Tečka za Lisabonem: rekapitulace české výjimky z unijní Listiny

7. 1. 2010 / Michal Petřík

První námitka říká, že česká výjimka přichází pozdě. Byla sice sjednána na zasedání Rady EU 4. listopadu 2009, k jejímu vstupu v platnost je ale zapotřebí vtělit ji do nejbližší přístupové dohody. Tou bude nejpravděpodobněji smlouva o přijetí Chorvatska do EU a nejčastější odhady zde mluví o příštích dvou až čtyřech letech. Až do jejího sjednání a ratifikace pro Českou republiku Listina základních práv EU platí včetně z toho vyplývajících rizik. Nelze tedy vyloučit ani další povyk kolem některých takzvaných "dekretů" a taková atmosféra pak může spolu se skutečně změněným mezinárodněprávním postavením občanů jiných zemí EU v ČR ovlivnit eventuální rozhodování soudů.

Politickou odpovědnost za jakékoliv eventuální škody (mezinárodněprávní, majetkoprávní apod.,) kdyby se takové žaloby objevily již nyní, by pak ale musela nést ta vláda ČR, která tuto výjimku z používání Listiny základních práv (občanů) EU na rozdíl od jiných vlád (Velké Británie a Polska) nesjednala včas.

Druhou námitkou je to, že se naopak nic dít nebude, k žádnému povyku nedojde a institutu evropského občanství nyní již vybaveného plnohodnotným katalogem občanských práv garantovaných orgány EU, nijak zneužíváno nebude. Tím se ale prý jen prokáže zbytečnost takové výjimky či dodatku. Lisabonská smlouva ale umožňuje, aby si Unie sama, jen s minimálním projevem vůle členských zemí EU, rozšiřovala své kompetence i v oblastech, kde by bylo až dosud nutno sjednávat nové mezinárodní smlouvy.

Pravidla fungování EU podle Lisabonské smlouvy se tedy dnes nastavují nikoliv na příštích pět let, ale na několik příštích desetiletí a navíc mají dle naší Ústavy aplikační přednost před českými zákony. To, že se něco nestane v době příštích několika málo let, než začne tato výjimka platit, ale nijak nesnižuje její způsobilost dlouhodobě snížit rizika plynoucí z institutu plnohodnotného občanství EU, k němuž je občanství národních států po přijetí LS již jen doplňkem. To proto, že vymáhání práv, která mají všichni občané EU podle této unijní Listiny základních práv, má aplikační přednost před těmi právy, která občanům daných zemí garantují jejich národní právní řády .

A do třetice je zde námitka, že podle toho všeho, co už o Lisabonské smlouvě prezident Klaus řekl a napsal, ji buď neměl ratifikovat vůbec, nebo po její ratifikaci měl rovnou abdikovat. Česká republika tedy právě přijetím LS prý přestává existovat jako samostatný stát a někteří v této souvislosti tvrdí například i to, že spravedlnosti podle českých zákonů se už nedovoláme vůbec, protože soudy EU jsou po přijetí LS nejen Evropský soudní dvůr v Lucemburku, ale všechny soudy zemí EU, jakoby šlo o soudní systém jednoho státu - Evropské unie.

I tuto námitku lze vyvrátit: jako na soud ES bylo totiž nutno pohlížet na každý soud členské země ES již velmi dlouho, rozhodně ne až od nynějšího vstupu LS v platnost. Jde o důsledek supranacionality evropského práva založeného známým precedenčním rozhodnutím ESD v kauze Costa versus Enel z roku 1964. Navíc, nejasnosti při aplikaci evropského práva vnitrostátními soudy členských států EU upravuje již nyní institut řízení o předběžné otázce (takzvané prejudiciální řízení .) Zcela nepochybně tak v ČR platí již od našeho vstupu do ES dne 1. května 2004 (a nikoliv až od 1. prosince 2009), že se naše vnitrostátní soudy mohou při pochybnostech v aplikaci evropského práva obracet na Evropský soudní dvůr s dotazem, zda interpretovat evropské právo tak, že národní právní předpis, který stanoví něco jiného, je s ním v rozporu.

(Autor je poradce Václava Klause)

Vytisknout