ANALÝZA DEZILUZE

Pravici nebo levici? Není to jedno?

16. 7. 2010 / Štěpán Kotrba

Schopnost politologické analýzy příčin klesá tak rapidně, že dnes i velké odborové centrály rezignují na spoluodpovědnost za řízení společnosti. Prachy elit si už stačily koupit všechny. Politiky, odboráře i servisní třídy. Jan Keller správně tvrdí, že střední třída je dnes jediná, která s nadšením pracuje proti svým bytostným zájmům. Bohužel v marketingem segementované společnosti spotřebitelů, společnosti postkoloniálního relativního dostatku, vykořisťující bez uzardění gastarbeitery z Východu, se solidarita hledá těžko. Vždy je někdo, kdo se dá ještě pauperizovat.

Bez práce nyní rostou koláče jen na burzovních stromech LCTM fondů a toxických derivátů. Nikdo nehodlá říci nahlas, že interkontinentální ekonomická globalizace bez důsledné interkontinentální regulace, bez globalizace solidarity a sociální standardizace je zločinem na nás samých. Že volný pohyb kapitálu bez progresivního zdanění spekulací a existence daňových rájů uprostřed bezcelního světa vede ke spirálové rotaci kapitálu, vydírání vlád a externalizaci internalit sociálního státu - zisky odplouvají bůhvíkam a sociální náklady nese stále slabší stát za situace, kdy občané zmatení hedonismem doby nechtějí platit už žádné daně a spolu s Leninem hodlají stát minimalizoavat.

Úcta občanů k parlamentnímu systému je erodována mladickým anarchismem, destruujícím vládu a řízení země z pozic nevládních aktivistických bojůvek, získávajících vliv v médiích a subverzí pronikajících do vedoucích pozic společnosti. Každý, kdo přijde s nápadem, jak se vysmát nebo uškodit moci, je touto anarchokracií vítán a veleben jako "demokrat".

V Británii vykradla liberální pravice hodnoty liberální levice, zdiskreditované nepotismem a korupcí do té míry, že občan ani nezaregistroval, že vládu převzala jiná politická formace. Mezi Blairem a Cameronem není rozdílu, mimo barvy stranického trička. Tatam je Železná lady Thatcherová, tatam je imperiální strnulost a nadutost bývalého impéria. Království je vnímáno už jen jako folklórní symbol bývalé velikosti stejně, jako jaderné rakety, křižníky a ponorky. Miliardářský spekulant Soros svým útokem na liru a libru po sjednocení Německa ukázal, jak lze porazit impérium bez jediné divize. Británie se tehdy pokusila devalvaci libry zachránit, ale svůj boj musela vzdát. Tím padl i někdejší Stalinův argument vůči Vatikánu, s nímž sovětský vůdce odmítal účast Vatikánu na mírových jednáních po 2. sv. válce. Kolik má papež divizí, se už nikdo neptá, protože i Vatikán je nyní už několik let v červených číslech a půjčil by si i od Cammory.

Odpor Británie vůči euru, daný prohrou Bank of England se Sorosem při snaze zachránit evropský mechanismus směnných kurzů, je dnes jedním z motivů britského europesimismu a brzdou evropské integrace. A právě tehdy se tiše a bez křiku a jásotu, na rozdíl od Berlínské zdi, rozpadla studenoválečnická sociální solidarita "západní" Evropy. Namísto společných idejí vznikajícího unitárního kontinentálního státu, schopného soutěže s a nastupujícími kontinentálními velmocemi Ruskem, Čínou, Brazílií a dalšími "malými" velmocemi, nastaly nekonečné strkanice o bilaterální výhody z výjimek. Státníky a politiky vystřídali obchodníci a spekulanti.

Za této situace se k politickému středu upínají politické strany levice i pravice proto, aby vyhrály boj o střední třídu. Lokální sociální a ekonomicko intervenční zákonodárství EU doteď umožňovalo hledat individuální výhody a kličkovat pod pláštíkem celoevropské dohody, i když o dohodu od pádu železné opony nikdy nešlo. Schroeder to pochopil jako první a jako prvnímu mu došlo, že Německo bude potřebovat energetické jistoty. Energetické zdroje "klasické" ekonomiky jsou pouze v Rusku a Ruskem ovládaném "zájmovém" prostoru. Osa Berlín-Moskva měla prodloužit osu Paříž-Berlín, když Londýn neměl zájem. Mostem k překonání amerického vlivového prostoru v postsocialistickém Polsku, Česku, Slovensku, Maďarsku a servilním Bulharsku a Rumunsku musel být nalezen tak, aby "staré" země Evropy nemohly být ekonomicky destabilizovány asertivními americkými zájmy "nevládní" diplomacie. Produktovod Nord Stream měl obejít vznikající americký zájmový prostor na Ukrajině, v Pobaltí a v Polsku a mezinárodními vodami prokličkovat k udržení svéprávného rozhodování evropského Západu. Měl tak učinit elegantně ještě dříve, než krize euroatlantického partnerství dospěje do horké fáze obchodní války a nové studené války.

