Soumrak sociální demokracie?

7. 6. 2010 / Jan Hradil

Především žijeme v době pokřiveného kolektivistického myšlení a všudypřítomné propagandy, kterou LZE srovnávat s dobou totality před rokem 1989. To je podle mne i hlavním a zásadním důvodem nebývalého, až bezprecedentního zisku poslaneckých mandátů ze strany pravice (do níž zcela jistě zahrnuji i VV). Občan nechce přemýšlet, ale chce být klamán a připojit se k silné většině, která by ho utvrzovala v jeho zkreslených názorech. O tom dobře vypovídá článek Ireny Ryšánkové nedávno uveřejněný na BL, podle něhož nejvíce lidí důvěřuje médiím (zejména televizi), a to více, než soudům nebo odborům (sic!). Přinejmenším Česká televize (tištěná média zcela opomíjím) se přitom stala mediální žumpou, která zcela nepokrytě podporovala antilevicové mínění. Zářným a jedním příkladem za všechny budiž vysílání Událostí komentářů hned po předvolebních Otázkách Václava Moravce z Prahy (vysíláno dne 5.5.), v nichž pan Pecina řekl, že v případě, že bude ČSSD sestavovat vládu, bude tato strana hledat politickou podporu napříč politickým spektrem. Headlines Událostí a komentářů, které bezprostředně následovaly po debatě, však už hlásaly, že podle Peciny bude ČSSD usilovat o podporu komunistů. Navazující mediální trh (zejména "virál" a facebook) pak mytí hlav dovedl na absurdní vrchol, zejména v podobě urážlivého klipu tří zapřisáhlých antilevičáků, kteří si z chorobné úcty ke všemu pravicovému raději utírají zadek levou rukou.

Výsledek intenzivního propírání hlav jsem pak měl možnost osobně zakusit při setkání s "malou" (čerstvě devatenáctiletou) sestrou své přítelkyně, která si upřímně myslela, že KSČM a ČSSD jsou jedna politická strana, která tu vládla před rokem 1989. Nebo při setkání s dlouhodobě nezaměstnaným z Moravy, který tvrdil, že teprve ODS ho naučila, že si musí hledat práci aktivně sám, když mu odepřela nárok na další dávky v nezaměstnanosti -- nehledě na to, že je i nadále nezaměstnaný. Zjevně ovčí povaha, nesvéprávná nicka, která postrádá základní lidskou potřebu seberealizace, a ráda si nechá nadiktovat od vrchnosti (ať již nové korupční nebo historické degenerované), kde má chcípnout. Jiným zážitkem bylo setkání s vedoucím pobočky americké farmaceutické společnosti, který mi emotivně vykládal, že Paroubek je ten nejnebezpečnější manipulátor, demagog, lhář a vůbec lotr a že je jeho odstranění nutné za každou cenu. Na mou námitku, že jak může být Paroubek, který je alespoň pod neustálým drobnohledem proti němu zaměřených médií, nebezpečnější než pravicoví politici, kteří lžou (mimo jiné o spolupráci ČSSD s KSČM, o významu amerického radaru, o Řecku, o původu našeho státního dluhu, o skutečných důvodech privatizace důchodového a zdravotnického systému) s mnohem větší lehkostí, a tudíž přesvědčivěji, mu došly argumenty.

