KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ, KTEROU SI JINDE NEPŘEČTETE

Anarchismus: Argumenty pro a proti III.

6. 1. 2010 / Albert Meltzer

Někdy jsou zákony škodlivější než trestné činy, proti nimž jsou vydány. Žádný zákon nemá ani tu povrchní hodnotu plynoucí z nadějí, s nimiž je přijímán, pokud je nepochybně interpretován špatně a často užíván na podporu soukromého názoru soudce, který jej uplatňuje. Stará britská zvyklost odsuzovat chudší třídy k smrti za menší krádeže větší než malé finanční hodnoty nebyla zrušena parlamentem ani soudci, ale konečným odmítnutím právníků připustit, když byli nuceni k verdiktu „vinen”, že zboží je výše než hodnoty.

Anarchisté mohou jako jedinci nebo ve skupinách usilovat o reformy, ale jako anarchisté se snaží změnit smýšlení a přístupy, ne přepracovávat zákony. Pokud je změněno smýšlení, zákony se stanou překonanými a dříve nebo později jsou vymahači zákona neschopní vynutit jejich dodržování. Prohibice v Americe nebo daň z hlavy v Británii jsou příklady. V tomto bodě byl zákon sám upraven veřejným míněním.

Zákon o čarodějnictví zůstal v zákonících až do doby před čtyřiceti lety a byl právně vymáhán až do svého zrušení, ačkoli se veřejný žalobce odvážil využívat jen několika jeho klauzulí ze strachu před posměchem. Byl zrušen z politických důvodů, ale stejně směšný Zákon o rouhání zůstal a nebyl zpochybňován parlamentem až do muslimské agitace, že je zjevně nespravedlivé, že by někdo mohl být pokutován za přestoupení křesťanství, ale že nikdo nemůže být popraven za porušení islámu.

Zákon „1381“ byl užitečný pro squattery k přesvědčování lidí, že by mohli obsadit zanedbané budovy, aniž by to byl trestný čin, zvláštní věcí ovšem bylo, že tento zákon neexistoval. Mýtus byl dostatečný k tomu, aby lidé věřili, že existuje.

Člověk by měl vytrvat v odporu k jakékoli a každé formě tyranie. Když vlády užívají svá ohrožená privilegia, upouštějí od předstírání demokracie a shovívavosti, jimž dává většina politiků přednost. Anarchisté jsou nuceni stát se tím, co politici popisují jako „původci nepořádku“, ačkoli tu je mnohem více anarchistů než jsou takoví a všichni „původci nepořádku“ nemusí být nezbytně anarchisty.

Marxista-leninista by řekl: „Anarchisté jsou schopni způsobit nepořádek, ale nemohou převzít moc. Proto nemohou těžit ze situací, jež vytvoří, a buržoazie, přeskupivší svou sílu, se obrací k fašismu.“

Toryovec by řekl, že marxisté-leninisté jsou anarchisté, „protože touží vytvořit anarchii, aby si vytvořili podmínky, v nichž by převzali moc“. Obojí jsou absurdity. Anarchisté ovšemže mohou „převzít moc“ o nic méně než kdokoli jiný, právě tak jako se abstinent může opít, ale pak už by si jen těžko zasluhovali své jméno. Anarchisté by u moci nebyli nutně o nic lepší nebo horší než kdokoli jiný, a mohli by být dokonce právě tak špatní jako komunisté nebo fašisté. Není žádný stupeň degradace, k němuž by moc nemohla přivést kohokoli i s těmi nejvznešenějšími principy. Doufali bychom, že jsa nepřipraveni na moc, byli by neefektivní. Jejich úkolem není „převzít moc“ (ti, kdo tento pojem užívají, ukazují, že usilují o osobní moc pro sebe), ale zrušit základy moci. Moc všem znamená žádnou zvláštní moc pro nikoho.

Pokud někdo nechává na pokoji divoké zvíře státní moci když je částečně zraněné, stává se zuřivějším než kdy jindy, vzteklým divokým zvířetem, které zničí nebo bude zničeno. To je důvod, proč anarchisté vytváří organizaci pro dosažení revoluční změny. Povaha anarchismu jako individualistického kréda v pravém slova smyslu často zapříčinila, že mnozí tvrdili, že by takovéto organizace mohly být klidně ponechány „spontaneitě“, „dobrovolnosti“ atd. – jinými slovy, nemohly by být žádnými organizacemi (nebo by mohly být organizacemi pouze pro propagandu) dokud celá komunita nevytvoří své vlastní organizace. To je recept pro určitý druh křeslového anarchismu, který nikdy nesestoupí na zem, ale zároveň s připomínkou, která nemůže být ignorována – dokud celá komunita nemá kontrolu skrze své vlastní organizace, neměla by takováto tělesa přebírat společenské a ekonomické prostředky života.

