Cestou necestou, aneb vývoj socialismu od utopie k utopii

23. 11. 2009 / Karel Dolejší

Tak jako nejde z rybí polévky zpětně "uchladit" akvárium, nelze se ani libovolně vracet do historických dob, kdy náboženské blouznění zrodilo britskou odborovou organizaci. Ale o to podle mě stejně jde jen na první významové rovině sporu.

Abstraktní traktování tématu Rudolfem Převrátilem obchází dvoumetrovým obloukem konkrétní námitku, kterou jsem vznesl - že (mimochodem, podle podrobných analýz Socialistické internacionály z 90. let...) kvůli úpadku a etnické roztříštěnosti odborového hnutí na jedné a masivní mocenské převaze kapitálu na druhé straně je nemožné obnovit třídně neutrální společenskou kontrolu nad současnou ekonomikou dokonce i na úrovni samotné EU, o úrovni globální ani nemluvě - ale právě takový cíl nám navrhuje sledovat Pick. Mnou aktualizovaná námitka zněla, že díky mocenské převaze velkých korporací, zejména těch finančních, toho za současných okolností už zjevně opět nelze dosáhnout, protože pokud vůbec existovala díky krizi příležitost regulaci globálního trhu společným mezinárodním úsilím prosadit, padla nejpozději na londýnském summitu G-20, kde se okénko příležitosti opět na uzavřelo - a není zatím moc jasné, kdy by se mohlo opět otevřít. Místo aby se k této námitce konkrétně vyjádřil, konstruuje Převrátil hypotézu, že uvažuji ještě utopičtěji než Pick, a pak klade sugestivní otázku: "Vidí Dolejš[í] v současné situaci schůdný způsob, jak zničit moc finančního sektoru?"

Je to ale koneckonců docela dobrá otázka. Dolejšího se nezmocňují velkolepé vize, ergo takový způsob nevidí, takže není oním utopistou, za jakého je Převrátilem vydáván - prostě jen důsledně formuloval podmínku, která by Pickově utopii jako jediná mohla zajistit skutečnou Machbarkeit. Nelze však dělat účet bez hostinského, ani dluhy bez věřitele. Buď se tedy finačníci svým destruktivním byznysem, který se stále více dostává do rozporu se zájmy ostatních ekonomických sektorů a koneckonců celé společnosti, nakonec díky nespoutanosti zničí vlastním rozporným úsilím, nebo je Pickův manifest tak jako tak nerealizovatelný a musíme se zaměřit na úplně jiné úkoly, než před nás chce jeho autor klást. Každopádně pokud jde o mě, když už jsem byl dotázán, sahám kvůli adaptaci na současnou situaci symbolicky ještě východněji než Převrátil a tvrdím, že jestli nám v této temné noci selhání veškeré západní tradice ještě něco zbývá, pak to není halucinace ve znamení ambiciózní voluntaristické utopie, ale jedině koncept wu-wei.

A poznámka na závěr: Vůbec nepochybuji, že by se některé formálně zespolečenštělé banky eventuelně mohly stát důležitým zdrojem příjmů pro nejmenovanou stranickou pokladnu, a to i kdyby se na jejich praktickém fungování v zásadě mnoho nezměnilo. To by mě ale možná zajímalo, kdybych byl placeným aparátníkem a sliboval si od Pickova konceptu vybudování nového stranického penězovodu například v situaci vzniklé dalším nalitím peněz daňových poplatníků do krachujících finačních institucí. Pak by ale mohly tyto banky i nadále lobbovat za vlastní zájmy a coby zájmy údajně celospolečenské je podsouvat institucím, v nichž se tvoří politická rozhodnutí - podobně, jako to už nyní bez problémů dělá "státní" ČEZ. Veřejnost by sice byla opět podvedena, nicméně partajní kasa naplněna.

Co zde sleduje Rudolf Převrátil, to ale doopravdy vůbec netuším.

Vytisknout