...ale uvažovalo

15. 7. 2010 / Karel Dolejší

O možné invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se po maďarských zkušenostech v roce 1956 samozřejmě uvažovalo a ani nemohlo neuvažovat - nicméně v rámci stranyavlády nebyla vůle splnit jeden ze základních úkolů toho, kdo řídí stát, tzn. vyhodnotit všechny alternativy dalšího vývoje. Tvrzení, že "to nikoho ani nenapadlo", je ze strany někdejších představitelů Pražského jara stejně sprostá a neuvěřitelná lež, jako ze strany amerických finančníků tvrzení, že v roce 2007 neviděli blížící se krizi. Níže uvádím jen nejkompaktnější online dostupnou ukázku toho, co se v osmašedesátem ve věci invaze dělo - více viz např. ZDE:

Na tiskové konferenci 15.7.1968 kritizoval [generálplukovník Václav Prchlík, někdejší klíčový Dubčekův spojenec v armádě při Novotného pokusu zorganizovat vojenský puč - KD] pomalý odchod sovětských vojsk z ČSSR po skončení velitelsko-štábního cvičení "Šumava" i nedostatky v řízení Varšavské smlouvy, poté obviněn sovětskou stranou z vyzrazení utajovaných skutečností a záhy nucen na sovětský nátlak odejít z funkce.

An English version of this article is in CLICK HERE

Generál Prchlík nejprve vyzývající ve stranických strukturách k přípravám na obranu před invazí byl po svém varovném, leč nedořečeném veřejném vystoupení dubčekovci obětován ještě před srpnem, následně uvězněn a degradován na vojína.

Tak se tehdejší čs. vedení odvděčilo člověku, bez nějž by se velmi pravděpodobně vůbec nedostalo k moci a který měl prostě dost "drzosti" říkat věci, které nikdo nechtěl vidět ani slyšet...

Kdyby tehdejší vedení KSČ skutečně dělalo, co mělo - to znamená neslo odpovědnost za osud země - muselo by varovné signály vojenského zpravodajství zodpovědně vyhodnotit a připravit pro takový případ nějaká opatření.

Okamžitě po invazi by bývalo mělo být veřejnosti jasné, že "někdo nahoře" něco fatálně zanedbal, jestliže jsou všichni tak "šokováni". Dnes navíc víme poměrně spolehlivě, že přinejmenším nejvyšší stranické struktury dostaly varování hned z několika stran (z tehdejší ČSSR i ze zahraničí).

Obecně řečeno mi v mé poznámce k Janýrovu článku šlo o to, že je sebevražedné svěřovat důvěru politickým představitelům, kteří ji na základě svých minulých výkonů zjevně nezasluhují - nedejbože s nimi spojovat nějaká očekávání na základě jejich právě čerstvě naučených nových politických gest.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 15.7. 2010