Průvodce inteligentního lidského zdroje po vlastním osudu, aneb Prodej sebe sama

15. 7. 2010 / Karel Dolejší

Demokratická propaganda tu byla především kvůli ideologickému soupeření s bolševickým Sovětským svazem; demokratický sociální stát - po přechodnou dobu - umožňoval maximálně zrychlit a současně stabilizovat proces akumulace kapitálu. Na přelomu 70. a 80. let se Egon Bondy pozastavil nad skutečností, že veškerá demokratická kultura na Západě je už nesena pouze a jen tradicí pramenící v 18. a 19. století, ale ekonomicky nutná již není; Jean-Francois Lyotard v Postmoderních podmínkách podrobně analyzoval proces delegitimizace univerzity zaštiťující se tradičním velkým vyprávěním o univerzální emancipaci - což byl proces, který již tehdy postupně otvíral prostor pro šíření naprosto stejných tržních principů, jaké předtím zasáhly například sféru umění, a jaké dnes souběžně pronikají třeba také do sféry partnerských vztahů, kterou revoltující poválečné generace považovaly za nedobytnou pevnost lidské svobody a autenticity ještě mnohem spíše než univerzitní "chrámy bohyně Emancipace".

Skutečnost, že z hlediska reprodukce a akumulace kapitálu přestal být demokratický sociální stát rentabilní, a že demokracie, která se po válce do značné míry se sociálním státem ztotožnila, se již opírá jen o slábnoucí kulturní a společenskou tradici, znamená, že nehledě na samotný správní aparát masové pasivní zastupitelské demokracie (který jen konzervuje petrifikovanou politickou formu) demokratickou myšlenkovou tradici uchovávají již takřka jen tradiční vzdělávací instituce, jejichž pozice na trhu idejí ve vztahu ke stále penetrantnějšímu tržismu nicméně stále slábnou. V praxi to pak znamená, že univerzitní intelektuál, který tradičně považoval sebe sama za příslušníka společenské elity, je postupně degradován na stejně služebný lidský zdroj jako kterýkoliv jiný. V hypotetickém, ale možná přece jen nepříliš vzdáleném okamžiku, kdy v tržní logika demokratickou tradici z univerzit zcela vytlačí, vyhlídky na další celospolečenskou reprodukci této tradice budou v zásadě mizivé.

Henry A. Giroux v článku The Disappearing Intellectual in the Age of Economic Darwinism (Mizející intelektuál ve věku ekonomického darwinismu) napsaném pro Truthout analyzuje pozadí dosti často zmiňovaného fenoménu antiintelektualismu amerických médií a veřejného života. Všímá si toho, jak antiintelektualismus pod pláštíkem volnotržní ideologie individualizace a flexibilizace pronikl i na americké univerzity, kde nyní student kdysi humanitního oboru může být v semináři pověřen například úkolem "Navrhněte půlminutový reklamní spot propagující vaši vlastní značku". Zatímco studenti jsou povzbuzováni, aby donášeli na zastánce politicky nekonformních názorů, termínované smlouvy akademického personálu značně snižují pravděpodobnost toho, že by se ještě vůbec někdo odvážil prezentovat něco doopravdy kontroverzního. Od akademiků se nyní očekává, že budou poslušně a bez zlobení participovat na procesu svého vlastního útlaku. V takových podmínkách se ovšem demokracii dařit nebude, upozorňuje Giroux v rozsáhlém článku prokládaném citáty klasických amerických intelektuálů - vesměs představitelů generace, jejíž vliv kulminoval v 50. a 60. letech...

Eric Alterman v ještě rozsáhlejším textu nazvaném Kabuki Democracy: Why a Progressive Presidency Is Impossible, for Now ("kabuki" je specifický depresívní žánr tradičního japonského divadla pro nižší vrstvy; volný překlad názvu Altermanova článku by tedy mohl znít "Demokracie jako tragikomická fraška: Proč je nyní progresívní prezidentství nemožné") pro The Nation hledá odpověď na otázku, proč nebyl Barack Obama navzdory jasnému voličskému mandátu schopen uspokojivě splnit byť i jen malou část svých předvolebních slibů. Kromě reflexe Obamových osobnostních vlastností (které Alterman v souladu Rossem Douhatem z New York Times charakterizuje formulací "doktrinální liberál, který je kdykoliv ochoten uzavřít politický obchod výměnou za polovinu toho, co původně žádal") v předložené analýze figurují i další faktory, kterým Alterman přikládá podstatně větší význam. Je podle něj totiž víceméně jedno, jakým člověkem je vlastně Barack Obama, a zda udělal či neudělal nějaké zásadní strategické chyby. Politický systém je zkrátka zmanipulován tak, že v něm není možno prosadit zásadní změny požadované americkou veřejností. Prezident Spojených států může snadno zavést daňové úlevy pro bohaté korporace, zahájit jakoukoliv válku, nechat bez povolení sledovat, koho uzná za vhodné, nařídit mučení osob označených za podezřelé, lhát o tom a přihlížet, jak zpravodajské služby ničí důkazy. Ale ani tento zdánlivě všemocný prezident nemůže nikdy prosadit původní Obamovu politickou agendu, byť měl teoreticky za sebou obrovskou většinu v obou komorách Kongresu.

