Rozpočtové pyramidy

5. 1. 2010 / Radovan Baroš

Příliš vysoké mandatorní výdaje státu, které jsou důsledkem našeho přespříliš štědrého a neúměrně rozmařilého sociálního systému, údajně naši nebohou zemi stahují stále hlouběji do kalných vod platební neschopnosti. Jinými slovy, naši důchodci, nezaměstnaní a zaměstnanci státního sektoru si až doposud žili nad poměry a nyní nadešel čas této trestuhodné marnivosti konečně učinit přítrž. Jinak je s námi všemi veta.

Do nedávné historie veřejnoprávní kampaně proti "nezodpovědnému" zadlužování se zlatým písmem bezesporu zapíše relace diskusního pořadu Otázky Václava Moravce odvysílaná v neděli 13. prosince 2009. Hlavní protagonista a moderátor pořadu v jedné osobě jako vždy neomylně zavětřil příležitost, jak se zavděčit svým příznivcům z řad přítomných pravicových politiků, a v průběhu vysílání pravidelně vážným hlasem informoval šokované diváky, o kolik tisíc zase poskočil státní dluh, jakou závratnou sumu jsme během té sváteční polední dvouhodiny zase projedli na úkor našich právě narozených a možná ještě i nenarozených potomků.

V otázce neudržitelnosti stávajícího tempa vnitřního zadlužování si všichni sezvaní hosté notovali jako jeden muž. Mezi nimi nechyběl ani větry svých nesčetných větších či menších skandálů důkladně ošlehaný veterán nejprve československé a posléze i české parlamentní scény a alespoň podle vztyčeného prostředníčku Mirka Topolánka absolutní jednička mezi našimi polistopadovými ministry financí Miroslav Kalousek. Přišel i bývalý premiér Miloš Zeman, který se z ústraní politické výslužby hodlá vrátit do rušného světa aktivní politiky a v debatě podle všeho reprezentoval hlas levice (ačkoliv z tónu ani obsahu jeho argumentace to příliš patrné nebylo). Dalším hostem byl ministr financí nynější "vlády odborníků" a až donedávna hlavní architekt našich státních rozpočtů Eduard Janota, jehož střízlivému fiskálnímu pragmatismu svým sociálně a ekologicky ohleduplným ekonomismem šťastně sekundoval Jan Švejnar, slovutný profesor věhlasné zámořské univerzity a respektovaný domácí emblém osvíceného kapitalismu s lidskou tváří.

Z výřečných úst Miloše Zemana ani z úst jeho možná o něco méně výmluvných, leč neméně fundovaných pravicových oponentů jsme kupodivu neslyšeli ani slovo o velkorysém programu podpory přílivu zahraničních investic, který byl spuštěn právě za éry vlády bývalého předsedy sociálních demokratů a který naši republiku během několika let proměnil v středoevropskou obdobu zámořských daňových rájů, v jakési vnitrozemské Seychelské ostrovy. A tak zatímco se v uplynulém desetiletí statisícová armáda našich spoluobčanů dnem i nocí lopotila v pekle globalizovaných robotáren ani ne za třetinu mzdy svých západoevropských kolegů, užívala si hrstka jejich nadnárodních zaměstnavatelů bezstarostné pohody daňových prázdnin, když si na svá zahraniční konta odváděla tužné zisky, z nichž našemu státu neponechávala žádnou anebo jen symbolickou úlitbu.

Stejně tak jsme se nedozvěděli nic o tom, že otevřenost naší ekonomiky vůči zahraničním investicím, tolik opěvovaná pravicovými kvazioponenty Miloše Zemana, v konečném důsledku vedla k neblahé reorientaci našeho průmyslu na automobilovou a zpracovatelskou výrobu, která za nedávného strmého celosvětového propadu poptávky po produktech právě těchto dvou průmyslových odvětví zasadila příjmové stránce našeho státního rozpočtu ránu téměř osudovou. A jen letmá zmínka padla o tom, že neoliberální experiment s rovnou daní a zastropováním pojistného těch nejbohatších dovršily fiskálně rozpočtové dílo zkázy odstartované předchozími krátkozrakými experimenty se štědrými investičními stimuly a velkorysými daňovými úlevami.

