Mýtus české kulturní izolace:

Češi se cizinců nikdy nebáli. Pouze ti zakomplexovaní se nad ně chtějí vyvyšovat.

16. 7. 2010 / Karel Dolejší

Nepamatuji si na vůbec žádné problémy s Poláky, Mongoly, Vietnamci obývajícími po mnoho let město mého dětství a věnující se tam (v některých případech, zdaleka ne ve všech) ilegálně drobnému podnikání.

Nevzpomínám si ani na žádný konflikt s arabskými, kurdskými či africkými studenty vysoké školy, kterou jsem ještě před revolucí začal studovat, byť zde byl režim přiměřeně volnější než na malém okresním městě, a tak se rozdíly v kuturních orientacích a životních stylech mohly projevovat mnohem snadněji. Někteří Afričané byli dokonce díky poněkud odlišnému vkusu vyslovenými zachránci žen, o něž by nikdo z Čechů nejspíše jinak nestál.

Na co si ovšem pamatuji dost dobře a co mě už na počátku puberty velmi překvapilo byl systematický výskyt násilných konfliktů s kubánskými dělníky. Patrně to byl jejich neustálý sklon vytahovat se na místní obyvatelstvo, kterému dávali najevo pohrdání; sklon provokovat, vyvolávat konflikty - a velice často také vytahovat nože, a to i sami mezi sebou. Kromě toho u nich byla zjevná i na tehdejší dobu a podmínky mimořádná neochota věnovat se systematické práci.

Zjevnou nenávist vůči Kubáncům ve městě, kde jsem vyrůstal, nenávist, která mne velice znepokojovala, jsem nikdy nemohl považovat za prvoplánový rasismus, protože mnoho jiných etnik zde podobné problémy vůbec nevyvolávalo. Teprve časem mi došlo, že celá věc se poněkud podobala vcelku obecné evropské neoblíbenosti Němců - také jim je přece na základě některých neblahých zkušeností připisováno, že se (zdaleka ne všichni, pochopitelně) chovají v cizím prostředí arogantně a povýšenecky... a to samozřejmě netahají nože a sotva jim lze ještě navrch připsat i lenost.

Dnes má problém samozřejmě i svou druhou stránku. Teprve v novém režimu je část Čechů kvůli nepříznivému ekonomickému vývoji skutečně znejistěna mj. i ve své identitě, a osoby tak či onak trpící komplexem méněcennosti, mezi něž zjevně patří i šéf ÚMPOD Kapitán, to řeší psychologicky velice průhledným nadřazením vlastní nepřiznané ubohosti nad mentální reprezentaci "parazitující přistěhovalec", kterou nahradily skutečné lidi jiných kultur.

Vlastně tak paradoxně v opačném gardu opakují to, co jsem před nějakými pětadvaceti lety pozoroval na Kubáncích - a pouze výjimečně později i na dalších lidech odjinud...

Vytisknout