KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ, KTEROU SI JINDE NEPŘEČTETE

Anarchismus: Argumenty pro a proti II.

5. 1. 2010 / Albert Meltzer

Individuální čin může sloužit některým osvoboditelským procesům, to je pravda. Jednotlivci mohou například odejít do venkovské komuny, obklopit se podobně smýšlejícími lidmi a ignorovat svět tak dlouho, dokud bude svět přehlížet je. Mezitím určitě mohou žít ve svobodné ekonomice, pokud překonají některé základní problémy, to ale nepřinese společenskou změnu.

To neznamená odsuzovat individuální akci, tomu jsme opravdu vzdáleni. Státy mohou žít pod diktaturou a obětovat celé národy jeden po druhém, a nikdo s tím nic nenadělá, dokud nepřijde jediný jednotlivec a neusekne hlavu hydře, jinými slovy, nezabije tyrana. Ale genocida se může odehrát už předtím, než přijde jedinec s potřebou odvahou, schopnostmi a štěstím.

V takových případech považujeme čekání na masovou akci za stání ve frontě do plynové komory (může to tak být i doslova). Vůbec se nedomníváme, že „proletáři nemohou udělat nic špatně“, a většina z nich svou podřízeností může. Ale v organizaci je síla. Obhajujeme masovou akci, protože je účinná a protože proletariát má ve svých rukou prostředky ke zničení staré ekonomiky a vybudování nové. Ke svobodné společnosti se dojde skrze převzetí pracovišť radami kontroly pracujících a uvědomělým zničením autoritářské struktury. Ty mohou být vytvořeny v rámci sdružování pracujících do odborů v současné době.

Kontrola pracujících

Když obhajujeme kontrolu pracujících nad pracovišti, odlišujeme se od těch, kdo hájí pouze podíl na řízení nebo si představují, že v rámci kapitalismu může dojít k zasahování pracujících do manažerských funkcí. Samospráva v rámci kapitalistické společnosti je značnou reformou, a je občas dosažitelná, pokud jsou pracovní síly ve zvlášť silné pozici, nebo častěji, když je práce příliš nebezpečná na to, aby se vymykala kontrole. To ovšem nesmí být zaměňováno se syndikalismem, až na to, že i syndikalisté se domnívají, že budoucí společnost by měla být sebekontrolována. Nechceme, aby jakákoli autorita byla nadřazena autoritě pracujících, dokonce ani autorita jejich delegátů.

To pravděpodobně znamená rozložení průmyslu do malých jednotek a my to akceptujeme. Odmítáme tvrzení, že „znárodnění“ = státní kontrola.

Nemělo by být (ale naneštěstí je) nezbytné vysvětlovat, že jsou, ovšemže, způsoby osobního osvobození jiné než třídní akce, a v některých případech mohou být nutné v případě, že člověk strádá. Ale žádný z nich v současnosti nemůže pomoci změnit společnost. Samozaměstnanecký řemeslník už nehraje tak významnou roli, jakou hrál za Proudhonových časů (a jaká snad bude oživena ve svobodné společnosti). Někomu může přinést uspokojení práce na svém, někdo k ní může sáhnout z ekonomické nutnosti, ale prostředky ke změně společnosti mají ti, kdo pracují ve výchozí ekonomice.

Trendy nedávných let nám ukazují důležitost samozaměstnaneckého řemeslníka. S tím, jak jsou vládnoucí třídou decimována hlavní průmyslová odvětví, bude, chceme-li dosáhnout změny společnosti, v narůstající míře třeba najít prostředky k integraci těch, kdo pracují mimo hlavní proud kapitalismu. Byla to potřeba nalézt tyto prostředky během předchozí změny kapitalistických trendů, co vedlo k původnímu vytvoření anarchosyndikalismu.

Anarchista jako rebel

Pro jednotlivého anarchistu není neznámé bojovat sám, předkládaje své myšlenky v nepřátelském prostředí. V anarchistické minulosti je mnoho příkladů osamoceného boje, někdy sám v celé zemi. Méně takových příkladů je v současné době, kdy je obvykle mnoho lidí, kteří si říkají anarchisté, ačkoli asi jeden nebo dva v lokalitě jimi skutečně jsou a nepřejímají pouze nálepku k popisu vzpoury mládí.

Anarchisté mohou za takových okolností bojovat sami za principy anarchismu, ale obvykle se podílí na ostatních bojích, takových jako antimilitarismus, antiimperialismus, antinacionalismus nebo pouze v rámci třídního boje, nebo mohou vytvářet své vlastní organizace.

Nikdo netvrdí, že posláním anarchistických myšlenek je měnit lidský charakter, nebo, že se hnutí samo považuje za soudce kohokoli, kdo se během doby měnil. Organizace, které anarchisté vytvoří, se mohou stát reformistickými nebo autoritářskými; lidé sami se mohou zkorumpovat penězi nebo mocí. Vše, co k tomu můžeme říct je to, že nakonec je takové korumpování obyčejně dovede k opuštění jména „anarchista“, protože jim stojí v cestě. Pokud by se vůbec někdy tento pojem stal „přijatelným“, bezpochyby bychom si museli vybrat nějaký nový, stejně vystihující libertariánský odpor – v současnosti ovšem může být stále používán jako výstižný, byť v narůstající míře špatně užívaný.