Zato jsme toho hodně slyšeli o těch, kteří se systematicky vyhýbají poctivé práci a raději dávají přednost štědrým sociálním dávkám, kteří se dle pamětihodného výroku bývalého ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase "jen vezou a ujídají nám z našeho společného krajíce". Na ty si prý musíme pořádně došlápnout, aby se naše ekonomika vysílená krizí importovanou zvenčí konečně zmátořila a hrubý národní produkt opětovně vyletěl do svých někdejších stratosférických výšin. V této věci panovala mezi diskutujícímu zleva i zprava politického spektra dokonalá shoda. Dokonce i jinak příkladně nestranný a veřejnoprávně nepředpojatý elitní moderátor Moravec horlivě přikyvoval. Závěr byl jasný jako facka. Za nynější katastrofální propad příjmů a souběžné zrychlování tempa vnitřního zadlužování nemůže nadnárodní kapitál podněcovaný ve své nenasytnosti servilitou a omezeností domácích vládnoucích elit, nýbrž řadový občan této země, který si díky štědré a rozhazovačné ruce státu zvykl žít vysoko nad své reálné možnosti.

Celá tato nedělní polední publicistická estráda nebyla ničím jiným než paradigmatickou ukázkou pravicového populismu. Tento na první pohled možná poněkud příkrý soud vyslovuji navzdory tomu, že uším domácí veřejnosti po dlouhá léta masírovaným neoliberální báchorkou o soukromníkovi, který se za všech okolností chová lépe než i ten sebehospodárnější stát, zní sousloví pravicový populismus nezvykle, ne-li vysloveně jako protimluv. Populismus je přeci výsostnou doménou levice, bolševiků a socanů, kteří masám naivních a snadno ovlivnitelných voličů, otupělých marnotratným lenošením v husté záchranné síti paternalistického sociálního státu, slibují to, na co reálně nemají, zatímco pravice, zodpovědná a prozíravá, říká lidem nepopulární pravdy, za což se jí dostává uznání elitní skupiny několika soudných a činorodých jednotlivců a instinktivní zavržení ze strany nepružných a omezených davů, což konstruktivní a realistickou pravici znevýhodňuje v konkurenci s destruktivní a nerealistickou levicí a nezřídka ji předem diskvalifikuje ve volební soutěži. Tento restriktivní výklad populismu se opírá o soubor implicitních předpokladů, které jsou samy o sobě bytostně populistické.

V zajetí mytologie "lidového kapitalismu"

V první řadě musíme předpokládat, že kapitalismus jako ekonomický systém neslouží úzké skupince vyvolených, ale nejširším vrstvám neprivilegovaných a nemajetných mas. Tento předpoklad vychází z optimistické představy, že čím lépe se bude dařit těm nahoře, tím lépe se bude dařit i těm dole, že růst zisků z podnikání se automaticky promění ve vyšší míru prosperity každého z nás. Je tedy v životním zájmu každého zodpovědného člena společnosti, aby odvody uvalené na příjmy ze svobodného podnikání byly co možná nejnižší a aby v kapsách nepočetné kasty vlastníků kapitálu zůstávalo co možná nejvíce prostředků na další rozšiřování produktivní základny. Jedině když míra daňového zatížení vytváří prostor pro navyšování kapitálových investic, mohou přibývat nová pracovní místa a může se zvyšovat i životní úroveň řadových zaměstnanců.

Ze stejného důvodu se může zdát nežádoucí, ne-li přímo škodlivé, když je míra daňového zatížení příliš vysoká, protože je tak podvazována investiční aktivita kapitálových vlastníků, když je příliš velký podíl z jejich příjmů odváděn do veřejného rozpočtu. A se stejnou nevolí je pohlíženo i na státem sponzorované investice do vědy, školství a sociální infrastruktury, pokud takto vynaložené prostředky odčerpávají příliš mnoho disponibilních kapitálových rezerv potenciálně využitelných na další rozšiřování produktivních investic. Od tohoto racionálně odůvodněného postoje je už jen malý krůček k instinktivnímu zavrhování všech neproduktivních členů společnosti jako parazitů, kteří žijí na úkor svých produktivních spoluobčanů.

