Aby Marabu přežil, musí ven z domu...

16. 7. 2010 / Pavel Pečínka

Vědeckofantastická díla mnohdy přehání v očekáváních. Verne, Lem, Bradbury, plni technického optimismu, zasazovali do přelomu 20. a 21. století události a vynálezy, z nichž se většina neuskutečnila. Lidé nemají kolonie na planetách, nedožívají se 150 let, necestují vesmírem ani časem.

Málokdo z fantastů však předpovídal, jak budou v 21. století válčit Američané s islamisty v afghánských velehorách: Ráno přijede operátor do práce v americkém městě, pustí počítač a pak bude klávesnicí ovládat přes družici tichý letoun na opačném konci zeměkoule, odhadovat, zdali bradatí chlapíci dole jsou vesničani či komando Talibanu a podle vlastního úsudku na ně pouštět z éra samonaváděcí rakety.

Bezpilotní letouny bývají v posledních letech spojovány většinou s touto činností, tedy se zajišťováním převahy technologicky zdatného protivníka likvidujícího bez rizika z komfortního závětří nepřítele. Je jen otázkou času, kde ostatní rozvinuté státy tento způsob zbrojení a na ně navázaná odvětví hospodářství rozvinou.

Brněnští vědci, představující včera v Kunovicích experimentální bezpilotní prostředek, jsou si "militaristické" zatíženosti tohoto druhu strojů dobře vědomi. Však také dali svému výtvoru jméno Marabu podle afrického čápa, ne "Predátor" jako Američané. Zdůrazňují, že mají na mysli vědecké, civilní, víceúčelové zaměření letounu, kontrolu dopravy či "suplování" vrtulníků při činnostech, kdy je vrtulník dražší (první verze ještě obsahuje kabinu "pilota", který má kontrolovat funkci přístrojů řídících letoun ze země).

Přehlídka umu českých rukou (a hlav) na letišti však měla malý háček. Jeden z tvůrců Marabu řekl: "Najde­li letoun výrobce..." Domníval jsem se i jen jako poučenější laik, že vývojová fáze, testování atd. se zaplatí a vyplatí teprve v okamžiku, kdy letoun nejen že "najde výrobce", ale až se ve větších počtech začne vyvážet, až nezůstane jen v několika kusech trčet doma. Česko(slovensko) mělo významný letecký průmysl už od 30. let, pokrýval většinu potřeb vojenského a civilního leteckého sektoru. I v dobách Varšavského paktu, za nucené unifikace vojenské a letecké techniky "na ruské kopyto", si částečně udržel výrobu vlastních značek, nejen letadel vyráběných v sovětské licenci.

Před dvaceti lety "unifikační" svěrací kazajka spadla. Ovšem Češi se svou leteckou technikou teď, v otevřených poměrech, příliš velkou díru do světa nedělají, v tradičních centrech jako Aero Vodochody a Let Kunovice euforii z nadvýroby zrovna nezažívají. Je dobře, že většinou skončil vývoz vojenské i civilní letecké techniky do nejrůznějších diktatur. Neděje se však u nás nyní něco přímo opačného? Nelétá tu všude, v zemi s kdysi rozvinutým leteckým průmyslem, plno zahraničních typů, které by tuzemské konstrukční kanceláře a výrobci dokázali vyprodukovat sami?

Přejme tedy civilní značce Marabu, ať se její vývoj ubírá trochu jiným směrem, tak jako u řady českých výrobků, úspěšně exportovaných za I. republiky.

(Vyšlo v Rovnosti 16.7.2010)

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 16.7. 2010