Boží hodiny aneb opruzy všedního dne

7. 6. 2010

"Bolej mě nohy, si sednu do krbu!" provokoval nějaký výrostek . "A já tě vyhodím," odvětila průvodkyně.

Nenapadlo by mě, abych nasliněným prstem zkoumala odolnost vzácných fresek, nebo zkoušela, jak snadno jdou vydloubnout drahé kameny z obložení.

Nicméně uvažuji, kolik pozadí návštěvníků by se muselo otřít o kamenný schodek a v jakém časovém intervalu, aby se rozpadl v prach jako ona boží krychle, nebo aby aspoň v kameni vznikla nějaká viditelná stopa.

Obávám se , že boží diamant by měl namále daleko dřív než krbový výstupek, protože ptáčkův zobáček může mít ostré hrany, zatímco zadní partie návštěvníků Karlštejna jsou vesměs měkké a zaoblené.

Nejen Karlštejn - na brněnském Špilberku vás napomene ochranka, abyste nevstupovali na hradby, mohly by se poškodit. Argument, že odolaly i Švédům, neobstojí. Historické památky si zaslouží zvláštní péče, dejme tomu.

Nedávno jsem seděla v městské knihovně, v místnosti, která slouží jako čekárna na internet. Je tam jen stůl , několik židlí a pult s paní knihovnicí, která vše bedlivým zrakem sleduje.

Čekala jsem až se uvolní místo u některého počítače ve vedlejší místnosti a postavila jsem před sebe na stůl kelímek s kávou z automatu.

To jsem si dala! Ihned jsem byla poučena, že prý je přísně zakázáno sem vnášet jakékoliv jídlo nebo pití a že si kávu musím jít vypít do haly. Polekaně jsem se rozhlížela, jestli někde poblíž není rozevřený třeba originál vzácného rukopisu , který bych mohla rozlitou kávou znehodnotit, ale naštěstí jsem spatřila jen dřevotřískový stůl a několik reklamních časopisů. Kdoví, možná pro tyto prostory platí stejná bezpečnostní opatření jako v letadle, co se týče vnášení tekutin.

Tak jsem šla do haly, nechci mít problémy.

O čtrnáct dní později jsem seděla v brněnské Olympii na výstavě Šangri-la.

Seděla jsem u dvě stě let starého stolečku z Tibetu a pila nápoj Masaba. Stoleček tam byl za tímto účelem postaven, nikdo mě nesledoval ostřížím zrakem, zda stoleček nepoškodím tím, že ho užívám k tomu, k čemu byl vyroben a na co byl dvě stě let zvyklý. Stovky Tibeťanů ho za tu dobu šoupaly lokty a polévaly čajem.

U řady modlitebních mlýnků jsem marně hledala nápis zakazující s nimi otáčet, ba naopak výzvu k opaku. (Vzpomínám si jak jsme s dětmi byli přísně napomenuti zaměstnancem informačního střediska, když jsme v průchodu Staré radnice v Brně otáčeli replikou Brněnského kola.)

Na zvonce se může zvonit, v tibetských mísách kroužit paličkou podle libosti. Tradiční hudební nástroje přivezené z Indie jsou plně k dispozici -nepředpokládá se, že by je někdo zničil tím, že by s nimi dělal to, k čemu jsou odedávna určeny a vymyšleny - brnkání, bubnování, ťukání.

Před žádnou ze svatyní s původním vybavením není natažený provaz a zapnutý alarm.

Dokonce ani před vzorkem sušeného jačího trusu není upozornění, že z hygienických důvodů je zakázáno se vzorků dotýkat. Stejně to nikdo nedělá.

Plížím se výstavou a podvědomě pořád cítím za zády nějakého hlídače.

Tamhlete přísná paní vypadá na pořádkovou službu, ale zastaví se před panely s dalajlámou a vyklube se z ní běžná návštěvnice.

Odvážím se tedy vlézt po čtyřech do stanu z jačí kůže . Posléze zjistím na přilehlé tabulce, že to není zapovězeno, ale přímo doporučeno.

Jediný zákaz nebo spíš pokyn byl u papundeklových Himálají. Nemá tam vstupovat víc než dvacet lidí. Najednou. Celkem pochopitelné.

Kdyby se uděloval certifikát HUMAN FRIENDLY, tato výstava by si ho zasloužila.

Z pedagogiky je známo, že přemíra zákazů, příkazů a pravidel je kontraproduktivní.

Existuje pro to jedno hezké české slovo. Začíná na písmeno b.

Vytisknout