Co očekávám především

7. 6. 2010 / Stanislav A. Hošek

Jaké tedy já osobně očekávám změny v té části veřejného prostoru, jemuž se říká politika, za vládnutí už se zřetelněji rýsující vládní koalice, se pokusím vyspekulovat ze svého dlouholetého sledování politiky obecně a politického prostoru v ČR zvláště. Zaměřím se jen na tři hlavní a nejodhadnutelnější jevy, které v žádném případě neobsahují ani to nejdůležitější, co by si liberálně-konzervativní moc přála. V žádném případě také nejde o prognózu, natož návod - a předpokládám, že ani ne o to, co se objeví ve vládním programu, či ve veřejné části koaliční smlouvy.

Eliminace vlivu KSČM

V prvé řadě si troufám prognózovat, že vznikne silná snaha definitivně se zbavit politického vlivu KSČM. Je vysoce pravděpodobné, že poslanci za KSČM nebudou zvoleni do žádné funkce v předsednictvu sněmovny, v jejích výborech, ba ani stálých, či přechodných komisích.

K podstatné eliminaci vlivu KSČM může být využito v prvé řadě změny volebního zákona, ale lze očekávat až ústavní změny sledující úplný zákaz její činnosti. Tlak na volební zákon bude veden i z dalších důvodů a jedním z jeho vedlejších účinků bude tedy politické znicotnění parlamentních zástupců za KSČM, tak jak se to podařilo většinovými volbami do senátu.

Složitějšímu kroku s cílem absolutního zákazu činnosti KSČM, se nemusí nová moc z počátku vůbec věnovat. Iniciativu zdola mohou spolehlivě zajistit četné a mnohdy už i dneska dostatečně vlivné občanské iniciativy. Ty přece již dávno v pořád módním, antikomunistickém zanícení, zpracovávali dostatek materiálu, který v rukou všemocné právní moci může být vhodným podkladem přinejmenším k dlouhodobým soudním tahanicím. Svobodné soudy pak mohou, kupříkladu v zájmu bezpečnosti země, být samy iniciátorem dočasného preventivního zmrazení činnosti jmenované strany. <

Zmíněné občanské aktivity mohou, za pomoci obrovské síly médií, nakonec vytvářet dostatečný tlak celého veřejného mínění, nutící politiky konat. Vzhledem k tomu, jak se absolutní většina médií chovala po celých dvacet minulých let, není nutné pochybovat o tom, že se lze v tom směru na ně plně spolehnout.

Zatím sice nemá vládnoucí koalice ve Sněmovně ústavní většinu, ale má ji v Senátu a i prezident je jejím mužem, ač se snaží co může, nedávat to zjevně veřejnosti najevo. Takže k získání ústavní většiny i ve sněmovně zbývá pouze "přesvědčit" nějaké dva sociálně demokratické poslance. Vzhledem ke stoleté tradici ČSSD, která stavěla státnost i nad své vlastní zájmy a především pak ze zkušeností posledních dvaceti let, je pravděpodobné až k stoprocentní jistotě, že strana přeběhlíků rovněž nebude činit problémy. Konec konců má již víc jak patnáct let k té problematice své "Bohumínské usnesení". Že by pak všemu tomu snažení současný Ústavní soud udělal přítrž, na to ať raději komunisté nespoléhají, přece dobře znají politickou angažovanost přinejmenším většiny jeho soudců.

Omezení až likvidace malých politických stran

Dávám vysokou míru pravděpodobnosti, že i přes některé lepší zkušenosti z minulých voleb a stejně tak letošních, se opět objeví opakování snah změnit volební řád tak, aby bylo zamezováno jednak vstupu malých stran do parlamentu, ale i možnosti čerpání dostatečných prostředků na jejich činnost ze státního rozpočtu. Bude se také odpovědně hledat mechanismus, kterým by se co nejvíc omezoval vliv koaličního partnera na větší stranu. V novořeči současné politiky se takovému trendu všeobsáhle říká, zajištění stabilního vládnutí. V minulých volbách se sice do parlamentu dostala do té doby nicotná Strana Zelených, ale ta nejenže nepřispěla k toužebné stabilitě, ale dokonce vládu svými neposlušnými poslanci smetla. Letošní zkušenost se stranou, kterou veřejnost ještě před rokem vůbec neznala, se jistě bude odpovědně zkoumat, ale již první náznaky říkají, že její působení ve vládě bude buďto velmi problematické, nebo se zase v očích veřejnosti zkompromituje k další nepoužitelnosti. A především strany, která v letošních volbách dosáhly až na poměrně slušnou finanční dotaci ze státní pokladny, mají tím mimo jiné dostatek prostředků k existenční jistotě alespoň několika dlouhodobých protivládních kverulantů, na jejichž existenci mocní nebudou mít dlouhodobě zájem.