Dlužno poznamenat, že skuteční parazité -- zahálčivá a neproduktivní třída pohádkově zámožných rentiérů -- jsou z této averze paradoxně, leč (jak záhy uvidíme) příznačně vyloučeni. Patrně jsou pokládáni za nutné zlo, které odnepaměti, co svět světem stojí, provází každé velké dobro.

Tato na první pohled nevýznamná nesrovnalost vzbuzuje při bližším zkoumání podezření, že výše nastíněný popis kapitalistického systému jako blahodárného zdroje všeobecného blahobytu trpí závažnými rozpory. V první řadě se nabízí skeptická námitka, že navýšení kapitálových výnosů se nemusí nutně projevit navýšením investiční aktivity, že snížení daní automaticky nevede k tvorbě nových pracovních míst, že razantní škrty sociálních programů nemusí přinést vyšší míru všeobecné prosperity. A neblahý vývoj posledních desetiletí poznamenaný nepřetržitým rozevíráním pomyslných nůžek mezi těmi nejbohatšími a těmi nejchudšími obyvateli planety naznačuje, že navzdory celosvětové vlně drastických neoliberálních reforem éra všeobecného blahobytu nenastala.

Masivní odliv zdrojů z veřejných rozpočtů v důsledku snižování daňového zatížení a nelítostného škrtání sociálních programů naopak vedl k reálnému zbídačení širokých vrstev obyvatelstva. Proporcionální navýšení disponibilních prostředků na kontech zámožných vlastníků kapitálu pak měl paralelně za následek nebývalé rozmnožení třídy superbohatých. Nedávný vývoj tak podle všeho dává za pravdu Gillesu Deleuzeovi, který kapitalismus svého času označil za monumentální mechanismus na produkci bídy a bohatství.

Jestliže mezi charakteristické znaky populismu patří, že zjevné lži účelově vydává za nezpochybnitelné pravdy, pak lze líčení kapitalistické akumulace jako nezbytné podmínky blahobytu nejširších mas s čistým svědomím označit za exemplární ukázku populismu. Aby se nicméně populistická mystifikace ujala, musí obsahovat jistý element spontánní přesvědčivosti, jenž jí propůjčuje zdání věrohodnosti. Ve zkoumaném případě ideologické mystifikace "lidového kapitalismu" lze tento intuitivní prvek vystihnout jednoduchou maximou, podle níž je náš blahobyt přímo úměrný míře našeho osobního přičinění. To, jak se jednou budeme mít, v posledku závisí na tom, jak dnes pracujeme.

Ohlédneme-li od ryze empirických okolností, jako jsou relativní rozdíly v dosaženém vzdělání, v praktických dovednostech nebo v množství nashromážděných zkušeností, rozhodují za kapitalismu o blahobytu konkrétního jednotlivce ještě také zcela nahodilé faktory, jako jsou původ, majetkové poměry a v neposlední řadě i slepá štěstěna. Daný jedinec tedy může pracovat od soumraku do úsvitu, a přesto bude do smrti třít bídu s nouzí. Stejně tak si lze ale snadno představit člověka, který ve svém životě nepracoval nikdy, a přesto si užívá života v blahobytu.