Mezi hlavní příčiny tohoto stavu počítá Alterman zkorumpovanou politickou kulturu, která na žádných podstatných změnách nemá zájem; komerční a ideologickou strukturu médií, která rozhodujícím způsobem ovlivňuje formulaci problémů a rozhoduje o obsahu agendy, o níž je vůbec možno ve veřejném prostoru diskutovat. Pokud to takto zůstane, varuje Alterman, budou Spojené státy jakousi parodií na demokracii, v níž se sice (dosud? zatím?) dodržují formální pravidla politického procesu, nicméně záměry a podstata demokracie již absentují.

Americká veřejná infrastruktura je v katastrofálním stavu. Například každý čtvrtý most je buď strukturálně poškozen, nebo funkčně zastaralý. Jen tento jediný izolovaný problém by si vyžádal roční investice ve výši 17 miliard dolarů, nicméně schválena byla pouze přibližně polovina potřebné částky. Třetina hlavních silnic a až 45% hlavních dálnic je v katastrofálním stavu, systém rozvodu pitné vody by ročně potřeboval na náhradu chátrajících kapacit přinejmenším 11 miliard. Podobně jsou na tom vnitrozemské vodní cesty, kanalizační systémy, protipovodňové stavby. Je exaktně doloženo, že mainstreamová média tomu v zásadě nevěnují žádný zájem ani pozornost - a politiky ve Washingtonu tato časovaná bomba prostě nezajímá.

Vnitřně vytunelované pobushovské Spojené státy jsou tedy v podobném stavu, jako v polovině 80. let upadající Sovětský svaz, a v praxi čelí samovolně se splétajícímu řetězu průšvihů a katastrof - podle toho, na kterém z tisíců slabých míst "to zrovna teď praskne". Přitom se ukazuje, že například ve vztahu ke katastrofě typu havárie vrtné plošiny Deepwater Horizon jsou ve skutečnosti pravomoci federální vlády nedostatečné - a je to jednoznačně způsobeno legislativním dědictvím po tandemu Bush-Cheney, v jehož pozadí stojí ideologické postuláty ohledně údajné potřeby co nejvíce uvolnit veškerou regulaci komerčních aktivit a oslabit vládní moc. Tato ideologie navíc i v současnosti sílí v radikálních Republikánských kruzích kolem Tea Party Movement. Je to nakonec velmi jednoduché: Ať už administrativa předloží jakýkoliv návrh, Republikáni jsou ze zásady "proti vládním zásahům" a ve vnitřně diverzifikované Demokratické straně často nacházejí dostatek spojenců. Vše, co musí opoziční menšina ve dvě stě let starém americkém politickém systému vůbec neodrážejícím aktuální počet obyvatel ani relativní význam jednotlivých států dělat, je prostě říkat "Ne" - a federální vláda se nehne z místa. Republikánská menšina v Senátu složená vesměs z bílých milionářů v důchodovém věku je schopna zablokovat prakticky každý vládní legislativní návrh, který by se dotkl zájmů jejich vlastní skupiny a zlepšil postavení vrstev méně saturovaných. Dokonce i jeden jediný senátor může veřejným deklarováním osobní výhrady zablokovat proces schvalování libovolného legislativního návrhu. Z osmdesáti jednoho návrhu Obamovy administrativy jich takto spadlo pod stůl jednapadesát.

V zákonodárné mašinérii USA navíc lobby denně utratí cca 20 milionů dolarů denně; v roce 2009 dominovala lobby farmaceutického průmyslu. Jakékoliv pokusy stanovit limity pro částky vynaložené lobbyisty na nákup zákonodárců jsou zablokovány rozhodnutím Nejvyššího soudu. Kdo tedy není z principu a apriori proti vládě, může být snadno a bez podstatných systémových překážek zkorumpován. Jakýkoliv legislativní návrh, který by tak či onak vadil vlivné a bohaté zájmové skupině, může být velmi účinně zablokován, vykostěn, nebo docela zrušen. To se týká zrovna tak reformy zdravotnictví, pokusu regulovat finanční sektor, nebo zákonů na ochranu klimatu. V praxi tedy nakonec vůbec nezáleží na tom, jak velká část voličů ten či onen legislativní návrh podporovala. Stejně jako v České republice, zákonodárci i jejich personál typicky žijí nad své poměry, a bez finanční podpory lobbyistů se jednoduše nedokážou obejít.

Zastaralé a z principu rigidní demokratické kontrolní mechanismy optimalizované pro řídce osídlenou a převážně rurální zemi, v níž se toho v politickém ohledu mnoho nedělo, nejsou s to držet krok s bleskovými křídelními obchvaty současných "protržních" ideologů a lobbyistů, a jejich budoucnost se proto stává krajně nejistou. Problém, kterému Obamova administrativa čelí, má systémový charakter. Nelze ho vyřešit tím, že do Kongresu budou zvoleni noví lidé - nebyli by schopni sami změnit stávající pravidla hry.

