Kdo bude cenzurovat?

8. 7. 2009 / Petr Wagner

Je zvláštní nazírat, jak uvažují o definicích těchto protichůdných pojmů. Víceméně o zařazení do kategorie dobrého nebo špatného rozhoduji sám (Vít), nebo sám s pomocí argumentace dalších autorů (Dolejší). Oba autoři mají v mnohém pravdu, ale již Čapek varoval: "pozor na pravdy, kterých je jenom trochu."

Nejprve snad trochu obecně. Duální logika se hodí na řadu věcí, ale není bezesporná. Není schopna v řadě věcí rozhodnout, co je správně/špatně, nebo, chcete-li, co je pravda a co nepravda. Viz známý paradox lháře: "všechno, co řeknu, je lež". Uvažování v intencích predikátové logiky se na něco hodí a na něco ne.

Ale demokracie není bílá či černá. Prostě buď je, nebo není. Stát kde pro dluh 0.35 haléřů je zcela podle zákona obstaven majetek 40 milionů, stát, kdy jsou zcela nelegálně zadržováni lidé na území, kde neplatí jurisdikce příslušného státu, stát, kde státní aparát slouží jen k získání prospěchu a majetku pro některé a politika k tomu, aby se na tom přiživilo i několik dalších, a to na VŠECH jejích úrovních (ostatně v naší kotlince dávná tradice) asi demokratickým nenazveme. Podobně jako nacistické Německo i přes aplikaci technik demokratických a tolik obhajované stranické politiky.

Svoboda slova je ovšem něco jiného. Myslím, že není potřeba sahat k případům, jaké uvádí Karel Dolejší. Ty jsou ostatně ochráněny speciálními zákony, jejichž účelnost a praktičnost se neodvážím hodnotit. Ale pokud sousedovi řeknu, že vychovává cizí dítě, je to buď projev svobody slova, nebo sprostota, v kterémžto případě zasloužím jednu do zubů.

A jak posoudit, co to je, pokud je to náhodou pravda. Nicméně tato věc ochráněna zákonem není. Ani zákonem o pomluvě ani žádným jiným. Mrtvých v lidské historii bylo hodně. Dnes se o některých z nich takřka nesmí mluvit (Sovětský svaz a jeho mrtví, Japonsko a civilní oběti, Německo a civilní oběti během II. světové války, Irák, Afghánistán.)

Nicméně jakmile začnu uvažovat, v rovině nebe-peklo, bílá-černá, měl bych si být vědom několika věcí. Především jsou situace, které nelze takto rozdělit.

Viz rozmazaná logika. Ale především, kdo to rozhodne, posoudí a rozdělí? Co je správně a co je už špatně? Dřív tento problém takovou naléhavost neměl. Demokratické procesy nebyly ovládány penězi, marketingem ani technkami showbyznysu. (Mimochodem nejaktuálnější vtip z USA: kdo vyhraje příštího Oscara za nejlepší herecký výkon? - Mr. Obama.)

Informační kanály jsou dnes jiné. Svojí (ne)spolehlivostí.

Problém není kvantita informací, ale schopnost se v nich vyznat a přisoudit jim alespoň relativní váhu. To opravdu nemá smysl ošetřovat zákonem, ostatně zkušenost jasně praví, že to nefunguje.

To, že jsou běžně k dispozici i informace, které nestojí za nic, či jiné, které jsou na vyražení zubů, některé za hranicí zákonů (někdy i dobrých) a jiné, které píše sousedův sedmiletý syn na počítači, je fakt. Je to daň za to, že můžeme rychlostí vteřiny sledovat informace z celého světa.

Snaha omezit svobodu informačních technologií nebo snaha dát obsah naší "demokracii" je nadlidská. Osobně jsem přesvědčen spolu se slavným citátem (bůh není mrtev jen se na to nemůže dívat), že by tento úkol nepřijala ani bytost z říše fantasy.

Vytisknout