Ve všech organizacích hrají svou úlohu osobnosti a může se stát, že se v různých zemích objeví různé rozpory. Někteří tvrdí, že jsou různé druhy anarchismu. Bývají uváděny syndikalismus, komunismus, individualismus či pacifismus. Není tomu tak. Pokud chce někdo vyvolat rozkol, čistě z osobních důvodů nebo proto, že se chce stát kvietističtějším nebo reformističtějším, není pochyb o tom, že je třeba vybrat si jméno jako „prapor“. Ale ve skutečnosti nejsou odlišné podoby anarchismu. Anarchokomunismus v jakékoli definici (nejčastěji v té Kropotkinově) znamená systém socialismu bez vlády, ne odlišný druh anarchismu. Alternativní myšlenka, nazývaná anarchokolektivismus, kdysi oblíbená španělskými anarchisty, se v praxi ukázala být úplně stejnou. Pokud někomu jde o to, aby nebyla žádná vláda shora, nemůže určit přesný ekonomický plán pro budoucnost, a komunismus a kolektivizace kontrolovaná zdola nahoru se ukázaly nebýt odlišnými od sebe navzájem nebo od syndikalismu, permanentního prostředku boje za stejný cíl.

Komunismus v tom smyslu, v jakém je tento pojem používán anarchisty, je společnost založená na komunitě. Kolektivismus je rozdělení komuny do ekonomických jednotek. Pokud není komuna velmi malá – založená na vesnici – měla by být rozdělena do menších jednotek, kolektivů, tak aby se mohli zapojit všichni a nejen jejich volení zástupci. Jinak by to byla pouze demokracie pracujících. Zatímco svobodný komunismus je cílem, syndikalismus je metodou boje. Je to svaz pracujících v rámci průmyslového systému, pokoušejících se přeměnit jej ve svobodnou komunistickou společnost.

Státní komunismus není alternativním komunismem ke svobodnému komunismu, ale jeho opakem. Je náhradou kapitalistické třídy státem nebo stranou. Komunismus není nutně anarchistický, dokonce i když to není státní komunismus, ale skutečná autoritářská forma komunismu (úplná státní kontrola bez toho, aby zdegenerovala do absolutní moci shora, nebo dokonce k vládou ovládanému zespolečenštění), syndikalismus není nutně revoluční a dokonce ani revoluční syndikalismus (myšlenka, že pracující mohou převzít pracoviště skrze tovární organizace) nemusí být libertinský, může jít ruku v ruce s myšlenkou politické strany uplatňující poltickou kontrolu. To je důvod, proč používáme složeninu: anarchosyndikalismus. Dělnická kontrola výroby, komunitní kontrola zdola, ne vládní shora.

Nenásilí

Je pacifismus směr v rámci anarchismu? Ačkoli falešný anarchismus obsahuje velký díl pacifismu, radikálního liberalismu a odmítnutí jakékoli pozitivní akce pro anarchismus, pacifismus (znamenající extrémní nenásilí, a ne pouze antimilitarismus) je autoritářský. Kult extrémního nenásilí vždy znamená elitu, například Gandhí při své satjágraze držel všechny ostatní na uzdě, ať už silou nebo morálním přesvědčením. Obecná historie ortodoxních pacifistických hnutí je o tom, že se pokoušely rozředit revoluční vlnu, ale přešly na stranu síly, ať už v imperialistické válce nebo přimhouřením očí nad agresivními akcemi vlády, jíž podporovaly.

Jak Indie, tak Izrael byly kdysi uskutečněním pacifistických ideálů; atomová bomba byla převážně vynalezena a zkonstruována nenásilnými pacifisty a nadšenci pro Ligu národů; neblaze proslulí jsou kvakeři jako mírumilovní občané, ale obchodní tyrani a kolonizátoři. V nedávné době mnozí z těch, kdo odmítli anarchistické akce ve španělském hnutí odporu (ačkoli se prohlašovali za „nenásilné anarchisty”) neměli později žádný problém s podporou mnohem „násilnějších” akcí různých nacionalistických hnutí.

Popravdě řečeno existují anarchisté, kteří považují pacifismus za slučitelný s anarchismem v tom smyslu, že obhajují užití nenásilných metod, ačkoli je dnes obhajují spíše kvůli prospěšnosti nebo jako taktiku spíše než jako princip. Ti by ale neměli být zaměňováni s takzvaným „tolstojovským anarchismem” (který není ani tolstojovský ani anarchistický). Tolstoj se domníval, že anarchisté mají ve všem pravdu, kromě své důvěry v revoluci, kterou jí chtějí dosáhnout. Jeho představa společenské změny byla „uvnitř člověka” (takového, který je ovšem na nebesích). Neobhajoval nenásilnou revoluci, zasazoval se o neodporování jako způsob života slučitelný s křesťanským učením, ačkoli sám o sobě neproveditelný.

Někdo ovšem může říct, že to popisuje pacifismus v angloamerickém smyslu, nejhůře asi ve Velké Británii, kde koncepce legalizovaných námitek z důvodů svědomí vedla k dialogu mezi pacifismem a státem. V zemích, kde odmítnutí vojenské služby zůstalo zcela ilegálním činem, neznamená ovšem koncepce pacifismu nutně extrémní nenásilí.

V minulém díle:

• Předmluva k českému vydání
• Úvodem: Historické pozadí anarchismu
• Nezcizitelné zásady anarchismu
• Organizace a anarchismus

Příště:

• Okamžité cíle anarchisty
• Sebeobrana pracujících
• Jak dojde k revoluci?
• Dosažení nové společnosti

Originál knihy britského anarchisty, výtvarníka a boxera Alberta Meltzera (1920-1996), zakladatele časopisu Black Flag, pod názvem Anarchism: Arguments for and against, dostupný na internetové stránce Spunk Library , přeložil Ondřej Slačálek, vydal Anarchistický nakladatelský kolektiv jako svou první publikaci, Praha, listopad 2002

Vytisknout