KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ, KTEROU SI JINDE NEPŘEČTETE

Anarchismus: Argumenty pro a proti I.

4. 1. 2010 / Albert Meltzer

Úvodem: Historické pozadí anarchismu

Není bez zajímavosti, že to, co by bylo možné označit za anarchistický přístup, se vrací zpět až do antiky; ani to, že anarchismus tohoto druhu byl v rolnických hnutích, která po staletí bojovala proti státnímu útlaku. Ale moderní anarchistické hnutí nemůže prohlásit tyto předchůdce vzpoury za své vlastní o nic více, než jiné teorie pracující třídy. Při pátrání po moderním anarchistickém hnutí se musíme podívat blíže k našim vlastním časům. Zatímco tu existovaly libertariánské a neetatistické federalistické skupiny, které byly později zpětně označeny za anarchistické, už před polovinou 19. století, teprve po ní můžeme hovořit o tom, že se lidé stávali tím, komu dnes říkáme anarchisté.

Zejména můžeme uvést tři filosofické předchůdce anarchismu, Godwina, Proudhona, a možná Hegela. Žádný z nich ve skutečnosti nebyl anarchistou, ačkoli Proudhon poprvé použil toto slovo v jeho moderním smyslu (převzal jej z francouzské revoluce, kde bylo poprvé užito politicky a ne zcela pejorativně). Nikdo z nich se neangažoval v anarchistické aktivitě nebo boji a Proudhon se dokonce angažoval v parlamentní činnosti. Jedna z nejhorších (ačkoli zdánlivě objektivních) knih o anarchismu, Der Anarchismus soudce Eltzbachera popisuje anarchismus jako jakousi různorodou teorii, přičemž některé její proudy pocházejí od Godwina, Proudhona nebo Stirnera (další, kdo anarchismus nikdy ani nezmínil) nebo Kropotkina, každý s mnoha variacemi na své téma. Kniha by mohla být prohlášena za bezcennou, snad až na místa, kde popisuje myšlenky těchto mužů. Proudhon nepsal program navždy, ani Kropotkin to ve své době nedělal pro sektu anarchistů. Ale mnoho knih napsaných akademiky je stejně bezcenných: mnoho profesorů zakládá svůj názor na anarchismus na bulvárním tisku. Anarchismus není ani bezmyšlenkovitá teorie ničení, ani, navzdory některým svobodomyslným literátským koncepcím, nekritické uctívání lidí nebo institucí jako hrdinů, ať už by byli sebeemancipovanější.

Godwin je otcem bezstátního socialistického hnutí, které se rozešlo do tří směrů. Jedním z nich byl anarchismus (kterým se tu budeme zabývat). Druhým byl klasický americký individualismus, do kterého patřil Thoreau a jeho škola, kteří byli někdy považováni za anarchisty, kteří ale zároveň dali vzniknout „drsnému individualismu“ moderního „libertariánského“ kapitalismu a pacifistickým kultům Tolstého a Gándhího, kteří ovlivnili celou kulturu hippies. Individualismus (platící pro kapitalistu ale už ne pro pracujícího) se stal pravicovou doktrínou.

Tento druhý směr pocházející od Godwina je zodpovědný za „anarchopacifistický“ či „individualisticky anarchistický“ přístup, který se radikálně liší od revolučního anarchismu prvního směru. Někdy se příliš snadno připouští, že „i toto je přece jenom anarchismus“. Pacifistické hnutí, a zejména gandhíovci, jsou často totalitářští a vnucují autoritu (i kdyby pouze morálními prostředky) ; škola Benjamina Tuckera – v důsledku svého individualismu – uznala potřebu policie, aby potlačováním stávek zaručovala „svobodu” zaměstnavatele. Všechny tyto školy takzvaných individualistů připouští, ať už v tu či onu dobu, nezbytnost policejní síly, a tudíž také vlády, a definicí anarchismu je absence vlády.

Třetí škola vycházející z Godwina je jednoduše liberalismus, čili konzervativní individualismus.

