Kniha Mary Heimannové: Nahodilé přeskupení starých stereotypů

6. 1. 2010 / Pavel Kelly-Tychtl

Knize se dostalo značné reklamy zejména pro její údajně novátorský a mýty bortící přístup k historii Československa. Autorka byla také chválena za to, že se naučila český jazyk a při psaní své knihy vycházela z velkého množství primárních informací. Sama autorka v úvodu knihy uvádí, že kniha je určena především zahraničním čtenářům, dosud neseznámeným s československou historií, a že její snahou je uvést je do problematiky v kritickém duchu.

Má první poznámka se týká faktů samotných. Kniha pravděpodobně prošla jen chvatnou redakční úpravou, neboť se v ní objevují velmi základní chyby. Jen namátkou, ministra národní obrany v exilové československé vládě v Londýně Sergeje Ingra nazývá autorka tvrdošíjně Janem, Mnichovskou dohodu správně situuje do září, aby ji o několik stránek dále posunula do listopadu, ministra zahraničí z roku 1968 Jiřího Hájka nechá emigrovat, aby o něm o něco později psala jako o mluvčím Charty 77. V kapitole věnované převratu v roce 1989 je Svobodné slovo označeno za tiskový orgán sociálně demokratické strany, z jejíhož balkónu promlouvali protagonisté převratu k občanům, malá privatizace je označena za restituce. Podobně chyby mohou být jen malým detailem, ale do určitě míry zpochybňují práci celou.

Nicméně hlavní problém knihy není podle mého názoru v rovině faktické, ale v rovině interpretační. Třebaže kniha má údajně vycházet převážně z kritického studia primárních zdrojů, z textu to není zřejmé. Většina zdrojů pochází z dobře známé sekundární literatury, většinou anglosaské provenience. Skutečná primární data se v knize téměř neobjevují. V části knihy věnované Mnichovské dohodě se dozvíme o diskriminaci německy mluvících československých občanů při přijímání do státní služby z citátů Henleinovy Sudetoněmecké strany a celková kritika Československé republiky pochází od Mussoliniho.

Statistiky o skutečném počtu státních zaměstnanců podle jednotlivých národnosti v knize nejsou, třebaže by mohly přinést zajímavé informace. Celá kniha je psaná v podobném duchu. Autorka si stanoví tezi, kterou poté dokazuje použitím většinou sekundárních materiálů, které její původní tezi podporují. Jde tedy podle mého o přesně opačný postup - kritická analýza primárních zdrojů a z nich vycházející závěry - než který má být hlavním přínosem knihy. Autorka neboří staré sterotypy, ale jen vytváří stereotypy staronové. Pro ty, kdo jsou blíže seznámení s literaturou věnující se nacionalismu a vzniku národních států (Eric Hobsbawm, Ernest Gellner, Charles Tilly, Miroslav Hroch), je také zřejmé, že autorka tuto literaturu dobře nezná a její poměrně slabá teoretická východiska ji přivádějí k chybným interpretačním závěrům.

Autorka se věnuje spíše psychologii hlavních postav československé historie (T.G. Masaryk, Edvard Beneš, Alexandr Dubček) než kritické analýze celkového českého a slovenského sociálního a politického kontextu. Širší kontext, zejména evropský, zůstává téměř opomenut. Přístup, který autorka zvolila, je samozřejmě snadnější, ale méně zajímavý a také snadno vedoucí k chybným závěrům, jak již bylo zmíněno. Pro ilustraci - autorka odsuzuje T.G. Masaryka za to, že zapřel svou rodnou německou řeč a opustil katolickou církev, čímž se zkompromitoval v očích sudetských Němců, což je podle mého názoru tvrzení poněkud absurdní, nepostihující nejen celou škálu bohaté Masarykovy osobnosti, stejně jako celkový kontext česko-německých vztahů. Podobných míst je v knize celá řada, včetně poněkud dětinské představy o rozhodujícím úsilí T.G. Masaryka na rozbití Rakousko-Uherska.

Poslední poznámka se týká toho, do jaké míry jsou interpretační zkreslení v knize záměrná a do jaké míry vycházejí z nedostatečné znalosti faktů (jak již bylo zmíněno) a slabé znalosti teorie nacionalismu a formování národních států. Zejména v kapitole věnované okupaci Československa během druhé světové války je zřejmé, že autorka zcela záměrně nekriticky přebírá stereotypy o protektorátu jako oáze klidu, když líčí zklamání sudetských Němců po připojení k Říši rukujících do armády, zatímco Češi si užívali spokojeného rodinného života a profesního života. Odboj je popisován ve srovnání s Polskem a Belgií jako marginální (za srovnání stojí mnohem fundovanější práce Mark Mazowera "Hitler's Empire" s mnohem realističtější analýzou kolaborace a odboje v Evropě během druhé světové války).

Shrnuto, kniha nepůsobí dojmem novátorské kritické analýzy československé historie, ale spíše poněkud nahodilým přeskupením starých stereotypů s většinou mylnými interpretačními závěry. Československá historie by si zasloužila lepší, skutečně kritické zpracování - a jistě se ho někdy v budoucnu dočká. Rada pozoruhodných kroků byla již v tomto směru podniknuta. Myslím, že kniha Mary Heimannové k nim nepatří.

Vytisknout