Jak fungovala relokalizace

24. 11. 2009 / John Michael Greer

Je zřejmé, že je relokalizace potřebná a že k ní dojde. Mimo jiné je to jasné díky historii; když komplexní společnosti překračují kapacitu své zdrojové základny a upadají, jedna z věcí, k níž pravidelně dochází, je že se centralizované ekonomické uspořádání rozpadá, dálkový obchod výrazně klesá, a naprostá většina toho, čemu nyní říkáme spotřební zboží, se vyrábí doma, nebo ve velké blízkosti domova. Tato představa teď samozřejmě protiřečí konvenční představě, jíž se ekonomická rozhodnutí dnes řídí; centralizovaná ekonomická uspořádání jsou považována za věc, jež přináší úspory z rozsahu, což toto uspořádání činí z definice ziskovějším než decentralizovaná lokální ekonomika.

Když historie odporuje teorii, tak to není historie, kdo se mýlí, takže je namístě podívat se běžný názor ještě jednou. Ekonomiky založené na úsporách z rozsahu a profitující z centralizovaného ekonomického uspořádání nevznikají samy od sebe. Mezi jiným jsou závislé na dopravní infrastruktuře. Ta se rovněž neobjevuje sama od sebe; platí ji vlády, a to ze svých vlastních důvodů. Například římské silnice umožnily vznik pevně integrované ekonomiky Římské říše, a systém mezistátních dálnic v USA také nebyl postaven podnikateli; obojí vzniklo z iniciativy centrálních vlád a z důvodů spojených s vojenstvím. (Legislativa, která zahájila výstavbu americké mezistátní dálniční sítě, byla prosazena ministerstvem obrany, které se během 2. světové války potýkalo s dopravními zácpami.)

Vládní programy tohoto typu podporují ekonomickou centralizaci. Totéž platí i o dalších podmínkách centralizace -- například udržování veřejného pořádku, díky němuž mohou zásilky spotřebního zboží cestovat z jednoho konce země na druhou, aniž by byly uloupeny. Vlády nezřizují policejní síly a nebrání své hranice proto, aby umožnily podnikatelům bezpečně dopravovat zboží na velké vzdálenosti, nicméně podnikatelé na nepřímých subvencích nepochybně pořádně vydělávají.

Když se civilizace rozklíží, všechny tyto nepřímé dotace ekonomické centralizace naopak mizí. Silnice přestanou být udržovány, přístavy jsou zaneseny naplaveninou, venkov zamoří bandité, migrující národy pronikají na území státu a oddělují si z něj vlastní teritoria, a tak podobně. Centralizace se přestane vyplácet, protože nepřímé dotace, které její ziskovost umožňovaly, již neexistují.

Ugo Bardi velmi čtivě shrnul průběh tohoto procesu na jednom z nejlépe dokumentovaných případů, totiž na pádu Římské říše. Konec Říma byl procesem radikální relokalizace, jehož výsledek představoval středověk. Římská říše stavěla na svou obranu obrovské lineární fortifikace kolem hranic; středověk je nahradil fortifikacemi kolem každého města a šlechtického sídla. Římská říše byla jednotným politickým tělesem, v němž rozhodnutí ovlivňující všechny osoby uvnitř jeho hranic přijímali římští byrokraté. Středověká Evropa představovala antitezi tohoto uspořádání, jakousi síť nezávislých feudálních království zhruba o velikosti římské provincie, jež byly ještě uvnitř rozděleny na samosprávná léna, ta zase v ještě menší léna, a tak dále až k bodu, v němž jednotlivá vesnice s opevněným dvorem mohla být autonomní politickou jednotkou s vlastními zákony a uznaným právem válčit proti sousedům.