Budeme-li se zde zabývat „první linií pocházející” od Godwina, pak jeho myšlenka bezstátní společnosti byla uvedena do hnutí dělnické třídy Ambrosem Cuddonem (juniorem). Jeho revoluční internacionalistický a neetatistický socialismus se objevil v pozdních dnech anglického chartismu. Sympatizoval s francouzskými proudhonovci. Ti, kdo v Paříži přijali Proudhonovu teorii, se nepovažovali za anarchisty, ale za republikány. Byli to převážně samozaměstnaní řemeslníci řídící své vlastní fungující obchody. Celá francouzská ekonomika byla poháněna rolníky a řemeslníky – a jejich zaměstnání pro jednu osobu jako tiskař, knihař, výrobce vozů a vozíků, kovář, krejčí, zlatník, leštič diamantů či kloboučník byla odlišná od továrních nebo zemědělských dělníků té doby, kteří pracovali pro zaměstnavatele. Nezávislí, individualističtí a nemající žádný užitek ze státu, jen pochybné privilegium placení daní a branné povinnosti, soustředili se v té době na nalezení ekonomické metody jak přežít a odolat pronikajícímu kapitalismu.

Marx je popsal jako „maloburžoazii“, což mělo v devatenáctém století jiný význam než dnes. Ospravedlnitelně prohlásil, že tito maloburžoové nebyli natolik disciplinovaní, jako tehdejší tovární dělníci (pohrdal zemědělskými dělníky) a řekl, že když byli nahnáni do průmyslu, nenásledovali věrně linii stanovenou stranou z vnějšku třídy, ale byli nezávislí v myšlení a působili nesnáze organizaci vnucované shora a jejich frustrace často vedla k násilí. Posunuli se k anarchismu a skrze syndikalismus jej rozšířili po celé pracující třídě. (Toto tvrzení je marxisty opakováno dodnes, kdy pojem „maloburžoazie” znamená něco úplně jiného – právníky a diplomované účetní – a tak díky nim vyznívá Marxova celkem soudná analýza naprosto směšně.)

Tato francouzská a anglická hnutí se setkala v První internacionále. Mezinárodní sdružení pracujících vděčilo za svou existenci Marxovi, a zprostředkovaně tak hegelovské filosofii. Ale v rámci Internacionály se neuplatňoval pouze Marxův „vědecký socialismus”, ale také utopický socialismus, blanquismus (dělnické republikánství), anglický tradeunionismus, německý autoritářský a oportunistický socialismus a španělský, švýcarský a italský bezstátní socialismus, stejně jako národní republikánství a různé federalistické směry.

Bakunin nebyl „otcem“ anarchismu, jak je často popisován. Nebyl anarchistou takřka až do konce svého života. Svůj federalismus a socialismus se naučil od pracujících ze švýcarské Jury, a vyjadřoval myšlenky godwinovských a proudhonovských „federalistů“ čili bezstátních socialistů. V mnoha zemích, zejména ve Španělsku a Itálii, to byla Bakuninova kritika Marxových myšlenek, co dalo federalistickému hnutí jeho definici. (I když pro anarchisty je Marx ovšem „viníkem všeho zla“ v Internacionále, musí se uznat, že bez Marxova definování jedné podoby socialismu by nedošlo k žádnému střetu a ani k Bakuninovu definování té druhé.)

Kolem roku 1869 v rámci Internacionály vyrostl velmi znatelný proud, který byl označován za „bakuninistický“ a který vycházel jednak z Godwina a jednak z Proudhona. Když před tváří Internacionály vypukla Pařížská komuna, cesty jejích jednotlivých součástí se rozešly (ačkoli byl rozkol protahován a vyvolával dojem osobního sporu). Tento proud se oddělil od ne-anarchistů a marxistů, známých svými odlišnými analýzami, interpretacemi a činy během Pařížské komuny.