Již za nadvlády Klause a Zemana, blahého zapomnění, se zákonodárná snaha o stabilitu vládnutí zatím dostala nejdál, až před Ústavní soud. Při tehdejším rozložení politických sil se ale další výhoda pro volebního vítěze neprosadila. Jenže, ať už vládne kdo chce, je pro něj již pouhá představa, že by mohl vítěz voleb brát vše a vládnout bez ústupků, doslova troubením archandělů. Tak proč se o ni nepokusit, když v konkrétní situaci existuje na jedné straně politického spektra tak obrovská převaha.

V případě, kdy má vláda jasnou převahu svých poslanců v zákonodárném sboru, dokáže totiž prosadit všechno ze svého programu. A za spolupráce médií, jaká panuje u nás, jí dokonce od veřejnosti čeká odměna dalšího zvolení. Znám to z vlastní zkušenosti z posledního funkčního období Federálního shromáždění, kde si vládnoucí uskupení opravdu dokázalo prohlasovat vše. Docházelo až k takovým absurditám, že kupříkladu v naprostém argumentačním zoufalství poslanec Pavel Dostál na adresu opačného tábora řekl; vy si tady můžete odhlasovat třeba to, že nás všechny postřílíte a bude to právně čisté, či tak nějak v tom smyslu, nemám už k dispozici přesný zápis.

Pro volební období této sněmovny lze proto poslancům za KSČM s útrpností říct, že na schůze pléna, ale i výborů fakticky ani nemusí chodit, tak tam budou zbyteční. O nic lépe ale na tom nebudou ani poslanci za ČSSD. Na plénum bude pro ně smysluplné přijít jenom tehdy, když v sálech budou televizní kamery a to ještě kdo ví, když si uvědomíme všechny finty, jakými ČT formuje vědomí veřejnosti.

A co občanská sdružení?

Naznačil jim to již kdysi dávno tehdejší prezident, když v teoretické debatě o úloze občanských iniciativ jako příklad uváděl různé ty nadace, ehm, jako třeba ...ehm...ten spolek sbírající prostředky na nějakou sochu. Ještě že tehdy neřekl na mou sochu.

Ale bez vší ironie. Všechny současné občanské iniciativy zaměřené na kultivaci a především zkvalitnění současné demokracie budou jednoznačně degradovány na diskusní kluby. Kupříkladu známá iniciativa Hnutí za přímou demokracii, i v Britských listech prezentovaná častými texty svého dlouholetého iniciátora Milana Valacha, a mimo jiné v nich pejorativně napadána Štěpánem Kotrbou jako nikým nechtěná utopie, si může být jista, že i nadále nedostane šanci prezentovat se na veřejnosti, nadtož možnost zapojit se do činnosti nějaké expertní skupiny, třeba pro tvorbu změny Ústavy.

Žádná referenda, a samozřejmě naprosto žádné plebiscity, přece to by bylo přiznání, že neumíme nést svou odpovědnost, sdělí nám s určitostí budoucí vládci. A pokud se přece jenom, nejspíše pod vlivem VV, sesmolí jakýs takýs zákon o obecném referendu, pak s vysokou pravděpodobností půjde spíše o vysoce nákladný průzkum veřejného mínění, které se pak v každém konkrétním případě zamítne, třeba s ohledem na finanční, či jinou nákladovou krizi. Myslím, že je opravdovou utopií spoléhat se na to, že by bylo uzákoněno referendum závazné pro politiky jakékoliv úrovně od obcí po stát.

