Roky ve dnech: České umění 1945-1957

15. 7. 2010 / Jan Čulík

Zaprvé z výstavy vyplývá, že není pravda, jak často mnozí nepříliš přemýšliví komentátoři (zejména na Západě tvrdí), že útlak může být motivací k velkým uměleckým výkonům. Vůbec tomu tak není.

Na výstavě v pražské Městské knihovně vidíme díla ztraumatizovaných, od vnějšího světa a mezinárodního uměleckého diskursu izolovaných umělců, trpících úzkostí a samotou a produkující druhořadá, nepůvodní díla.

Čeští umělci se zoufale snaží shlukovat se ve skupiny (nikdy nepochopím, jak může umělec vytvořit něco originálního a samostatného, když se spolu s kolegy hlásí k téže umělecké "škole", a tedy maluje v podstatě totéž jako oni). Usilovně napodobují západní umělecký vývoj (kolik je na této výstavě obrazů, které připomínají Paula Kleea či Marca Chagalla!), jako by zoufale chtěli dokázat, že i oni patří do světového malířského vývoje - tak napodobují už existující způsoby malování. Opravdu se mi nelíbí obrazy Mikuláše Medka. Fotografie Emily Medkové jsou zajímavější, v exponátech, které jsou vystaveny zde, je však Medková až mechanicky fascinována obrazem oka, je to všude a upadá to do stereotypu.

Mám pocit, že Jan Zrzavý a Emil Filla prostě vůbec neuměli kreslit. Je tristní, opakuje-li český malíř na svém plátně něco, co se ve světovém malířství událo už dávno.

Daleko zajímavější než obrazy jsou na této výstavě občas fotografie, ty nejlepší z nich dokáží zachytit atmosféru dobového okamžiku daleko přesněji a intenzivněji než nejrůznější, polodiletantská malířská onanie. Vynikajícím fotografem, který na výstavě přesahuje snad všechny umělce snad o deset tříd, byl Josef Sudek.

Je ale dost dobře možné, že čeští umělci potřebovali projít tím dvanáctiletým obdobím úzkosti a strachu a diletantismu, aby dozráli. Poslední místnost výstavu naznačuje, že v druhé polovině padesátých let, kolem roku 1957, vzniká nová éra. A v této poslední místnosti konečně začínají být náznaky, že se česká umělecká tvorba vydá opravdu originální a tvůrčí cestou. Obrazy v této místnosti předznamenávají zázračné kulturní období šedesátých let. Bohužel, těmito náznaky výstava končí, co bylo dál, se nedovíme. Když nás výstava naladila, že chceme vidět, co bude dál, protože teď to konečně začíná být zajímavé, jsme venku.

Otřesným způsobem (dost podobně jako nedávno anglická mutace časopisu Film a doba) byl přeložen do angličtiny na výstavě doprovodný vysvětlující text. Je snobský, mnohomluvný a místy nesrozumitelný. Takhle se prostě texty v angličtině nepíší. Věty nemohou pokračovat v angličtině na několik řádek; angličtina není flexivní jazyk, věta musí být přehledná, protože se větné členy neurčují podle pádu, ale podle umístění ve větě. Proč nenapadlo pořadatele výstavy si text aspoň namátkou nechat zkontrolovat anglickým mluvčím, než zaplatili překladatelské agentuře? Zase vyhozené peníze.

Vytisknout