Američané se snažili kontrovat plánem na "USS Czech" jako raketový a letadlový křižník uprostřed Evropy, stejně jako polskou kolonii poté, co nedopadlo vyjednávání Varšavy s Bruselem o zemědělských rozpočtech pro čtyřicetimilionové, krutě zanedbané Polsko. Francoužští farmáři dali sami ostře nabitou zbraň do mocichtivých rukou USA. To, že sliby se maj plnit jen o Vánocích, proamerická menšina za Atlantikem, ani proamerické elity ve Varšavě nevědí dodnes. Upravené balistické rakety Minuteman III, symbolicky namířené proti Rusku ze sil v Polsku, by posunuly strategické ohrožení na pětiminutový dolet a vyžadovaly by od Ruska symetrickou odpověď. Stejně jako radar v Brdech či česká letiště, plná F-16 z Mohavské pouště. Česko tuto diskuzi "měkce" odložilo nákupem Gripenů a diplomatickou prohrou o radar v Brdech. Přesně v duchu oné, Američany tak uctívané "nevládní" politiky neziskových organizací. Proamerickým zeleným organizacím se nepodařilo ani oddělit Česko od Německa a Rakouska "zelenou oponou" v rámci souvislého, dopravními stavbami neprostavitelného území Natura 2000. Z původního velkorysého plánu zbylo pouze území Šumavy a sever Krušných hor, kus Krkonoš a kus Beskyd. Středohoří se prozatím nedaří oddělovat a izolovat tak, aby přes něj nevedly dopravní tahy do Německa. Nepodařilo se prozatím ani rozeštvat společnost skrze romskou otázku, cíleně od kauzy Matiční rozdmychávanou britskými a americkými zájmovými skupinkami a na ně "grantově" ekonomicky navázanými skupinami českými. Tentýž scénář prozatím selhal i v případě "sudetského" ohrožení a českoněmecké xenofobie. Nesmiřitelní pamětníci vymírají na obou stranách. Jiná je ale situace v Polsku, kde mají polskoněmecké provokace daleko emocionálnější a ve společnosti hlubší dopady. Jiná je i situace v Maďarsku, kde se pro uherský neofašismus našla živná půda - demokraticky - podporou FIDESZ a JOBBIK. Slovensko se chorvatskému scénáři z počátku balkánské války ubránilo politicky sebevražedně za cenu prohry Ficem budované levice. Proameričtí sluhové ovšem díky horší ekonomické situaci trvale zakotvili jak v "lidskoprávním" a "alternativním" sektoru, tak i v liberálně anarchistických médiích. Bohužel blbost kvete i na levici. Pro slovenskou státnost se liberální média a levičácké NGO staly rizikovým bezpečnostním faktorem, který ve svých scénářích musí vnímat i slovenská kontrarozvědka.

Americká intervenční politika ve střední a východní Evropě započala prostřednictvím Německa hned po rozpadu socialistického bloku v devadesátých letech minulého století. Německá podpora chorvatským nacionalistům rozžehla plamen národnostních nenávistí a dala jim vyústit v rozpad Jugoslávie, která mohla být alternativním ekonomickým partnerem střední Evropy. Výsledkem je na desítky let zničené a zbídačelé Srbsko a Balkánem postupující divoká kořistná privatizace. Drogová mafie a militantní islamistické bojůvky v Albánii dostaly vlastní stát i politickou podporu na křesťanské hodnoty rezignovavší EU.

Za těchto geopolitických podmínek už bylo hračkou rozebrat ekonomický potenciál střední a východní Evropy za "přijatelnou" cenu do rukou převážně německých podnikatelů. USA si po určitý čas podržely kontrolu nad strategickými oblastmi i za cenu ztrát - namátkou české letecké opravny a montovny, Zetor, Tatra. Rozložená a zmatená střední Evropa hledala v tu chvíli zoufale nějakou přijatelnou ideologii ... a našla ji v extrémním liberalismu a individualismu. Osobní úspěch za jakoukoliv cenu. Úspěch rovná se peníze. Ale...

Rodina je základ státu - pravil Masaryk.