Poznámka KD: Bardiho studie o "civilizačním zlomu" je však napsána do značné míry à la thése a byla v diskusi bohatě kritizována zejména archeology zabývajícími se výzkumem pozdně římské doby. Ti zpochybnili datovou základnu, na niž se Bardi odvolává. Údaje o hustotě osídlení jsou například poměrně nekriticky odvozovány z výzkumů dobové keramiky nacházené v odpadních jámách, aniž se bere v úvahu možnost, že se prostě v průběhu času jen mohl měnit způsob zacházení s odpadem, takže nalezené množství keramiky od určité doby již nekopíruje vývoj hustoty populace. Podobně bylo dosti přesvědčivě zpochybněno tvrzení o zničení lesů v pozdně římské Británii. Jeden z diskutujících historiků namítl, že pád Západořímské říše byl do značné míry důsledkem strategického ústupu římské elity do výhodnějších oblastí, tj. do Konstantinopole, a například opuštění Británie úzce souviselo pouze s vyčerpáním cínových dolů ve Walesu. Celkově byla hypotéza, že Západořímská říše padla kvůli vyčerpání klíčových zdrojů, v mnoha ohledech znevěrohodněna, aniž by Bardi dokázal na námitky přesvědčivě odpovědět. Alternativně se nabízí v tomto modelu nevysvětlitelný rostoucí tlak germánských kmenů, vnitřní rozbroje a ztráta dosavadní převahy ve vojenské technologii a organizaci. Kdyby Řím skutečně vyčerpal své zdroje tak, jak to na základě aplikace kvalitativního modelu Římského klubu předpokládá Bardi, přežití Východořímské říše dalších tisíc let by bylo naprosto nevysvětlitelné. Na samotném faktu, že výsledkem snižování komplexnosti Západořímské říše byla relokalizace - tak jak ho zde čtenáři předkládá Greer - ovšem spor o Bardiho studii nic nemění.

Týž proces radikální decentralizace ovlivňoval také ekonomiku. Ekonomika Římské říše byla stejně centralizovaná jako její politika; v hlavních odvětvích jako hrnčířství probíhala masová výroba v obrovských regionálních dílnách, a produkty byly dopravovány ke spotřebiteli po moři nebo po zemi až na vzdálenost dvou tisíc kilometrů. To ale rázem ustalo, když silnice už nebyly opravovány, Středozemní moře se stalo hájemstvím pirátů a příliš mnoho adresátů bylo oloupeno, a často také zcela zničeno útočícími Vizigóty. Ekonomický systém, který vznikl, aby zaplnil tuto prázdnotu, byl relokalizovaným feudálním panstvím.

Fungovalo to následovně: Každé město -- a "město" v tomto kontextu znamená cokoliv až po městečko s několika tisíci obyvatel -- bylo nezávislým ekonomickým centrem; mohlo mít několik odvětví nadregionálního významu, ale většina jeho řemesel spočívala ve výrobě a prodeji věcí pro vlastní obyvatele a pro okolní kraj. Výroba a prodej byly řízeny cechy, neboli družstvy řemeslníků. Ke vstupu do cechu jste museli odsloužit účňovská léta, obyčejně sedm let, během nichž jste měli zajištěno ubytování a stravu a mohli se při práci pro mistra naučit řemeslu; pak jste se stali tovaryšem a pracovali pro mistra za odměnu, dokud jste nevytvořili své mistrovské dílo -- ano, odtud to slovo pochází -- které bylo dostatečně kvalitním příkladem řemeslné práce, aby přesvědčilo ostatní mistry, aže vás mají akceptovat coby sobě rovného. Poté jste se stali mistrem a získali hlasovací právo v cechu.

Cech měl podle feudálního municipálního práva zákonnou zodpovědnost za stanovení minimálních standardů pro kvalitu zboží, regulaci pracovní doby a úpravu pracovních podmínek, a za kontrolu cen. Ekonomická teorie té doby stanovila, že pro každé zboží nebo službu existuje "spravedlivá cena", obvykle cena stanovená odjakživa místními zvyklostmi, a mohlo se počítat s tím, že municipální úřady zabrání pokusům zvýšit cenu nad tuto úroveň, pokud pro něco takového neexistoval velmi naléhavý důvod. Většina forem soutěže mezi mistry byla vyloučena; pokud byste se například věnovali učňům a tovaryšové po večerech a o víkendech pracovali, aby vytlačili z trhu konkurenty, nebo prodávali zboží za nižší než spravedlivou cenu, měli byste problémy s cechem a hrozil by vám zákaz vykonávat ve městě řemeslo. Jedinou podporovanou formou soutěžení bylo vyrobit a prodat lepší produkt.

To byla tajná zbraň cechovní ekonomiky a napomáhala nástupu věku technických inovací. Jak ukázal Jean Gimpel v knize The Medieval Machine (Středověký stroj), stereotyp středověku coby období technologické stagnace je zcela mylný. Středověcí řemeslníci vyvinuli hodinky, dělo, tiskařský lis s pohyblivými typy, vylepšili magnetický kompas a vodní kolo, a byli autory dalších významných zlepšení od stavby lodí přes výrobu oceli až k architektuře a stavbě větrných mlýnů. Jistě, konkurence mezi mistry a cechy o podíl na trhu v legálním rámci, jenž z kvality a inovace dělal jediná bitevní pole, nepředstavovala jedinou sílu stojící v pozadí společenských změn -- středověký klášterní systém, který umisťoval významnou část intelektuálů obojího pohlaví do podmínek, v nichž mohli využít volného času k jakémukoliv účelu, jenž mohl sloužit k větší slávě Boží, byl také důležitým faktorem -- ale sehrála jistě masivní roli.

