Čí daně jdou nahoru?

16. 7. 2010 / Immanuel Wallerstein

Docela nedávno provedli ve Francii průzkum veřejného mínění s překvapujícími výsledky. Francie má jedny z nejvyšších daňových sazeb na světě, avšak většina obyvatel se domnívá, že další zvyšování daní je nevyhnutelné. Co je ještě překvapivější: navzdory faktu, že Francie má nyní pravicovou vládu, zvyšování daní očekává více voličů pravice než levice, více bohatších voličů než chudších.

Prostým faktem je, že dnes na světě neexistuje skoro žádná národní vláda nebo místní správa, která má dost příjmů na pokrytí výdajů uložených zákonem a navíc výdajů, které si přeje většina voličů. A tak si tyto vlády a zastupitelské orgány půjčují peníze a upadají (hlouběji) do dluhů, což je nepopulární, anebo snižují na něčí úkor výdaje. Skutečností ale je, že půjčování ani škrty podle všeho nestačí.

Sečteno a podtrženo, všechny vlády kol dokola zvyšují daně a budou v tom v příštích letech pokračovat. Většina z nich to ale popírá. Jak lze skrýt zvyšování daní? Na to je řada způsobů.

Prvním z nich je zvýšení ceny vládních služeb. Jestliže vláda zvýší poplatek za vydání nějakého dokumentu nebo licence, znamená to zvýšení daňové zátěže žadatele. Jestliže vláda zvýší věk odchodu do důchodu, znamená to zvýšení daňové zátěže perspektivního důchodce.

Druhou možností je, že vláda zruší subvence, k nimž se předtím zavázala. Jestliže šlo o podporu podniků, znamená to jejich zvýšené zdanění, které lze často (ale ne vždy) přenést na spotřebitele. Jestliže byla podpora určena jednotlivci -- příkladem může být pojištění v nezaměstnanosti -- její zrušení nebo snížení znamená zvýšené zdanění jednotlivce.

K nejdůležitějšímu, protože nejméně nápadnému omezení subvencí ale dochází, když ústřední vláda omezí některý ze spousty peněžních transferů institucím místní správy. Jednoduše tím přesouvá zvýšení daní z celostátní na místní úroveň. Místní správa pak má dvě možnosti. Může zvýšit vlastní daně, aby pokryla schodek, dejme tomu zvýšením daně z nemovitostí. Nebo může snížit své výdaje, dejme tomu škrtáním investic do místního školství.

Jestliže místní správa vydává méně na veřejné školství, lze rozumně předpokládat, že se tím sníží kvalita nabízeného vzdělání. To může vyvolat odezvu u bohatších obyvatel, kteří si mohou dovolit pokrývat náklady na vzdělávání svých dětí ze soukromých zdrojů. Chudším lidem se dostane horší nebo vůbec žádné vzdělání. Bohatší lidé ponesou větší náklady, což fakticky znamená také zvýšení daní, jež ale nepřináší prospěch obyvatelstvu jako celku.

Daně jsou samozřejmě nutné a nejsou nikdy nutnější než v dobách, kdy je na tom světová ekonomika špatně, jak je tomu v současnosti. Co ale není dáno, je určení skupiny nebo skupin, které ponesou větší břemeno. Vždy jde o to, čího volka zaříznout. Někteří lidé tomu odvážně říkají třídní boj. Dnes se vede hodně zostra.

Jediné heslo, kterému by dnes nikdo neměl věřit, je heslo "snížit daně". Neexistuje žádný způsob, jak to udělat. Existují ovšem více nebo méně spravedlivé formy zdanění. Před námi všemi stojí otázka, čí daně budou zvýšeny a jakými kanály. To je jedna z klíčových politických bitev naší doby.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 285, 15.7. 2010. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Vytisknout