Žádná iniciativa, která nebude podporovat cíle, nebo alespoň snažení vládního uskupení v jakékoliv oblasti, nemůže od politické moci očekávat nejen toleranci, ale dokonce ani nevšímavost. BIS a další se o to určitě iniciativně postarají.

Podle mého odhadu nejhůře pak dopadnou všechny iniciativy, které vládnutí vyloženě "zdržují". Jaký pak budou mít občané podíl na rozhodování, když vznikne zákon umožňující obcím, krajům i státu ani nepřihlížet k názorům občanských iniciativ, nadtož mocenské rozhodnutí pofiderními soudními protesty pozdržovat? Již teď mají občanské iniciativy podíl na rozhodování daný zákonem doslova nizoučký, v budoucnu nebudou mít, podle mého odhadu, vůbec žádný. V té souvislosti mně neustále zní v uších hlas ze Staroměstského náměstí, vycházející z těla tehdy nejpopulárnějšího politika celé české a slovenské země, jenž shromážděným tam horníkům jasně vmetl do tváře. To my jsme vyhráli volby a nikým, dokonce ani z ciziny, si do toho nenecháme mluvit. A to byla ještě v celé zemi celkem revoluční nálada a proti němu stála masa nejradikálnější skupiny "dělňasů" v zemi. A přece již tehdy si to příslušník novovládců mohli dovolit veřejně pronést.

Participace občanů

Ve slušných, dlouhodobě zavedených demokraciích existují tři hlavní pilíře občanské participace na vládnutí. Informovanost, dlouhodobý podíl na přípravě politických rozhodnutí a veřejná kontrola plnění přijatých rozhodnutí.

Ani jeden z těchto sloupů občanské demokracie nebyl u nás nejen široce zaveden, ale mnohdy ani započat. Informovanost se v obcích smrskla na úřední desky, ve státě pak na pochabé televizní debaty k nedělnímu obědu a výjimečně snad nějaké to rozumování expertů v pozdních nočních hodinách. Prostě žádný systémový informační servis, především pak ze strany veřejnoprávního média, které už nám jediné zbylo.

O možnosti spolupodílet se na přípravě podkladů pro rozhodování politiků se žádná mocenská skupina za dvacet let ani nepokusila. Maximálně sestavila komisi expertů, vždycky ale provládně jednostranného myšlení, a když se i přesto mocným její výsledná práce nelíbila, místo do veřejné diskuse šla pod koberec, jako všechny ty různé "kauzy" bombasticky médii započaté, ale prakticky nikdy neukončené. A to i v případech, v nichž se už tehdy vyskytoval publicista, nyní předseda VV, který se fakticky veřejnosti nejlépe prezentoval jako dobrý znalec vín a nikoliv řešení politických problémů.

Princip kontroly veřejných činitelů včetně politiků přímo veřejností, bez zprostředkování přes všemocnou poslaneckou sněmovnu, je pak doslova u nás svatokrádežným požadavkem. A to nejen proto, že existuje celá škála utajovaných rozhodnutí, k nimž nelze přece všechny občany prověřit. Především pak proto, že současné pojetí demokracie je liberálně-konzervativní mocí chápáno jako občanovo vzdání se práva na rozhodování ve prospěch jím zvolených mocných. Proto ani poslanec již není odpovědný svým voličům, ale pouze svému "svědomí", řečeno trochu ironicky. Takže je za vlád této ideologie totální utopií domáhat se práva občanů na odvolání poslance. Vždyť i ten nejvyšší dozorce nad demokracií v ČR prakticky z poslance udělal nedotknutelnou bytost.

Když jsem se nyní otřel o utopii, tak na závěr už jen několik skutečně utopických názorů. Dovede si alespoň někdo z nás, příslušníků svrchovaného zdroje moci představit, že by v referendu schvaloval pravidla pro stanovení platů a imunit svých "zaměstnanců", tedy ústavních činitelů od prezidenta po posledního zastupitele? Že by volil soudce, členy Rady veřejnoprávního média, či například měl právo rozhodnout kdy a s kým půjde do války? To za vlády, která se konsoliduje, už nemůže být ani snem.

Vytisknout