Odpověď na záhadu, proč ten první nepociťuje svou bídu jako kolosální nespravedlnost a proč naopak ten druhý kvůli svému privilegovanému postavení netrpí nesnesitelnými výčitkami svědomí, podle všeho tkví právě v naprosté nahodilosti jejich příslušných sociálních pozic. Zatímco se zámožný rentiér může celkem oprávněně obávat, že by v důsledku nepředvídatelných okolností mohl jednoho dne skončit v nezáviděníhodném postavení námezdního dělníka, může naopak bezprizorní námezdník v hloubi své duše živit naději, že by vlivem stejně nepředvídatelných okolností mohl jednou skončit jako bohatý rentiér. Tato virtuální možnost, vyplývající ze samotné dynamiky kapitalismu, pro který je příznačné ustavičné přesouvání bohatství z jedněch kapes do druhých, nám dovoluje, abychom si na jedné straně užívali zcela nezasloužených výsad našeho privilegovaného sociálního postavení a na druhé straně neochvějně věřili, že naše prosperita závisí jen na naší osobní píli.

V našem domácím prostředí asi jen málokdo ztělesňuje ducha této mystifikace příkladněji než již zmiňovaný Miroslav Kalousek, který se těší privilegovanému postavení letitého matadora naší polistopadové politiky, to mu nicméně ani v nejmenším nebrání, aby s klidným svědomím tvrdil, že si můžeme rozdělit jen to, na co budeme mít, o co se sami zasloužíme ("Ono to zní hezky, dát peníze lidem," hřímal dotyčný s teatrálním opovržením v poslanecké sněmovně při nedávném projednávání návrhu státního rozpočtu, "my ale nemůžeme dát lidem jiné peníze než ty, které si půjčíme," čímž svým posluchačům elipticky sděloval, že ve státní kase žádné rezervy nezbývají, a tak si můžeme rozdělit jen to málo, o co se vlastní pílí zasloužíme.).

A v zajetí stejné iluze byla podle všeho i politická analytička veřejnoprávní televize Martina Lustigová, když se při příležitosti nedávného kongresu strany TOP 09, kteréžto jsou Miroslav Kalousek společně s Karlem Schwarzenbergem zosobněnými garanty důvěryhodnosti, nechala slyšet, že toto uskupení sází na početnou skupinu voličů, která není ochotná slyšet na laciné populistické slogany levice. Lze si představit obludnější projev populismu, než na jedné straně apelovat na osobní zodpovědnost a soukromou iniciativu, a na druhé straně si užívat privilegií svého postavení nebo původu? Na jedné straně pít víno, a na druhé kázat vodu?

Do stejného soudku populistického vyhrožování patří i výrok další časté tváře z obrazovky veřejnoprávní televize, hlavního portfoliového stratéga Raiffeisenbank Aleše Michla, který v jednom z nedávných vydání diskusního pořadu Vedlejší efekty (27. 9. 2009) věnovaného neutěšenému stavu veřejných financí v živých barvách nastínil, jak to s námi skončí, když se všichni neuskromníme a budeme si dál žít nad poměry, jak k nám prý zavítá "partička kravaťáků z MMF, sednou si k premiérovi do jeho kanceláře a budou mu říkat, co přesně má dělat, jaké výdaje se krátí, jaké důchody se krátí, jaké výdaje na zdravotnictví se krátí". Když odhlédneme od Michlovy pseudometafyzické vize nadnárodního kapitálu jako transcendentální hegemonické instance, v jejíž rukou jsou suverénní státy a jejich vlády jen bezmocnými loutkami, pak je s podivem, že tento absolvent London School of Economics se během líčení pochmurné vize našeho státního bankrotu navzdory své nesporné erudici nezmínil, že to byly právě programy strukturálních reforem svého času nadiktované vládám východoevropského regionu mimo jiné i výše zmíněnou mezinárodní finanční institucí, které se nemalou měrou podepsaly na jeho nynějších ekonomických potížích.

A abychom se neomezovali pouze na mediální osobnosti z pravé části politického spektra, neklamné známky pravicového populismu vykazuje například i komentátor Práva Jiří Hanák. Ten se na jedné straně rád situuje do pozice tribuna "obyčejného člověka" a na druhé straně obdivně vzhlíží k aristokratické nonšalantnosti Karla Schwanzenberga a neskrývá své sympatie k razantnímu počínání chomutovské primátorky Ivany Řápkové při potírání neplatičů v rámci jejího kontroverzního tažení proti "nepřizpůsobivým občanům".

