Stát, zákony a občan

6. 1. 2010 / Pavel Urban

Poznámka k článku Františka Řezáče "Co jinde funguje, v ČR nejde"

Nejsem si jistý, zda se za pradědečka našeho oblíbeného knížete pána opravdu každá vesnice uměla postarat o své chudé líp než dnešní Praha. V každém případě šlo o místní chudé. O vandráky (ne vandrovní), kteří neměli v obci domovské právo, se nestaral nikdo.

Pravda asi je, že tehdejší obce (snad s výjimkou největších měst) byly více sociálním organismem. Většina místních věděla, kterému chudému dát almužnu, kterému ne a na kterého vzít vidle, protože je přespolní. Věděli to i na obci. Což nebyla abstrakce ani úřad, ale společenství místních lidí, především místní elity.

Nicméně i v této době existovaly nadace ve prospěch chudých či jinak handicapovaných, jejichž zřizovatelé počítali s lidmi ochotnými věřit, že žebrání za jiné má smysl.

Od té doby se společnost možná změnila. V každém případě se změnila očekávání v sociální sféře, když už ne její výsledky. Například obecní domovské právo bylo zrušeno. (Pokud vím, o jeho obnovení zatím neuvažují ani propagátoři společenské decentralizace.) "Naším" chudým je dnes každý, kdo má české občanství. Je skutečně dost obtížné znát v rámci desetimilionové populace každého chudého a vědět, zda almužnu propije či využije lepším způsobem.

Mnohé z toho, co dříve zajišťovala společnost či obec lidí, přešlo na stát. Někteří lidé tento rozdíl nevnímají. Proto popisují pokusy omezit sociální rozpočty jako slábnutí SPOLEČENSKÉ solidarity.

To může být pravda, pokud se lidé o sociální stát, jeho fungování a výsledky opravdu zajímají jako občané. Ne jen jako potřební. Stejně tak se ovšem může sociální stát opírat o solidaritu příjemců a lhostejnost plátců. A případně o lidi, kteří sice mají potřebu dobra, ale detaily a skuteční chudí a jejich problémy je vlastně nezajímají. Erár bere, erár ať se stará. V takovém případě platí, že společnost sice existuje, ale jako by neexistovala. V takovém případě není ani příliš důležité, co říkal Velký kormidelník. Mnohem důležitější bylo, že coby premiér České republiky nijak nesáhl na poměrně velkorysý sociální stát.

Podobné je to s odklízením sněhu. Nový zákon neznamená nic jiného, než že za zlomenou nohu před Vašim domem neodpovídáte Vy. Privátní odklízení sněhu se nikomu nezakazuje. A nejde-li o zákaz, jak by mohl drzý senátorský tlučhuba zrušit staleté pravidlo, které NEPOTŘEBOVALO zákon?

Ve skutečně solidární SPOLEČNOSTI budou lidé uklízet sníh podle potřeby bez ohledu na zákon. Že to nestačí? Že stát musí lidi k solidárnímu chování nutit? Možná. Ale pak pišme o státu. Ne o společnosti, která nemusí mít s jeho aktivitami přímo nic společného. Kromě toho, že je toleruje podobně, jako její předchůdci tolerovali feudální vrchnost.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 7.1. 2010