Události ukázaly, že jednota odporu je potřebná proti represím, že tu musí být jednotné formy akce. I když jsou vytvořeny rady pracujících, mohou v nich být zástupci z politických frakcí, sjednocení mimo stranické linie a schopní postrkovat jednotnou frontu v rámci takovýchto rad a tak je ovládnout a nakonec zničit. To je důvod, proč potřebujeme organizované hnutí ke zničení takových snah o totalitářství. V některých případech může být potřebná konečná sankce akty individuálního terorismu užitého proti vedení zevnitř právě tak, jako proti tomu vnucenému shora. Tato specifická forma terorismu nemá nic společného s nacionalistickým terorismem, který je svou povahou právě tak nerozlišující jako státní terorismus až na to, že je posuzován v mnohem ostřejším světle. Anarchistický terorismus je proti individuálním despotům, vládnoucím nebo usilujícím o vládu. Nacionalistický terorismus je formou války proti lidem. Státní terorismus je zneužitím moci.

Sebeobrana pracujících

Marx-leninisté v době revoluce spoléhají na vytvoření rudé armády. Pod kontrolou jedné strany je „rudá“ armáda starou armádou pod rudým praporem. Mnohokrát jsme viděli, jak se může stát hlavním nástrojem represe, právě tak jako se jí může stát nacionalistická armáda pod novým praporem, někdy ještě předtím, než převezme moc.

Už samotné vytvoření armády jako náhrady za milice pracujících zničí revoluci (Španělsko 1936) Che Guevara přinesl nové romantické představy o rudé armádě jako předvoji rolnické armády – spojující spontaneitu machnovecké (Ukrajina 1917) a zapatistické či magonistické (mexičtí anarchisté) rolnické armády s představami intelektuálů o disciplinované straně. V takových případech poté, co počáteční spontaneita prosadí vítězství, převládá disciplinované vedení, pokud selže, vůdci odcházejí jinam.

Představy anarchosyndikalistů o sebeobraně jsou takové, že pracující užívají zbraně ve svých rukou ke své vlastní obraně před nepřítelem, a že převládá demokratické pojetí dělnických milicí. I když tu může být technické vedení, příkazy a povinnosti, které jsou v současné době v rukou nižších důstojníků až do hodnosti seržanta, neměli by existovat žádní důstojníci, jejichž prací by bylo dávat rozkazy, ani podřízení poddůstojníci k přenášení těchto rozkazů.

Myšlenka ozbrojeného lidu je terčem posměchu mnoha takzvaných vojenských a politických expertů, ale jen když užívána pracujícími v jejich vlastním zájmu. Jestliže ji úspěšně uplatňují malé národy tito experti připouští, že občanskou armádu – tedy neprofesionální armádu, kde mohou lidé pověsit pušku na hřebík a vrátit se do práce a zase nastoupit když jsou povoláni – je možné mít pouze tehdy, že to je v případě (řekněme) Izraele nebo Jižní Afriky, které se řídí agresivní a nacionalistickou politikou shora. I když podporují sílu v mezinárodních třídních zájmech, jsou „experti” s to potvrdit efektivnost takové armády, která zůstává demokraticky kontrolovaná ve svých vlastních řadách.

Jak dojde k revoluci?

Nevíme. Když se naskytne revoluční situace – jako se to stalo během okupace továren ve Francii, v letech 1936 a 1968, jako se to stalo ve Španělsku roku 1936 po fašistickém povstání, nebo po zhroucení ruské armády roku 1917; nebo v mnoha jiných dobách a místech, jí jsme schopni a nebo taky ne (a většinou ne). Mnohokrát byli pracující ne zcela připraveni a ponechaly „raněná divoká zvířata“ etatismu ještě zuřivější než jindy. Může to být zcela individuální akce, co vyvolá jiskru. Ale pouze pokud tu v tomto období je uvědomělé hnutí za svobodnou společnost, které setřese pouta minulosti, se tato situace stane sociální revolucí. Problém, jemuž čelíme dnes, je ten, že polovina světa je připravena povstat při takřka jakékoli příležitosti, ale nemá žádnou vojenskou sílu, aby se ubránila represím a žádné průmyslové svaly, aby ji podpořily. Druhá polovina světa to má, ale nemá žádnou skutečnou touhu povstat, protože je buď podplacena kapitalismem, nebo podlehla přesvědčování.