Přes to všechno anarchisté pokračovali po mnoho let jako součást socialistického hnutí, které zahrnovalo marxisty a sociální demokraty. Marx v budování masového hnutí neuspěl. Německé socialistické hnutí bylo více ovlivněno Lassallem; anglický socialismus reformistickými a radikálně nonkonformními křesťanskými tradicemi. Až po Marxově smrti, když se stal marxismus oficiální doktrínou německé sociální demokracie, byli anarchisté konečně vyloučeni ze socialistických internacionál; zatímco sociální demokracie pochodovala ke svému vlastnímu schizmatu mezi anglickým liberalismem na jedné straně a sociální demokracií na straně druhé; a ke sporu mezi „většinou“ sociálních demokratů (tedy bolševiky, ačkoli jich nikdy nebylo víc než menšina) a reformismem.

K žádnému takovému rozkolu v té době nedošlo v anarchistickém hnutí jako takovém. Veřejné mínění si udělalo z takových lidí jako Tolstoj (který se za něj nikdy neprohlásil) anarchisty (kterým nebyl; v normálním významu slov nebyl ani křesťanem či pacifistou, jak je všeobecně vnímán, ale jeho zbožňovatelé to věděli vždycky lépe než on sám), tak, že si ho odvodili z druhé linie godwinismu, jako mnoho jiných karikatur anarchismu. To, co můžeme označit za „hlavní proud” anarchismu bylo koherentní a jednotné, a bylo to vymezeno spisy bezpočtu teoretiků jako třeba Petra Kropotkina.

Po krvavém potlačení Pařížské komuny a represích v mnoha částech světa (zejména v carském Rusku) anarchismus přešel ke své dobře známé etapě individuálního terorismu. Ubránilo se, přežilo a zrodilo (nebo do něj bylo zaneseno) revolučně syndikalistické hnutí, které začalo ve Francii. Ztratilo vliv po první světové válce kvůli oživení patriotických pocitů, nárůstu reformistického socialismu a vzestupu fašismu; a i když přispělo k ruské revoluci, bylo poraženo bolševickou kontrarevolucí. Bylo vidět jak v odporu, tak v konstruktivní roli ve španělské revoluci roku 1936.

Před druhou světovou válkou byl anarchismus zkoušen a vyzkoušen v mnoha revolučních situacích a zápasech pracujících. Byly vyzkoušeny a odvrženy alternativní proudy; německá revoluce přinesla myšlenku dělnických rad. Zkušenosti amerických IWW ukázaly možnosti průmyslového odborářství a „jak lze budovat novou společnost ve skořápce té staré“. Ve sporu „půjčka za oplátku“ s marxistickým komunismem, v poučení z toho, co znamenaly socialismus bez svobody v Rusku a selhání reformistického socialismu všude, byla formována anarchistická doktrína.

Nikdy neexistovali teoretici anarchismu jako takového, ačkoli anarchismus přinesl mnoho teoretiků, kteří diskutovali aspekty této filosofie. Zůstal ale přesvědčením, které se vycházelo z praxe spíše než z filosofie. Velmi často se objeví buržoazní spisovatel a zapíše to, co už v praxi vyřešili pracující a rolníci; buržoazními historiky mu pak je připisováno, že je vůdcem a dalšími buržoazními spisovateli (vycházejícími z buržoazních historiků) je označován za další případ, který dokazuje, jak pracující třída závisí na buržoazním vedení.

Ještě častěji si buržoazní akademici vypůjčují název „anarchismus” pro vyjádření svých vlastních liberálních filosofií nebo eventuelně přebírají svůj pohled od novinářů, kteří jsou jindy předmětem jejich odporu. Pro některé profesory a učitele je „anarchismus” něco mezi tolstojánstvím a IRA, mezi braním drog a radikálním odborářstvím, mezi nacionalismem a bolševismem, mezi kultem hippes a islámským fundamentalismem, mezi punkovou scénou a násilným odporem skoro ke všemu! To vůbec není nadsázka, jen známka akademické negramotnosti, těžko odlišitelné od novinářů, kteří se v šedesátých letech řídili pokynem označovat jakéhokoli marx-leninistu, který se zapojil do nějaké akce za „anarchistu” a jakéhokoli anarchistu za „nacionalistu”.