Nicméně, prohru ČSSD (ano, je to volební porážka na celé čáře) zapříčinily i jiné faktory. Pan Zeman, na kterého nyní vzpomínají nostalgicky i ti nejzavilejší pravičáci (skutečně se rychle zapomíná), odvedl ČSSD s pomocí hokejového šampióna Jágra (který Zemana kladně ohodnotil) kolem pěti procent hlasů. Zda-li to byl předem promyšlený tah, jak zajistit vítězství pravici, jak naznačují některé články na internetu, nebo jen Zemanova ješitnost, mohu jen spekulovat. Všeobecná antiparoubkovská hysterie ostatně na úkor ČSSD zajistila i nebývalý volební úspěch paní Bobošíkové. Největší chyby, které se před volbami dopustilo samotné vedení ČSSD, byl zbytečný triumfalismus před volbami a vidina jistého volebního vítězství. Věřím, že v situaci, kdy průzkumy veřejného mínění přisuzovaly ČSSD nejméně osmiprocentní náskok před nejsilnější pravicovou stranou a předpovídaly vysokou volební účast, mnozí voliči nabyli dojmu, že se volby obejdou bez nich, aniž by se je ČSSD jakkoliv snažila přesvědčit o opaku. O spolehlivosti a metodách provádění volebních průzkumů přitom bylo již vyčerpávajícím způsobem pojednáno v článku Karla Hvížďaly. Snad z této bolestné lekce vyplyne pro ČSSD jako parlamentní stranu s nejméně stálou voličskou základnou potřebné ponaučení.

Nemohu naproti tomu souhlasit s mnohými názory, které volební prohru ČSSD přisuzují radikalismu a konfrontačnímu stylu kampaně ČSSD, či neschopnosti této strany vysvětlit voličům recept na vybřednutí z vysokých dluhů. Konfrontační styl kampaně se v minulosti ČSSD osvědčil, a to nejen ve volbách roku 2006, kdy ČSSD i přes období osmiletého vládnutí a vnitřní rozhádanosti obdržela dostatečně silný mandát k tomu, aby mohla efektivně vykonávat svou opoziční úlohu, ale také v krajských a senátních volbách v roce 2008, v nichž zaznamenala bezprecedentní úspěch. Naopak je třeba připomenout, že ztráta přízně voličů v roce 2005 byla přisuzována právě skutečnosti, že se ČSSD posunula do politického středu a opustila tak své levicově konzervativnější voličské jádro, které si hledalo strany s radikálnějšími sociálnějšími postoji. Pokud jde o "nasupenost" Jiřího Paroubka, není se při intenzivní hanobící kampani proti němu, která začala jeho nesmyslným obviněním z pedofilie v Kubicově zprávě a vrcholila před volbami mládežnickým transparentem o zastřeleném prezidentu, čemu divit. Nedomnívám se ani, že by sociální demokracii tolik poškodil bojkot některých médií ze strany Jiřího Paroubka. Obdobnou politiku totiž předseda ČSSD provozoval již dříve, například když odmítal rozhovory pravicovému svazákovi Šídlovi, aniž by se to výrazněji odrazilo na preferencích ČSSD, a média ve své kampani byla již natolik vyhraněná, že Paroubkovo rozhodnutí mohlo jen stěží vést k nějakému zostření postoje.

Nemohu dát ani zcela za pravdu hlasům, podle nichž sociální demokracie doplatila na to, že rezignovala na vysvětlení, jak se chce vypořádat se zadlužením ČR. Jedná se totiž o natolik komplexní záležitost, že jednoduchý recept zkrátka neexistuje. Analýza volebních programů provedená experty Hospodářských novin ostatně ukázala, že jak ČSSD, tak ODS navrhují obdobnou míru snižování zadlužení. Vyšší dynamiku snižování státního dluhu nabídla jen TOP09, její předvolební recepty by však nejen nepředstavovaly dostatečnou úsporu, ale vedly by jen k obrovskému propadu příjmů státního rozpočtu v následujících letech v důsledku oslabené domácí poptávky, a uvrhly by tak ČR do ještě většího zadlužení (amatérismus a populismus TOP09 se ostatně ukazuje už jen ve světle skutečnosti, že za "sociální dávky" označují i důchody, které fungují na pojistném principu, nikoliv jako subvence ze státního rozpočtu). V tomto ohledu se tradiční "velké strany" tedy ukázaly jako nejserióznější a nejrealističtější.