Dosažení nové společnosti

Co utváří autoritářskou společnost?

Vykořisťování – manipulace – potlačování. Orgány státní represe disponují mnoha zbraněmi:

Aparát vlády: Legislativ, soudnictví, monarchie, státní správ, ozbrojené síly, policie atd.

Aparát přesvědčování: Vzdělávací systém, média (včetně televize, rádia a tisku), církev. Dokonce i formy zdánlivého disentu, který v nás ve skutečnosti podmiňuje přijetí stávajícího systému. Nejzjevnější je např. parlamentní opozice, ale patří sem také mnoho alternativ k systému, například revoluce prezentovaná pouze jako životní styl nebo hudební záliba, akademické učení marxismu-leninismu atd.

Aparát vykořisťování: Peněžní systém, finanční kontrola, banky, burzy, individuální, kolektivní a státní zaměstnavatelé, vlastnictví půdy. V kapitalismu před tím není úniku.

Většina politických reformátorů zastává názor, že je zapotřebí určitou část systému zcela zrušit. Republikáni by rádi zrušili monarchii, sekularisté by chtěli zrušit nebo odstátnit církev, socialisté by chtěli (nebo to alespoň chtěli kdysi) zrušit aparát vykořisťování, pacifisté by zrušili armádu. Anarchismus je jedinečný v tom, že to chce zrušit všechno. Jediná pravá definice anarchisty je tato: Anarchista je ten, kdo věří, že je možné a žádoucí zrušit všechny zmíněné instituce, a to čím dříve, tím lépe, a kdo pracuje na tom, aby se toto zrušení uskutečnilo.

Je tu mnoho těch, obvykle v rámci levice, kteří si myslí, že je to žádoucí, ale nemožné. V rámci pravice pak nalezneme mnoho těch, kteří to pokládají za až příliš pravděpodobné, ale nežádoucí. Ostatní mohou sympatizovat s anarchismem jako s žádoucím i možným, zdráhají se však jednat v jeho prospěch. Vypůjčíme-li si termín z jiného soudku, nazvali bychom je „souputníky anarchismu“.

Policie je základním kamenem státu (ačkoli v určitých extrémních případech potřebuje daná vláda ozbrojené síly – v některých zemích to vedlo k nahrazení nebo kontrole vlády armádou, dokud důstojníci dokázali udržet situaci pod kontrolou).

Pouze anarchismus věří ve zrušení policie. To je také jeden z nejostřeji diskutovaných sporů týkajících se anarchismu. Policejní síla tak, jak ji známe, je relativně moderní fenomén, kterému se však tvrdě oponovalo, když byl zaváděn. Důvody pro tento odpor se již v minulosti několikrát ukázaly jako opodstatněné, například schopnost policie zavést nebo podepřít diktaturu známou také jako policejní stát. Bez možnosti policejní kontroly by měly debaty ve Westminsteru právě tak neplodné výsledky jako debaty v Západokensingtonské debatní společnosti (a patrně by také nebyly zajímavé).

Za pomoci německých peněz od Helphanda-Parvuse byl Lenin schopen vrátit se do Ruska a zaplatit lotyšským žoldákům, aby jednali jako policejní složky. Byl jediným politikem, který mohl takto jednat, a tímto způsobem bylo dosaženo bolševického úspěchu. Nacisté vytvořili vražedné gangy potloukající se po ulicích, které byly mlčky tolerovány republikánskou policií, ale jejich vítězství přišlo teprve tehdy, když zákonnými prostředky kontrolovali policii.

V minulém díle:

• Předmluva k českému vydání
• Úvodem: Historické pozadí anarchismu
• Nezcizitelné zásady anarchismu
• Organizace a anarchismus
• Role anarchisty v autoritářské společnosti
• Kontrola pracujících
• Anarchista jako rebel
• Nenásilí

Příště:

• Může se člověk obejít bez státu?
• Mýtus peněz
• Mýtus zdanění
• Dopad imigrace
• Zrušení mzdového a peněžního systému

Originál knihy britského anarchisty, výtvarníka a boxera Alberta Meltzera (1920-1996), zakladatele časopisu Black Flag, pod názvem Anarchism: Arguments for and against, dostupný na internetové stránce Spunk Library , přeložil Ondřej Slačálek, vydal Anarchistický nakladatelský kolektiv jako svou první publikaci, Praha, listopad 2002

Vytisknout