Všechny tyto propastné rozpory mezi proklamovanými ideály a praktickým jednáním, mezi niterným přesvědčením a vnějším postojem, jsou zcela nepochybně příčinou, proč někteří pokládají kapitalismus za bytostně schizofrenní systém (Gilles Deleuze), jiní jej obviňují ze strukturálního cynismu (Peter Sloterdijk) a ještě jiní v souvislosti s popsaným nesouladem mezi slovy a činy hovoří o fetišistickém rozštěpu (Slavoj Žižek), který se klinicky projevuje jako chování člověka, jemuž je dobře známo, že se věci mají jinak, ale dál tvrdošíjně předstírá, jako by o ničem nevěděl.

Odvrácená strana amerického údělu

Výmluvnou metaforu výše popsaných rozporů skýtá rubová strana americké státní pečeti. Tento symbol státní svrchovanosti, zhotovený roku 1782 na podnět prvního Kongresu USA, zachycuje nedostavěnou pyramidu, která se skládá ze třinácti řad kvádrů podle počtu zakládajících států Unie, nad níž se vznáší oko Boží Prozřetelnosti uprostřed trojúhelníku obklopeného svatozáří. Nad vševědoucím okem Prozřetelnosti je umístěn latinský nápis Annuit cœptis, který se volně překládá jako "On žehná našemu počínání". Dole pod pyramidou, do jejíž spodní části je vryt letopočet MDCCLXXVI, se pak nachází ještě nápis Novus Ordo Seclorum, standardně překládaný jako "Nový řád věků".

Podle jednoho ze spolutvůrců pečeti Charlese Thompsona "symbolizuje pyramida sílu a vytrvalost. Oko a motto pak narážejí na řadu nepřehlédnutelných zásahů prozřetelnosti ve prospěch americké věci. Datum dole odkazuje k roku vyhlášení nezávislosti a nápis pod ním ohlašuje počátek nové americké éry, která se počíná oním datem."

Vezmeme-li v úvahu téměř organické sepětí amerického údělu a historie moderního kapitalismu, není těžké si představit, že ona nedokončená pyramida ztělesňuje ducha svobodného kapitalistického podnikání, jemuž je bez šťastného zásahu Prozřetelnosti souzeno skončit fiaskem. Latinský nápis nad symbolem Prozřetelnosti tedy vyjadřuje neochvějné přesvědčení o úspěchu našeho počínání, zároveň ale v sobě skrývá memento pro ty, jimž se Božího požehnání eventuálně nedostane. Horní polovina rubové strany americké státní pečeti podává tedy výstižnou ilustraci skutečnosti, že v rámci kapitalistické mašinérie se můžeme o svůj blahobyt přičinit sebevíc, nicméně o našem úspěchu nakonec stejně rozhodují zcela nahodilé faktory. Letopočet a nápis v její dolní polovině pak zvěstuje víru svých tvůrců ve vůdčí úlohu, kterou je americký národ předurčen hrát na jevišti moderních dějin lidstva.

Zdánlivě nevinná okolnost, že se reprodukce pečeti nachází také na rubu jednodolarové bankovky, hmatatelného symbolu americké finanční stability a ekonomické moci, vyznívá za současné situace narůstajících všeobecných pochyb, zda může americká měna i nadále hrát svou dosavadní roli hlavního světového platidla, jako mimovolné varování, že se americká éra dějin možná chýlí ke konci, že nadílka "nepřehlédnutelných zásahů prozřetelnosti ve prospěch americké věci" se již nadobro vyčerpala, že ona nedokončená pyramida definitivně přišla o benevolentní dohled levitujícího oka Boží Prozřetelnosti.