Zajímavým fenoménem letošních voleb byla otázka korupce. Podle některých hlasů šlo o hlavní volební téma. Je pravda, že toto téma bylo zřejmě nejvýznamnější návnadou pro voliče VV, které kromě boje s korupcí a boje proti nepřizpůsobivým konkrétně nerozebíraly žádná jiná programová témata. Mnohem více voličů však hlasovalo pro pofidérní seskupení kolem korupčníka Kalouska, polovina jehož rodiny se sama za podivných okolností vystřílela, Šustra, který by neváhal přijmout úplatek do stranické kasy od nastrčeného novináře - podnikatele výměnou za zmírnění loterijního zákona, Parkanové, jejíž působení na ministerstvu obrany označil za korupční i sám Topolánek (sic!), a ODS, která v minulé politické vládě předvedla dokonalý model institucionalizované korupce, přes ministerstvo dopravy pana Řebíčka, až po aféru na plzeňských právech, mezi jejichž podezřelé absolventy se řadí především prominentní členové ODS (Řápková, Benda, Jančík). Skutečnost, že někteří představitelé ODS před volbami neváhali napadat prof. Dvořákovou, která na plzeňskou mafii upozornila, zůstala voliči nepovšimnuta. Na druhou stranu zcela propadla politická seskupení, kterých se korupční aféry takřka nedotkly. Z parlamentu tak zmizeli zelení i lidovci (posledně uvedení se od výše zmíněných korupčníků a svých bývalých členů oprostili). Neslavně dopadla i sociální demokracie, která se i přes svou obtížnou finanční situaci (bez bohatých podnikatelských sponzorů) neumazala v rámci zmíněné novinářské iniciativy, a její (bývalý) hlavní představitel, na něhož jinak inkvizitivní média, ani političtí protivníci nebyli schopni vytáhnout jediný korupční skandál, a to ani za jeho působení na pražském magistrátu.

Skutečnost, že výše uvedené důvody nemohou zcela logicky vysvětlit obrovský volební úspěch na evropské poměry extrémní pravice, která navíc dosud vládla, mne vede jednak k závěru, že ČR je mediokracií sloužící partikulárním zájmům a schopnou šikovně manipulovat s veřejným míněním, a jednak k poznání, že průměrný český volič je nemyslící lempl, který se řídí hlavně podle svých osobních antipatií, a odmítá hlouběji analyzovat jemu zprostředkovávaná sdělení. Hlavní argumenty proti Jiřímu Paroubkovi byly nesmyslné (má bradavici, potí se jako prase, je nafučený, vytvářel hodnoty za komunismu, zadlužil stát) a vykonstruované (prolhaný a nebezpečný diktátor, který si přeje spolupráci s komunisty, návrat Rusů i minulého režimu). Český volič hledající především noblesu a "korektní" vystupování, ale odmítající se zamýšlet se nad tím, jaký obsah ona noblesní fasáda skrývá, bažící po vlastním prospěchu, ale lhostejný k osudu lidí kolem sebe i svého státu, bažící po lehce nabytém bohatství, a nikoliv po úspěšné kariéře plné práce a osobního rozvoje, je hrozivým produktem mafiánského kapitalismu, který u nás vládne od Klausovy éry. Takový volič se stává atomizovanou ruinou bez jakéhokoliv hodnotového ukotvení, a tudíž snadnou obětí mediální a společenské manipulace. S těmito poznatky se děsím příštích voleb, i dalšího osudu demokracie v ČR.

ČSSD se může jen utěšovat, že alespoň nezdědila nevděčný úkol vyvést zemi z dluhové krize, kterou zapříčinila pravice svou politikou snižování daňové zátěže a vyvádění finančních prostředků z ČR (viz např. ZDE; ZDE; nebo ZDE), a kterou se pravice již smířená s volebním vítězstvím levice snažila ještě prohlubovat uplatňováním politiky spálené země. Jen proto existuje ještě malá naděje, že po nadcházejícím pravicovém vládnutí nebude ani celá česká podnikatelská mediokracie stačit na to, aby odvrátila hněv oklamaných voličů. Budu v to jen doufat.

Vytisknout