Nezcizitelné zásady anarchismu

Lidé se rodí svobodní

Naše práva jsou nezcizitelná. Každá osoba zrozená do světa je dědicem všech předcházejících generací. Celý svět je náš právem daným již samotným narozením. Povinnosti vnucované coby závazky či ideály jako patriotismus, povinnosti vůči státu, uctívání Boha, podřízení se vyšším třídám nebo autoritám a ohled na zděděná privilegia jsou lži.

Je-li člověk svobodný, otroctví je vraždou

Nikdo není dost dobrý na to, aby ovládal kohokoli jiného. Netvrdíme, že lidé jsou dokonalí, nebo že pouze jejich přirozené dobrotě (nebo jejímu nedostatku) by mělo (nebo nemělo) být umožněno vládnout. Vláda jako taková zapříčiňuje zneužívání. Neexistují nadlidé nebo privilegované třídy stojící nad „nedokonalými lidmi” a schopné nebo povolané vládnout nám ostatním. Podřídit se otroctví znamená vzdát se života.

Je-li otroctví vraždou, vlastnictví je krádež

Skutečnost, že lidé nemohou převzít své přirozeného dědictví znamená, že jeho část jim byla odebrána, ať už pomocí síly (starým, legalizovaným záborem čili krádeží) nebo podvodu (přesvědčováním, že stát nebo jeho sluhové nebo třída vlastnící zděděný majetek jsou oprávněni k privilegiím). Všechny současné systémy vlastnictví znamenají, že někteří lidé jsou připraveni o výsledky své práce. Je pravda, že ve společnosti konkurence pouze vlastnictví nezávislých prostředků umožňuje člověku být svobodný od ekonomiky (to měl na mysli Proudhon, když, obraceje se k samozaměstnavatelskému řemeslníkovi, řekl, že „vlastnictví je svoboda“, což na první pohled působí jako popření jeho výroku o tom, že je krádeží). Ale princip vlastnictví, který se dotýká celé komunity, je na samém základě nerovnosti.

Je-li vlastnictví krádež, vláda je tyranií

Pokud akceptujeme princip socializované společnosti a zrušíme dědičná práva a vládnoucí třídy, stát se stane zbytečným. Pokud je stát zachován, zbytečná vláda se stane tyranií, protože vládnoucí těleso nemá žádnou jinou možnost jak udržet svou moc. „Svoboda bez socialismu je vykořisťování, socialismus bez svobody je tyranie“ (Bakunin).

Je-li vláda tyranií, anarchie je svobodou

Ti, kdož používají slovo „anarchie“ ve významu nepořádku nebo špatné vlády nejsou nekorektní. Pokud považují vládu za nezbytnou, pokud se domnívají, že nemůžeme žít bez vládních úřadů řídících naše záležitosti, pokud se domnívají, že politici jsou nezbytní pro naše blaho, a že bychom se neuměli chovat společensky bez policie, pak mají pravdu za předpokladu, že anarchie znamená opak toho, co garantuje vláda. Ale ti, kdo jsou opačného názoru a pokládají vládu za tyranii, mají také pravdu v označování anarchie a ne vlády za svobodu. Pokud je vláda zachováním privilegií, vykořisťování a neefektivity distribuce, pak je anarchie pořádkem.

Třídní boj

Revoluční anarchismus je založen na třídním boji, ačkoli je pravda, že i ti nejlepší anarchističtí autoři, aby se vyhnuli marxistické frazeologii, to vyjadřovali jinak. Nezastává mechanický názor hlásaný Marxem a Engelsem, že pouze průmyslový proletariát může dosáhnout socialismu a že nevyhnutelné a vědecky předvídatelné vítězství této třídy znamená konečné vítězství. Oproti tomu, když byl anarchismus vítězný v jakémkoli období před rokem 1914, slavil triumf mezi chudými rolníky a řemeslníky spíše než mezi průmyslovým proletariátem, mezi kterým nebyly anarchistické názory rozšířeny.