Cechovní systém byl ovšem pro mainstreamové ekonomy dlouho fackovacím panákem. Tuto módu nezavedl nikdo jiný než Adam Smith, který obvinil cechy své doby z toho, čemu bychom dnes říkali porušení antimonopolních zákonů. Z jeho vlastního pohledu byl Smith v právu. Cechy byly utvářeny způsobem, který omezoval celkový počet lidí, jenž směl v každém městě vykonávat určité řemeslo, a princip spravedlivé ceny samozřejmě bránil fluktuaci podle výkyvů poptávky a nabídky. Proto ceny placené za zboží a služby byly celkově vyšší než ve volnotržním režimu.

Se Smithovou analýzou je ale ten problém, že existují klíčové otázky, jež ponechává stranou. Smith žil v době, kdy doprava rapidně expandovala, veřejný pořádek byl víceméně zajištěn a podmínky pro ekonomickou centralizaci byly tedy znovu ve hře. Velice odlišné skutečnosti utvářející omezené lokalizované trhy proto do jeho výpočtů nevstupovaly. V kontextu lokalizované ekonomiky by tržní přístup laissez-faire nezajistil lepší přístup k lepšímu a levnějšímu zboží a službám, jak tvrdil Smith; místo toho by produkci některých druhů zboží a služeb zcela znemožnil.

Uveďme názorný příklad: Mistr kovář ve středověkém městě s 5 000 obyvateli nebyl v situaci, v níž by se mohl specializovat na jediný typ železářského výrobku. Mohl být například v přepychovém kovotepectví lepší než kdokoliv jiný ve městě, avšak většina řemesla, která živila jeho obchod, poskytovala stravu a oděv učedníkům a plat tovaryšům, představovala skromnější materiál: Hřebíky, panty, přezky a tak podobně. Většinu toho mohli vyrobit lidé s mnohem menšími dovednostmi než jaké měl sám kovář; proto jeho učedníci kovali hřebíky, zatímco on seděl u stolu s místním opatem a diskutoval o výrobě nejnovější závratně složité technologie, právě zavedené ze zámoří, jíž se říkalo hodinky.

Skutečnost, že většinu jeho řemesla mohla zastat relativně nekvalifikovaná pracovní síla, ovšem vystavovala kováře konkurenci. Jeho kovárna se všemi specializovanými nástroji a personál složený z učedníků a tovaryšů vyžadovaly velké provozní náklady. Pokud by si hned vedle mohl otevřít obchod někdo, kdo dovedl vyrábět jen hřebíky, panty a přezky, a nabízel by zboží za nižší cenu, náš kovář by byl vytlačen z trhu, poněvadž specializovaná práce, kterou dokázal udělat jen on sám, by nepokryla náklady na provoz. Soutěž o nejnižší nabízenou cenu na dosti malém trhu mohla skončit tím, že by se kovařinou už nikdo neuživil. Na omezeném trhu, kde byla i specializace omezená, by volný trh, na němž jsou ceny stanovovány poptávkou a nabídkou a neexistují bariéry pro vstup, mohl znemožnit ekonomický provoz i mnoha užitečných specializací.

Proud levného podřadného zboží protékající Wal-Martem a jemu podobnými obchody zničil existenci místních řemeslníků a znemožnil velké většině Američanů přístup ke kvalitnějším výrobkům a službám, jež tito lidé kdysi nabízeli. Teoreticky to mělo vytvořit obchodní prostředí, které je efektivnější a inovativnější; v praxi však není právě zřejmé, jak je to s tou efektivitou, a inovace většinou zahrnuje tvorbu ještě exotičtějších a nestabilních finančních nástrojů.

Příznivci relokalizace v době ropného zlomu mohou tedy při plánování budoucí ekonomiky přemýšlet nad středověkým příkladem a jeho moderním ekvivalentem. Relokalizované komunity musejí být ekonomicky životaschopné, nebo brzy přestanou existovat. A protože v budoucnosti budou možné životaschopné lokální komunity -- tak jako tomu bylo ve středověku -- znamená to že kroky, které budou k dosažení jejich životaschopnosti nezbytné, mohou zahrnout vážnou revizi návyků, jež nyní formují naši ekonomiku.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout