Chceš se zbavit problému? Zruš ministerstvo, jež jej má řešit

7. 6. 2010 / Milan Fujda

První z těchto principů můžeme nazvat principem "slepé víry v pokrok". Podle tohoto principu si společnosti dost bohaté na to, aby si koupily národní vlády, mohou dovolit produkovat potenciální rizika, jimž v případě jejich skutečného propuknutí nejsou schopné čelit. Názorným příkladem není jen těžba ropy v podmínkách, v nichž neexistují jasné scénáře pro řešení případné katastrofy, ale třeba i produkování jaderného odpadu s vírou, že jednou se díky technickému pokroku z vyhořelého paliva stane surovina. Do stejné kategorie ale patří i pěstování geneticky modifikovaných plodin. V jejich případě se problém toho, že nikdo neví, jaké důsledky třeba v podobě odolných plevelů i škůdců přinese chvíle, kdy se jejich pyl rozšíří po krajině a začne si "žít vlastním životem", zakrývá tím, že se diskutuje jen o tom, zda ohrožují nebo neohrožují zdraví svých konzumentů. První princip je tedy v lepším případě principem produkce v současnosti nezvládnutelných rizik s vírou, že budoucnost nás obdaří prostředky k jejich řešení, v případě horším pak prostě principem zavírání očí.

Druhý princip se označuje jako princip nezapočítaných externalit. Externality jsou ty náklady na výrobu, které nejsou patrné při kalkulaci nákladů na výrobní zařízení, pracovní sílu a suroviny, protože se objevují až ve chvíli, kdy se výroba rozjede. Mezi takové externality může patřit produkce odpadu v podobě oxidu uhličitého vypouštěného do vzduchu nebo chemikálií vypouštěných do vody. Takové externality jsou nebezpečné a firmy se zarputile brání jejich důslednému započítávání do nákladů proto, že produkují další a další externality. Jejich důsledné započítání do ceny například elektrické energie produkované ČEZem by proto znamenalo, že by ČEZ musel zakalkulovat do svých nákladů i výdaje na léčbu alergií občanů Ústeckého kraje, náhrady za to, že se dožívají nižšího průměrného věku nebo náklady na obnovu lesů a mnoho dalších. Takovou externalitou je ale samozřejmě i ropa z vrtu Deepwater Horizon v moři a všechny škody jí způsobené fauně, flóře a lidem žijícím v místech, kam její smrtící chapadla dosáhla. Všechny tyto "externí" náklady samozřejmě ani firma jako BP nebude nikdy schopná uhradit a započítat do ceny svého zboží. Tím se dostáváme k druhému aspektu principu nezapočítaných externalit: zisky z prodeje produktů, při jejichž výrobě externality vznikly, inkasuje výrobce, náklady zaplatí stát z daní! V případě BP to bude americká státní kasa, stejně jako americká státní kasa společně s evropskými zaplatila ztráty z pochybných finančních transakcí, jež způsobily současnou ekonomickou krizi. Druhý princip je tedy principem, který zajišťuje to, že ekonomického úspěchu mohou dosáhnout i firmy, které čas od času nebo i kontinuálně způsobují škody, jejichž úhrada by je snadno přivedla k bankrotu. Nikdy ale nezbankrotují, protože jejich ztráty zaplatí daňoví poplatníci. A jejich zisky jsou dostatečné na to, aby si snadno koupily státní úředníky a politiky.

A proč o tom všem mluvím? To není těžké uhodnout: to, že si ČEZ a jiné mocné formy vydržují české politiky je veřejným tajemstvím. Naposledy se to příkladně ukázalo na kauze modernizace elektrárny v Prunéřově. Ukázalo se i to, že skutečně odpovědný ministr životního prostředí může být pro rozvíjení této příkladné symbiózy politiků a obchodníků, na níž bohužel doplácí daňoví poplatníci, jednou z nepříjemných překážek. A tak mi nedá, abych se nezeptal, jestli tato skutečnost nesouvisí s nápadem, s kterým přišly ODS a VV v předkoaličních rozhovorech: zrušit právě ministerstvo životního prostředí. Proč ne? Znamená to přece zeštíhlení státní správy a tedy úspory ve státním rozpočtu.

Problém je ale v tom, nakolik bude tato případná úspora ve státním rozpočtu schopná kompenzovat zvýšené státní náklady na externality a další "státní služby", jejichž započítání do nákladů by radikálně zproblematizovalo konkurenceschopnost ČEZu a podobných firem třeba v jejich souboji s firmami investujícími výhradně do úspor, ekologicky šetrných výrobních provozů a produkce energie z obnovitelných zdrojů. Neměla by taková liberalizace trhu, která by shodila z beder státu ohromná břemena a přenesla je na bedra těch, kdo tato břemena produkují, být právě cílem pravicových politických stran, které chtějí vytvořit "koalici rozpočtové odpovědnosti"?

Měla. Je ale v rozporu s "pravicovou" představou, jíž v různé míře ODS i Věci veřejné patrně upřímně věří a jíž také servírují veřejnosti, s představou, že peníze ze státní pokladny nevysávají "úspěšní" manažeři a "odpovědní" politici, ale "nezodpovědní" nezaměstnaní, zvláště pak Cikáni.

Jak dlouho budou muset výdaje na sociální zabezpečení klesat, aniž by klesaly daně a narovnával se rozpočtový schodek, aby občany konečně napadlo vyjasnit si význam různých neznámých v rovnici veřejných rozpočtů?

Vytisknout