Jak jsme řekli, Marx obvinil anarchisty, že jsou maloburžoazní. Používání tohoto termínu v moderním smyslu činí Marxův pohled směšným. Marx ovšem rozlišoval mezi buržoazií v plném slova smyslu (s plnými právy občanů jako zaměstnavatelů a obchodníků) a drobnějšími občany (tedy samozaměstnanými pracujícími). Marx narážel na to, že anarchisté jsou „maloburžoové“, kteří byli tlačeni monopolním kapitalismem a zhroucením rolnické společnosti k průmyslu, a byli proto „frustrováni“ a uchýlili se k násilí, protože nepřijali disciplínu, přijatou průmyslovým proletariátem. Vyjádřil tím to, co se dělo v jeho době, zejména po potlačení komun v Paříži a v Barceloně, a úpadku kapitalistické ekonomiky. Poté, co slovo maloburžoazie změnilo význam, znamená považovat anarchisty za bankovní manažery s cylindrem uchylující se k násilí protože jsou tlačeni do průmyslu absurdní překrucování jeho smyslu.

Marx se domníval, že průmyslový proletariát nepřemýšlel sám za sebe – neměl volný čas a nezávislost samozaměstnavatele – a byl proto „sám o sobě“ schopen dosáhnout pouze „odborářské mentality“, potřebující vedení „vzdělané třídy“, která přijde zvnějšku a patrně není frustrovaná. Tou měli být v jeho době patrně učenci jako elita, později studenti.

Marx určitě nepředvídal dnešní dobu, kdy studenti jako frustrovaná třída převzali Marxovo učení a jsouce tlačeni do monotónních zaměstnání nebo k nezaměstnanosti vytváří Novou levici se svými vlastními názory a myšlenkami, ale rozhodně nejsou produktivní třídou. Jakákoli třída může být ve své době revoluční, ale pouze produktivní třída může být svou povahou libertariánská, protože nepotřebuje vykořisťovat. Industrializace většiny západních zemí znamenala, že průmyslový proletariát nahradil starou „maloburžoazní“ třídu a to, co z ní zůstalo, se stalo kapitalistickou namísto pracující třídou, protože se muselo rozšířit a proto zaměstnávat, aby přežilo. Nedávné tendence v některých západních zemích ale inklinují k nahrazení pracující třídy a samozřejmě k jejímu odtržení od její produktivní role. Báňský, loďařský, přadlácký, zpracovatelský průmysl i celá města jsou uzavírána a lidé jsou vytlačováni do pracovních míst ve službách jako obsluha na parkovištích nebo prodavači v supermarketu, kteří nejsou produktivní a tak nemají žádné průmyslové svaly.

Když se rozvinul průmyslový proletariát, anarchistické hnutí se rozvinulo do anarchosyndikalismu, který pocházel od samotných pracujících, na rozdíl od myšlenky, že potřebují vedení z vnějšku třídy nebo že nemohou myslet dál než na zápasy o vyšší mzdy. Anarchosyndikalismus je organizací na pracovištích jak k vedení současného boje, tak nakonec k převzetí těchto pracovišť. Bylo to mnohem efektivnější než ortodoxní odborové hnutí a zároveň schopné vyhnout se při nahrazování kapitalismu státem řízené ekonomice.

Ani anarchismus ani marxismus si nikdy neidealizovaly pracující třídu (pokud ovšem někdy neuplatnily básnickou licenci v propagandě!) – to zůstalo vyhrazeno křesťanským socialistům. Nikdy ani netvrdily, že nemůže být reakční, ve skutečnosti nedostatek vzdělání dělá z chudších tříd jako celku skupinu více vzdorující změně. Bylo by ale přílišným zahráváním si s čtenářovou trpělivostí opakovat mu všechna prohlášení, že „pracující třída nejsou andělé”, zaměřená ke zpochybnění toho, že by pracující třída mohla spravovat svá vlastní pracoviště. Až v nebi, pokud vím, bude nezbytné, aby andělé převzali funkci managementu!

Organizace a anarchismus

Těm, kdo náleží k autoritářským stranám nebo z nich vycházejí připadá těžko přijatelné, že se někdo může organizovat bez „nějaké formy“ vlády. Z toho usuzují, a to je obecný argument proti anarchismu, že „anarchisté nedůvěřují organizaci“. Ale vládne se lidem, organizovat je o věcech.

Existuje názor, že anarchisté „rozbíjejí ostatní lidové organizace, ale nejsou schopni vytvořit svou vlastní“, často vyjadřovaný tam, kde převládají nebezpečné, hierarchické nebo neužitečné organizace a zabraňují tomu, aby se vytvořily libertariánské. Lze klidně připustit, že někteří lidé na některých místech selhali v úkolu vytvořit anarchistické organizace, na mnoha místech světa ale existují.

Organizace může být demokratická nebo diktátorská, může být autoritářská nebo libertariánská, a mohou tu být libertariánské organizace, ne nutně anarchistické, které dokazují, že všechny organizace nemusí být nevyhnutelně řízeny shora dolů.

Mnohé odbory, zejména pokud jsou úspěšně, se stávají (pokud tak už nezačaly) autoritářskými, aby udržely své hnutí jako disciplinovanou a integrální součást kapitalistické společnosti; ale kolik zaměstnavatelských organizací vnucuje stejnou disciplínu? Pokud by to dělaly, jejich stoupenci by je opustili, pokud by neuspokojovaly jejich zájmy. Musí přejít k volné dohodě, protože někteří mají prostředky, jak se bránit zastrašování. I když se uchýlí v útlaku pracujících k fašismu, zůstává zaměstnavatelům jejich vlastní nezávislost a finanční moc; nacismus zachází příliš daleko pro malé kapitalisty v tom, jak poté, co potře pracující, omezuje nebo dokonce potlačuje také nezávislost třídy, která jej vynesla k moci.

Pouze ty nejrevolučnější odbory světa se vůbec někdy naučily, jak udržet formu organizace masových hnutí pracujících na neformálním základě, s minimem centrální správy, a s každým rozhodnutím předloženým zpět pracujícím.

---

Předmluva k českému vydání

Knížka Alberta Meltzera Anarchismus: argumenty pro a proti je první publikací Anarchistického nakladatelského kolektivu, společenství lidí z různých skupin a organizací i nijak neorganizovaných jednotlivců, které se bude snažit vytvořit funkční anarchistické nakladatelství.

Tento text jsme si nevybrali proto, že bychom s ním bez výhrad souhlasili a že by měl nějak předznamenávat názorovou orientaci našeho nakladatelského kolektivu. Právě naopak. Celá řada z nás měla s textem nejeden ideový problém, mnozí se např. poznali v tom, co Meltzer označuje za „falešný anarchismus“ a jiní zase značně nesouhlasili s Meltzerovým pohledem na drobné živnostníky.

Svým způsobem ovšem tento titul skutečně směřování našeho nakladatelství odráží – nechceme být nějakým „stranickým“ nakladatelstvím jedné organizace a publikovat pouze to, co odpovídá její „linii“ nebo pouze to, s čím bezvýhradně souhlasíme. Právě naopak – chceme být širokým kolektivem a nakladatelstvím, které bude schopno nabídnout pestrou paletu názorů, přístupů a pohledů, které nebude vázáno nějakým dogmatem a nebude se uzavírat novým myšlenkám. Protože právě otevřenost a snaha o neideologičnost je pro nás zcela nezadatelnou hodnotou. Jestliže jsme anarchisté a anarchistky a bojujeme za společnost bez nadvlády jedněch nad druhými, měli bychom klást rovněž důraz na to, abychom nenechali ovládat naši mysl jakýmikoli předsudky a tabu.

