Pokus o odpověď...

7. 6. 2010 / Ladislav Žák

Stále častěji se v různých podobách ozývají upozornění na dva společenské jevy nebo snad trendy. Jednak na to, že dramaticky klesá sociální soudržnost a druhak na to, že neméně dramaticky roste ve společnosti vliv peněz. Dovolím si myšlenku, že jde o jevy nebo trendy na sobě závislé, a to vazbou zvanou nepřímá úměra. Je načase si velmi vážně položit otázku, zda ještě věříme, že existují věci, hodnoty a statky, které se nedají koupit - nebo dokonce takové, které se nedají směnit. Nestačí tuto otázku klást jen ve svém okolí, ale zejména je ji potřeba položit sobě samému a poctivě si na ni odpovědět...

Je důležité si uvědomit, že to, co je do nás tlačeno domácími i zahraničními politiky i médii horem dolem, tedy to, že se nedostává peněz, že na nic nejsou peníze, prostředky nebo finance, je pravda právě potud, pokud budeme všechno vyčíslovat v penězích a tvrdit, že teprve dostatek peněz je předpokladem, podmínkou existence něčeho, na co peníze eventuelně nestačí, zcela v duchu reklamy: "...na všechno ostatní je MasterCard Credit Card..." nebo jak je to přesně. Ale i tato reklama poněkud narušuje tlak na společenské povědomí, že ...peníze jsou prostě na všechno...

Dnes jsou veškeré sociální skupiny, které jsou jakkoliv aktuálně nebo dlouhodobě špičkově neproduktivní (důchodci, děti a mládež, nemocní, nezaměstnaní, ženy na mateřské, nesoukromí lékaři, učitelé, policisté, vojáci ba i úředníci) prezentovány jako finanční, fiskální nebo rozpočtový problém, zátěž, a jsou stavěny do hledáčku těch aktuálně produktivních jako cíle určené k likvidaci. Společenská soudržnost a solidarita nejen že nepředstavují žádnou hodnotu, ale zdá se, že jsou spíše na obtíž, protože jsou brzdou optimalizace využití lidského kapitálu každého jedince. Izolovaný jedinec je vždy lepší obětí lovce než jakákoliv soudržná skupina.

Podtrženo a sečteno, dnes je lovnou zvěří vše, co nazýváme veřejným sektorem, a jsme svědky tlaku na jeho privatizaci. Bylo by nespravedlivé tvrdit, že je to vina nějakého jednotlivce, politické strany nebo nějakých ideodiverzních centrál či nových vrahů z Vólstrýtu. Musíme si dokázat přiznat, že likvidace veřejného sektoru je u nás už dvacet let tak nějak všeobecně free, cool a in a že "frikulíny" jsme v tomto směru dost často jeden každý z nás. Zapomínáme na to, že se nám v totáči do omrzení a odporu omílané sociální výhody a jistoty začínají významně rozpouštět i vypouštět a může se nám stát, že přijdeme nakonec nejen o tyto jistoty, ale i jeho základního garanta, kterým je, ať chceme nebo nechceme, stát. Úmyslně píšu stát bez přívlastků. Jsem přesvědčen, že o stát přijdeme velmi rychle a zcela jistě, pokud nabudeme formulovat nějakou novou společenskou objednávku a nepokusíme se uzavřít novou společenskou smlouvu, protože ta původní evidentně nefunguje, ztrácejí v ní občané i stát a vydělává na ní někdo třetí a často dokonce někdo úplně cizí. Je zbytečné připomínat, že to nepůjde bez nové smlouvy každého z nás se sebou samým, ale pro úplnost si to neodpustím.

To však nebude možné bez diskuse na téma, co jako občané od svého státu v 21. století očekáváme a zejména bez diskuse na téma, co jsme ochotni pro něj společně i jako jednotlivci udělat. Zda ještě vůbec chceme být občany. Je možné po diskusi dokonce dojít k závěru, že už žádný stát nepotřebujeme nebo dokonce ani nechceme. Ale bylo by poněkud hloupé si ho nechat tak říkajíc ukrást pod zadkem. Nic nedělat a neměnit, platit daně a volit prostě nestačí. To je cesta do pekel a možná úplně do...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 7.6. 2010