohody vyčlenily z bývalé arabské protiizraelské koalice. Evropa zatím tak hlasitá jako USA není, ale vzhledem k tomu, že Suezským průplavem denně na sever projdou zhruba 4 miliony barelů ropy z Perského zálivu, jsou otazníky nad budoucí zahraničněpolitickou orientací Egypta něčím, co se ani v Bruselu rozhodně nedá ignorovat.

Přirozeně neexistuje naprosto nic takového, co by byť jen vzdáleně připomínalo automatický nárok Evropanů (především tedy Západoevropanů, abych byl přesný) na strategickou surovinu pocházející z jiného regionu. Jenže na druhé straně od doby, co Spojené státy přestaly být světovým producentem ropy číslo jedna, se Západ kvůli "své" ropě nepřetržitě spoléhá na spolupráci právě takových režimů, jaké reprezentoval Husajn v Iráku, saúdská královská dynastie nebo mubarakovská pendrekokracie, v níž oficiální výsledky voleb mívají ke skutečnému počtu odevzdaných hlasů asi stejný vztah, jako cena dohodnutá na bazaru k ceně původně prodejcem žádané. A za zmíněných zhruba čtyřicet let Západ neudělal takřka nic - skoro vůbec nic - proto, aby se závislosti na všech svých mubaracích zbavil.

Když na Haiti končila vláda klanu Duvalierů, středem pozornosti se stali tamní "strýčkové lidožrouti" - touton macoutes - příslušníci osobní stráže prezidenta, kteří prosluli tím nejbrutálnějším mučením. Také Egypt, jehož represívní aparát postupně sesbíral "to nejlepší" od nacistů, čekistů i expertů CIA, má nepochybně své "strýčky lidožrouty", kteří jsou v okamžiku, kdy píšu tyto řádky, mimo objektivy kamer právě v pilné práci. Ti, kdo vyjadřují své nejhlubší obavy z dalšího vývoje v zemi na Nilu, na ně z největší části mlčky spoléhají.

Ale ani my ostatní, v nichž sympatie pro dlouho utlačovanou arabskou ulici soupeří s vědomím, že i tentokrát si v tom nejlepším případě vydobude maximálně několik měsíců skutečné svobody, bychom nad poslušnými a všeho schopnými nástroji moci neměli jen tak beze všeho ohrnovat nos. Od doby, kdy Egypt vypadl ze sovětské sféry vlivu, Západ v praxi nehnul prstem, aby tamní režim donutil uvolnit šrouby. Takže strýčky lidožrouty v zakrvácených káhirských sklepích plných vymlácených zubů nechejme pěkně pozdravovat. Jsou to takoví naši nechtění, nevlastní, ale svým způsobem naprosto nezbytní příbuzní...

Vytisknout