Bojí se Češi fialové barvy?

16. 7. 2010 / Fabiano Golgo

Jeho slova jsou však skutečně znepokojující, když říká "Ale pokud připustíme míchání etnik, je třeba se připravit na to, že to s sebou bude naprosto přirozeně přinášet problémy a společnost je bude muset umět řešit, ať už na úrovni kriminality, sociálních podpor".

Jako by znamenalo, že děti ze smíšených česko-afrických manželství budou automaticky chudé a skončí jako kriminálníci.

Skutečnost je přesně opačná: skupiny přistěhovalců v České republice, od Vietnamců až po Keňany a Rusy ve srovnání s dobou před deseti lety v ČR prosperují a často mají daleko vyšší životní úroveň než jejich čeští sousedé.

Navzdory široce rozšířenému mýtu pracuje v centru Prahy ve stínové ekonomice kolem kabaretů, kasin a narkotik jen několik stovek Afričanů. A v ČR žijí celkem tisíce Afričanů, což znamená, že jsou integrováni do normálních zaměstnaneckých struktur společnosti. Proto není neobvyklé setkat se u pokladny v supermarketu s černošskou pokladní, anebo dokonce, jak zjistil můj partner, když šel k lékaři na prohlídku, prohlídku prováděl lékař z Afriky, který v ČR žije a pracuje už dlouho. Obává se snad pan Kapitán, že syn tohoto lékaře bude potřebovat sociální podporu,anebo se z něho stane gangster? To je opravdu pro člověka v jeho postavení hodně omezený názor.

Zejména přistěhovalci z Afriky se mísí s Čechy a vznikají tak mulati, jejichž mateřština a jediné kulturní zázemí je české. A ve školách je nikdo nediskriminuje. Nová generace českých dětí má už globalizovaný postoj ke světu, přátelí se prostřednictvím svých profilů na Facebooku s lidmi z celého světa, na rozdíl od jejich rodičů, kteří objevili, že existuje i jiný svět než Bulharsko a Chorvatsko teprve jako dospělí. Dnešní mladí lidé považují cestování za něco přirozeného a běžného. Prováděl jsem pohovory s mnoha dětmi z přistěhovaleckých komunit a na rozdíl od devadesátých let nyní čeští teenageři považují své africké či asijské spolužáky za něco, co je opravdu zajímavé a v módě. A mladé české dívky se často zajímají o někoho výraznějšího, než jsou typičtí místní flegmatičtí ubrečení čeští mladíci.

Takže nespočívá vůbec žádná hrozba v tom, že tak za deset let bude běžné vidět daleko více lidí než Tomio Okamuru, Leilu Abbasovou či Raye Korantenga - česky mluvící občany s jinou barvou kůže. Češi mají problem se skutečnými cizinci -- s lidmi, kteří dobře nerozumí místnímu jazyku a neintegrují se do společnosti. Nemají problem s lidmi, kteří mluví česky jako rodilí mluvčí a jejich zázemím je česká kultura.

Čechům nevadí, jak kdo vypadá; Čechům vadí, jak se kdo chová. Takže Romové jsou odmítáni, protože mají úplně jiné hodnoty než Češi a take užívají jinak jazyka. Z toho hlediska je úplně jedno, po kolik stovek let neznají Romové jinou zemi než Čechy, přesto je Češi považují za lidi, kteří patří někam jinam.

Mladí lidé ze smíšeného rasového zázemí jsou považováni českou mainstreamovou veřejností za úspěch -- v pořadech jako Česko hledá Superstar či jako reportéři ve zpravodajství. Diváci takové veřejné osobnosti neodmítají, což je taky důkazem, že diskriminaci nevyvolávají fyzické rysy, ale nečeské chování.

Fialová kůže Čechy neděsí, pokud dokáží vyslovit "ř" bez přízvuku.

Vytisknout