Veřejnost, která si názory na politické dění tvoří při sledování ultrapravicového až rasistického zpravodajství Fox News a spol., sotva bude silou, jež by se zmíněné fatální tendenci směřující k ochromení demokracie účinně postavila. Ti, kdo nic nenamítají, když je Michelle Obamová označována za marxistickou harpyji, stěží podpoří vládu v jejím boji se stále silnějšími zájmovými skupinami. Převládající senzacionalismus vyhledává ve zpravodajství vzruchy spojené s celebritami, nikoliv analýzu. Ti, kdo se v událostech dokáží orientovat s použitím vlastního kritického rozumu, tvoří menšinu - navíc často čelící agresívním útokům za svůj "nedemokratický intelektualismus".

Alterman konstatuje, že pokud by měla americká demokracie znova začít fungovat, vyžadovalo by to radikální změnu pravidel hry. To by pochopitelně bylo mnohem těžší než dosáhnout zvolení Baracka Obamy prezidentem. Alterman proto navrhuje, aby příznivci změny organizovali široké politické hnutí uspořádané na principu sítě, které by prosadilo nový a perspektivní model politické organizace. Klíčem k financování této struktury by se měl stát internetový fundraising. Obyvatel české kotliny si v tento okamžik automaticky vybaví kauzu Věci veřejné a nemůže si nepoložit otázku, v čem by vlastně spočíval ten zásadní rozdíl mezi v zásadě legitimní, ale přesto politicky bezmocnou kongresovou reprezentací současných Demokratů, a postavením jejich hypotetických následovníků podporovaných širokým hnutím, když by došlo na lámání legislativního chleba. Proč si Alterman vlastně myslí, že bezmoc Obamových byrokratů může být vystřídána mocí nových demokratů, pokud všechny ostatní parametry zůstanou beze změny a není jasno, kde vzít v celé výše zmíněné mocenské nerovnováže mezi veřejností a vlivovými skupinami onen Archimédův bod, o nějž by se dal opřít pokus pohnout zablokovanými politickými poměry - prosadit ústavní změny, změny v jednacím řádu Senátu, zřízení kvalitních veřejnoprávních médií atd., viz dlouhý Altermanův seznam zásadních požadavků? Není to po vší té masivní analýze nakonec návrat k prachobyčejnému rituálnímu jednání politických aktivistů, v němž imperativ "organizovat se" je náhražkou za realistickou politickou strategii?

Pokud má pravdu Giroux, dosáhnout Altermanových cílů by předpokládalo především získat schopnost iniciovat zásadní kulturní změnu oponující převládajícím trendům likvidace autentických demokratických tradic v americké společnosti. Spojené státy začínají pociťovat nedostatek kriticky uvažujících veřejně aktivních intelektuálů; začíná se jim nedostávat mediálního prostoru, který by tomuto druhu lidí umožňoval přístup; a měnící se mentalita americké společnosti nevytváří zrovna ideální podmínky pro to, aby racionálně kritický program nalezl dostatečně široké publikum. A konečně, tak či onak nakonec přijde den, kdy noví zákonodárci přijdou do Kongresu a budou muset začít hrát podle aktuálně platných pravidel hry, protože žádná jiná neexistují...

Jaká je v této souvislosti vlastně perspektiva České republiky, do jejíhož čela se právě vracejí lidé, kteří přednedávnem usilovali o "strategické partnerství" s USA? A jaké jsou vyhlídky české demokracie, pokud bychom se řídili americkým vzorem?

Římský historik prvního století Titus Livius v předmluvě ke svým Dějinám od založení Města (Ab Urbe Condita Libri) napsal: "S poklesávající morálkou dalších časů nechť čtenář sleduje, jak se zprvu mravy takřka sesouvaly, potom jak se dále hroutily a nakonec jak se začaly řítit do zkázy, až jsme dospěli k našim časům, v nichž nemůžeme už snášet ani neřesti, ani obranné prostředky proti nim." Odmyslíme-li si moralistní osten daný primárně pedagogickým zájmem Liviovým, toto často citované místo přece obsahuje určité racionální jádro. Pokud se totiž postupem času zásadním způsobem promění kultura a mentalita určité společnosti, sotva lze ještě najít nějaký skutečně účinný prostředek, jímž by se dalo dosáhnout obnovy původního stavu. Ve věcech změny mentality toho ani ty nejlepší zákony mnoho nenadělají - a radikální prostředky (pokud bychom tedy vůbec předpokládali, že by mohly být něco platné) bývají pro společnost v tomto stádiu vývoje již nepřijatelné.

To je ostatně závěr, k němuž po Liviovi dospěli i mnozí další historikové římského impéria od Gibbona až po Toynbeeho. Proti zjištění, že obnova prvotních kulturních podmínek, pakliže tyto dalším vývojem zanikly, zpravidla nebývá možná, nelze po zániku velkého vyprávění o univerzální emancipaci postavit nic působivějšího než chronický americký optimismus, v souladu s nímž, pokud jste si náhodou nevšimli, nadpoloviční většina dotázaných Američanů ještě nedávno předpokládala, že se jejich země stane vítězem letošního šampionátu mistrovství světa ve fotbale...

Vytisknout