Jenže mezigenerační vazby jsou postaveny na tom, že zkušenost otců a dědů vytváří jejich autoritu. Co ale ve chvíli, jestliže zkušenosti a ideály z doby "předsametové" se ukázaly stejně nepoužitelné, jako autorita kůlů v plotě na ÚV KSČ? A tak zbylo heslo, které přežilo posílené : kdo nekrade, okrádá rodinu. Podpořené výrokem ministra financí, který nedovedl rozlišit špinavé a čisté peníze. Odpor vůči takovémuto režimu byl mainstreamem nazván briskně "extremismem" a nebo "bolševickým myšlením". Už neplatilo, že kráva se musí nejdřív krmit, aby se mohla později dojit. Banky, burza a privatizační fondy se daly dojit bez krmení.

ODS měla nemravnost ekonomického ultraliberalismu a sobeckého individualismu vepsánu vždy v programu. Nikdo od ní neočekával morálku a zdrženlivost v minimalizaci státu a jeho majetku. Zbytky kolektivního vlastnictví se musely zdemontovat co nejdůkladněji. Jakákoliv technika dobrá... Jenže - byla stranou "úspěšných" za situace, kdy peníze znamenají moc a moc znamená peníze. A to je vždy na úkor ostatních.

KSČM trpí proleženinami a inkontinencí starců, snících svůj nenaplněný sen o sexu, držíce v rukou bažanta. Nikdy neprovedla důslednou analýzu svých nedostatků a promarnila všechny příležitosti zaujmout střední generaci, o mládeži nemluvě. Senilní ideje a jazyk normalizačních usnesení netvoří sen o novém začátku, ani reálnou podobiznu beztřídní společnosti. Komunistická idea přes svou historickou inspirativnost je dnes mrtva, na radikálně socialistické ideje nemá strana kádry ani potenciál. Ještě jedno až dvě volební období a pak už nebudou komunisté ani ve sněmovně. Skončí stejně, jako komunisté v celé Evropě.

ČSSD oproti sobectví pravicové nadvlády silných a (všeho)schopných hlásala vždy morálku a solidaritu. Myslela svá slova ale doopravdy? Akceptovala vždy namísto kolektivistické kooperace jako preferovaný model konkurenci individuí. Obdivovala se bezpáteřnému Blairovi a rezignovavšímu Schroederovi. Nepochopila ani Švédsko, ani Lafontaina. Bála se dominance a nadvlády státu, neoponovala nikdy privatizaci - naopak. Základ opravdovému vítězství brutálnímu kapitalismu položil scialsitický premiér a člen prognostické komise Socialistické internacionály Miloš Zeman - privatizací bank do zahraničních rukou a privatizací jejich investičních fondů. ČSSD nikdy nechtěla dosáhnout socialismu. Nedefinovala si ho jako cíl. Nechtěla jako sociální demokracie v Rakousku sociálně spravedlivou společnost. Stačilo jí, když napravovala nejkřiklavější výstřelky svých politických oponentů zprava, brzdila spolupráci na levici Bohumínským usnesením a "poopravovala" tak stávající kapitalismus do "snesitelné" podoby. S pravicí v zádech. Sama. Ale tento model vede vždy k preferenci sobectví "silných" a "úspěšných", nikoliv k altruismu a solidaritě "všech", kteří tvoří společnost. Společnost i rodina se mezitím rozpadala - segmentovala. Takže výsledkem politiky ČSSD nakonec měla být vnucená solidarita jednotlivců, někým zaplacená. Kým, bylo jedno. A později už ani to ne. Předákům stačilo ukazovat svou hodnotově pokřivenou kompetenci v kapitalistické "úspěšnosti", měřené velikostí kont, aut a vil. Kdo z vás na to má? Jak se lišily audi socialistických elit od audi elit občanských demokratů? A tak se jistota nazvala příležitostí. Rovnost se přejmenovala na rovnost šancí. Ideovou rezignaci na jistoty podpořil oportunismus politického středu, ke kterému část této sociální demokracie tíhla. Zvláště za situace, kdy ČSSD ovládli pravicoví vyznavači konzervativních prvorepublikových národněsociálních idejí z bývalé národně socialistické strany a vyčůraní manažeři státních firem, přisátí na vládní stranu. Cesta k deziluzi voličů a prohře celé levice se otevřela.

Dnes se od sebe středová část ODS a středová část ČSSD příliš neliší. Mají k sobě blíž, než k opačným koncům spektra svých členů i voličů. Vzniká tak prostor nejen pro velkou koalici, která by byla kdysi za Miloše Zemana nemyslitelná, ale vzniká také prostor jak pro autenticky levicové, tak i pro autenticky pravicové strany, který by byl dříve také nemožný. Volit dnes pravici nebo levici? Není to jedno?

Vytisknout