O svobodě a o otroctví

6. 1. 2010 / Pavel Urban

Polemika s článkem Jana Kadubce "Svoboda, co s tím?"

Patřím k lidem, kteří považují za normální chodit do práce, pracovat podle pokynů šéfa a brát za to peníze, aniž bych se považoval za otroka. Je pravda, že bych o tu práci i o tu mzdu nerad přišel. Ne že bych se bál o chleba. Ale už jsem si tak nějak zvykl jíst ho pod normální střechou a ne pod mostem.

V tomhle smyslu ovšem není o mnoho svobodnější ani majitel úroků, renty, dividend atd., neboť i on může o svůj majetek přijít. Shodou okolností zrovna teď žijeme v době, kdy o podobné případy není nouze.

Chápu, že někdo tu svobodu může vnímat jinak. Ale já nejsem vyznavačem extrémního individualismu.

Ani Jan Kadlubec zjevně není v této věci tak striktní, jak dosvědčuje jeho obhajoba otroků , kteří "měli zajištěnu stravu, bydlení, ošacení a lékařskou péči". Což "otroci" pobírající mzdu většinou nemají, jak je vzápětí rovněž konstatováno.

Na té obhajobě otroctví něco je. Sám bych použil podobné argumenty proti těm, kteří by pro samé principy nechali obšťastněné pochcípat hlady nebo si podobnou možnost vůbec nepřipouštějí. A to na obou stranách ideového spektra. Znamená to ale, že svoboda nemá žádný smysl ?

Obecně platí, že udělat ze svobodných lidí otroky je těžké. A udělat z otroků svobodné ještě těžší. Pokud se ovšem budeme zabývat výjimkami, zjistíme, že zpravidla bylo daleko více otroků, kteří byli ochotni vyvinout maximální úsilí a podstoupit velké riziko, aby se tohoto kýženého stavu zbavili. Někteří se později dobrovolně vrátili, bylo jich však mnohem méně, než těch, kteří vydrželi. Ale pořád více než původně svobodných, kteří si zvolili úděl otroka dobrovolně. O takovém případu jsem vlastně nikdy neslyšel.

Podobné to bylo za časů železné opony. I přes ni se emigrovalo značně jednosměrně. Ani filozofové zpochybňující svobodu či kapitalismus vesměs nebyli tak důslední, aby přešli z prostředí obecně chápaného jako svobodnější do prostředí obecně chápaného jako méně svobodné. Zdá se, že hlasatelé svobody, demokracie či lásky nemusí být jedinými superintochy, kteří se pokoušeli a pokouší oblbovat jiné.

Je evidentní, že svoboda svůj smysl má. Podobně jako láska, což by byl ovšem námět na jiné povídání. Je pravda, že nejde o jednoduché pojmy. A to ani na úrovni základních definicí. Pokud někdo chce mít svět jasný jak newtonovskou fyziku, neměl by se těmito věcmi pokud možno vůbec zabývat. Jakákoli pro něj přijatelná odpověď, kterou dostane na své otázky, bude totiž nevyhnutelně falešná.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 7.1. 2010