Z filantropa defraudantem

V žádné jiné oblasti kapitalistického podnikání se disproporce mezi reálnou mírou zásluh a relativní výší odměňování neprojevuje markantněji než v spekulativním obchodování na finančních trzích. Výše potenciálních zisků z investic je zde přímo úměrná velikosti podstupovaného rizika. Čím vyšší na sebe beru riziko, tím výraznější může být můj zisk. Vyšší míra rizika zároveň ale zvyšuje pravděpodobnost budoucích fatálních ztrát. Tady jsou mi veškerá má prozíravost, všechny mé předchozí zkušenosti a celá má odborná erudice k ničemu, protože výsledek v posledku závisí na přízni štěstěny. Proto na finančních trzích také neexistují žádní zodpovědní investoři a žádné uvážlivé investice. Veškeré spekulativní investice jsou z definice nezodpovědné a všichni spekulanti jsou hazardéři. Pokud o tom po nedávných otřesech na trhu s hypotečními podíly ještě někdo pochybuje, nechť si vezme ponaučení z neblahého osudu Bernieho Madoffa.

Tento někdejší bezskrupulózní wallstreetský investiční bankéř a štědrý filantrop a mecenáš v jedné osobě založil roku 1960 společnost Bernard L. Madoff Investment Securities, která se specializovala na přímý nákup a prodej investičních podílů mimo oficiální kanály zprostředkovatelských broakerských společností. Během let se Madoffova firma rozrostla na nejsilnější společnost obchodující na elektronickém akciovém trhu NASDAQ a v roce 2008, jen pár měsíců před svým krachem, se dokonce stala šestou nejsilnější společností z celé Wall Street. Kolem roku 2005 se Madoffovo podnikání začalo měnit v pyramidový podvod kolosálních rozměrů, když jeho společnost vybírala další a další peníze od nových investorů, aby mohla vyplatit stávající klienty, kteří si přáli své investice proměnit v hotovost. Navzdory nepřetržitému růstu jeho investičních fondů bez přestání přibývalo klientů, kteří se dožadovali výplaty svých vkladů. V prosinci 2008 pak Madoff přiznal, že svým klientům dluží astronomických 7 miliard dolarů. Následovalo zatčení a odsouzení za zpronevěru k úhrnnému trestu 150 let vězení a zabavení majetku v celkové hodnotě 170 miliard dolarů.

Na případu Madoffova vzestupu a pádu je názorně vidět, že v branži investičního podnikání je hranice mezi seriózními obchody a riskantními spekulacemi velice tenká, ba téměř nepostřehnutelná. Jen s obtížemi bychom určili moment, kdy byl Madoff ještě důvěryhodným podnikatelem a kdy se z něj stal všemi opovrhovaný defraudant. Podle všeho tedy nebyl ani tak oním příslovečným červem parazitujícím na jinak zdravém plodu, ale spíše všudypřítomným symptomem chronické prohnilosti systému. To, s čím se na kapitálových trzích primárně obchoduje, totiž nejsou reálně existující hodnoty, ale příslib budoucí prosperity. Toto poznání nám odkrývá vpravdě utopickou dimenzi kapitalismu. Ten není střízlivou a uvážlivou investicí do budoucnosti, ale pyramidovým podvodem globálních rozměrů. Na vrcholku pyramidy si trůní malá kasta nadnárodních investorů, kteří předstírají, že jsou v obraze, a prodávají poukázky na šťastnou budoucnost bezejmenným zástupům důvěřivých akcionářů. V jejím středu se nacházejí ti, kteří přežívají ze dne na den a utěšují se opojnou vidinou budoucího blahobytu. A kolem jejího úpatí se vrší ostatky těch, kteří doplatili na bohorovnou domýšlivost těch prvních a pro které šťastná budoucnost skončila ještě dřív, než mohla vůbec začít. Jejich truchlivý osud nechť nám slouží jako ironický komentář k teorii kreativní destrukce, o níž básní liberální ekonomové.

Dějiny neskončily krachem levicových utopií, jak to po pádu železné opony prorokoval Francis Fukuyama. Pokračují další velkou utopií o globální prosperitě, tentokrát pod patronátem kapitalismu. Stejně jako její předchůdkyni je i této utopii souzeno dříve či později zkrachovat. Než se tak nakonec stane, můžeme si krátit čas neplodnými debatami o našich domácích rozpočtových pyramidách.

Vytisknout