Filip Sklenář: Nadaný autor bez kázně

6. 1. 2010 / Jan Čulík

Ohlédnutí za životem předčasně zemřelého nadaného českého autora mě, možná pedantsky, vede zpět k Masarykovi a jeho výrokům o kázni:

Vyjeté koleje, to ještě není tradice; tradice je společné dílo generací, společná a samozřejmá kázeň.

Bez určité míry kázně a soustředěnosti se podle mého názoru skutečně nedá docílit ničeho. Krátký život Filipa Sklenáře mi připadá dobrým příkladem.

Filip mě zaujal jako editora Britských listů svými brilantními texty, například, a zejména, tímto. Bylo neuvěřitelné, že člověk s takovouto erudicí a literárním talentem, i schopností provokovat, nemá ani střední školu. Pokusili jsme se zorganizovat, aby si Filip mohl udělat aspoň maturitu a jít pak dál; udělal by ji okamžitě levou rukou. Filip o to zpočátku projevil zájem, ale, jak se brzo ukázalo, prostě nebyl psychicky schopen udělat nic systematičtějšího, takže z toho nic nebylo.

S Britskými listy se rozešel, když jsme ho upozornili, že je neetické psát si reklamu na svou vlastní knihu (o níž tehdy nebylo obecněji známo, že ji napsal právě Sklenář) a obhajovat Radovana Krejčíře, přestože neuvedl, že je s ním přímo spřízněn a že je jím placen. Sklenář nepřípustnost tohoto jednání nepřijal a od té doby začal na Britské listy ostře útočit, vymyšlenými obviněními.

Možná nepřípustně sociologizuji, ale pro mě byl Filip Sklenář dokonalým zosobněním "bezbřehé svobody" po pádu komunismu. Narodil se r. 1978, v roce 1989 mu bylo 11, v roce 1999 jednadvacet. Opojná možnost dělat úplně všechno a chovat se jakkoliv, bez ohledu na jakákoliv morální či etická měřítka, Filipa zničila. Je to škoda.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 6.1. 2010