Albert Meltzer byl anglický anarchista, aktivní od třicátých do devadesátých let dvacátého století a zároveň umělec (malíř). Podporoval španělský anarchistický odboj proti fašistickému režimu, založil časopis Black Flag a je znám především jako průkopník takzvaného „class-struggle anarchism”, tedy anarchismu třídního boje. Jeho frazeologie nám může v mnoha případech připadat s naší odlišnou dějinnou zkušeností podivná, věta, v níž je pětkrát použito slovo „buržoazní“ budiž toho zářným příkladem. Minulý režim dokonale zdiskreditoval tradiční terminologii, jíž používalo a používá levicové hnutí k pojmenování světa, který nás obklopuje a slova, jako buržoazie, proletariát, třídní boj, socialismus či komunismus již nejsou vnímány ve svém původním významu, ale spíše jako pozůstatek utlačovatelské bolševické ideologie. Slova západního anarchisty, který je používá v jejich původním významu, mohou proto znít člověku s českou historickou zkušeností někdy až jako slova někoho z jiné planety.

Odlišný kontext by nám ale neměl zastřít to podstatné – anarchismus je ze své podstaty myšlenkou emancipace většiny lidstva, která je různými způsoby ovládána, vykořisťována a utlačována. V tomto smyslu skutečně usiluje o to, aby se tato většina seznámila se svým skutečným údělem v tomto uspořádání společnosti a proměnila se z rozbité, ovládané a manipulované masy v sebe-uvědomělou třídu, schopnou rozpoznat svůj skutečný zájem, kterým je svrhnout stávající systém založený na zisku, ovládání a manipulaci a vytvořit novou, lepší, svobodnější a spravedlivější společnost. Bolševici a bolševičky, včetně těch českých, sice používali tuto frazeologii a v některých ohledech třeba na toto téma říkali i správné myšlenky, celé hnutí za společenskou změnu ale vlivem svých elitářských představ zneužili k vytvoření nové třídní společnosti, se sebou samými jako novou vládnoucí třídou. Proto také nemají nic společného s anarchismem a vůbec s autentickým bojem za emancipaci člověka a jejich „revoluce” pouze proměnily diktaturu kapitálu relativně umně skrývanou za masku demokracií a právních států na byrokratickou diktaturu cynicky obnaženého brutálního násilí.

Myšlenky Alberta Meltzera, byť skryté za pojmy, které jsou možná pro mnoho českých čtenářů a čtenářek špatně přijatelné, jsou tudíž v zásadě zcela namístě, byť s nimi můžeme v některých věcech nesouhlasit. Jako problematické se nám jeví např. jeho nadšení ze „zabití tyrana”, tedy z individuálního terorismu, které prokazuje vliv jeho přátelství se Stuartem Christie, militantem mnohdy spojovaným s anarcho-teroristickou Angry Brigade (Brigádou hněvu). I tak je ovšem třeba odlišit anarchistický terorismus, zaměřený proti konkrétním mocným zodpovědným za konkrétní zločiny, nebo jako v případě Angry Brigade pouze proti majetku spojeným s diktaturami nebo pravičáckou politikou a sociálním útlakem, od klasického terorismu nejrůznějších nacionalistů a fundamentalistů, který v podstatě nerozlišuje své cíle. Toto rozlišení v knize konec konců podává i Meltzer.

Věříme tedy, že tento Meltzerův text bude přínosem pro české anarchistické hnutí i pro všechny zájemce a zájemkyně o anarchismus, a že povede k dalšímu zájmu o podobnou literaturu, byť třeba zdůrazňující jiné prvky anarchistických a vůbec svobodomyslných myšlenek. Náš nakladatelský kolektiv se bude v mezích svých možností přispět k co nejrůznorodějšímu myšlenkovému prostředí a co nejpluralitnější diskusi v anarchistickém hnutí, ale i mimo něj.

Originál pod názvem Anarchism: Arguments for and against, dostupný na internetové stránce Spunk Library , přeložil Ondřej Slačálek, vydal Anarchistický nakladatelský kolektiv jako svou první publikaci, Praha, listopad 2002

Příště:

• Role anarchisty v autoritářské společnosti
• Kontrola pracujících
• Anarchista jako rebel
• Nenásilí

Vytisknout