Rusko dnes nemá alternativu k jaderným zbraním.

Zaprvé jejich existence nutí naše hlavní oponenty počítat alespoň nějak s ruskými zájmy především v oblasti bezpečnosti země.

Zadruhé, především jaderný potenciál dnes určuje geopolitický statut Ruska a umožňuje mu, aby se mohlo zařadit mezi tři největší světové mocnosti –USA, Čínu, Rusko a také si zachovat pozici stálého člena Rady bezpečnosti OSN.

Zatřetí, jaderné zbraně představují také potenciál naděje tj. potenciálních spojenců a partnerů a to ve všech oblastech

Začtvrté, právě jaderné zbraně nutí americké prezidenty, aby se sebrali a přiletěli do Moskvy, respektovali Rusko a vedli s ním rozhovory jak o světových i regionálních tématech.

Co je však znepokojivé na současných rozhovorech v Moskvě.?

Zaprvé, jednání se uskutečňují pod rouškou utajení a téměř se nekomentují nikým z oficiálních osobností.

Zadruhé, v průběhu rozhovorů jsou stanoveny mimořádně krátké lhůty na zpracování podrobných protokolů k obecným dohodám. Nikdy dříve ani jedna z uzavíraných dohod neměla tak krátké lhůty a nebyla zpracována v takovém chvatu.

Zatřetí, předběžný principiální souhlas s americkými návrhy na omezení těchto zbraní zahání ruské vyjednavače obrazně do rohu – je přijato zásadní rozhodnutí na nejvyšší úrovni, ale není čas na jeho seriozní a všestrannou analýzu. Ruští vyjednavači stojí před dilematem – přerušit rozhovory a pak to bude jejich vinou nebo jít na politické ústupky jen kvůli tomu, aby se vše stihlo ve stanoveném čase.

Pokud by mělo být výsledkem rozhovorů to, že se pro Rusko stanoví stejný počet jednotek jako mají USA (jeden tisíc kusů), pak se dostaneme do úplně jiné situace než Američané.

A to proto, že USA se na hony od všech ostatních armád vzdálily v rozvoji konvečních útočných prostředků a v informačních technologiích. Pentagon také aktivně rozvíjí systém komplexní protiraketové obrany, jejíž rozvoj dokonce i při dodržování dohodnutého statu quo vyžaduje soustavné zvyšování ruských jaderných sil (má-li být zachována schopnost odvetného úderu), což by ovšem bylo zakázáno dosaženými dohodami. K tomu je nutno připočíst i schopnosti amerických křídlatých raket zaútočit na naše raketová sila a na systém protiraketové obrany.

Naši vědci propočetli, že při omezení počtu bojových hlavic na nižší úroveň než je 1500 hlavic v roce 2020, dojde k tomu, že Rusko vypadává z trojky největších mocností a dostává se mezi takové země jako je Německo, Francie, Japonsko a další se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Tento sestup Ruska bude jen mezistupněm k dalšímu poklesu geopolitického významu Ruska .

Raketojaderný potenciál nám dosud dává naději, že se můžeme stát normální mocností na celosvětové úrovni. Pokud se zbavíme možnosti zadržovat Ameriku pomocí jaderného odstrašování, pak Rusko bude muset konkurovat Americe v konvenčních zbraních – a tam jsem proti nim trpaslíkem. Pak jsme na věčnost odsouzeni k tomu být třetiřadou mocností se surovinami a kdoví, zda vůbec budeme schopni uhájit svoji územní celistvost. A právě to je pro nás v budoucnu velmi závažné.

Proč vlastně tolik spěcháme?

Kdosi stále straší prezidenta Ruska obavami, že 5. prosince 2009 uplynu platnost dohody START 1 a už 6. prosince vypukne Armageddon. Tak to přece není a to proto, že START 1 již vlastně skončil tím, když USA vypověděly dohodu z roku 1972 o omezení protiraketové obrany.

Přitom START 1, na jehož základě se snižovaly počty hlavic a nosičů, současně vedl k tomu, že rozvoj ruských jaderných sil zavedl směrem, který byl pro Rusko nevýhodný (jak ekonomicky tak vojensko strategicky). A USA, když to pro ně bylo výhodné, narušovaly tuto dohodu a naše protesty nebraly v úvahu.Současně také nebyly realizovány závazky z moskevské dohody o omezení útočných potenciálů (z roku 2002)

Jsem přesvědčen, že náš potenciál by měl být zachován úrovni kolem 1700 hlavic a také zachována jeho odpovídající struktura. A proto dříve než se k něčemu zavážeme, musíme mít na stole skutečně všestrannou analýzu problémů snížení jaderných potenciálů

Zprvu jsme hovořili o tom, že protiraketová obrana bude jen na jednom regionu. Tedy každá raketa z USA bez překážek doletí k nám, a naše raketa k nim. Takový byl výchozí princip. Ale pak Američané začali své území chránit a své rakety zaměřovat proti našim raketám a tehdy se vztahy změnily v náš neprospěch. Teď by se mohlo něco vyjednat v Evropě, ale to je možná jen setina globální PRO. A kvůli tomu my máme souhlasit s počtem1675 našich raket?

Ovšem Američané nás chtějí přelstít. Chtějí rozvíjet systém PRO i nadále, zvyšovat dálku a přesnost doletu svých raket a chtějí, abychom my současně zapomněli na zdokonalování svého vojenského potenciálu. Je to stejné, jako když máte dva lidi, jednoho s mečem a štítem a druhého s mečem a ten s tím štítem navrhne, aby se meče poněkud zkrátily.

Chceme jednat jako rovný s rovným. Buď Američané svůj štít dnes omezí a také kvalitu a počet raket, nebo my budeme zvyšovat počet útočných prostředků.

Mnohokrát jsem s Američany seděl za jedním stolem při těchto rozhovorech, uvedl Ivašov, který v minulosti odpovídal v generálním štábu za tato jednání. Vím, že rozumí jen tomu, co je rovnováha sil a zájmů Když jsme zavedli do výzbroje svoji raketu R-36 M (Vojevoda, v kódu NATO Satana) tehdy pochopili, že proti ní není obrana. Raketa může nést až 24 hlavic a také 40 klamných cílů. Jedna raketa tak může převrátit celé USA. Tehdy začali velmi rychle vyjednávat. Prostě když vidí, že my jim někde utíkáme, tehdy přijdou a navrhují jednání. Ale jestli nenajdeme skutečně vážné argumenty jak v politice či vojenské oblasti, Američané s námi jednat nebudou. Taková je moje zkušenost.

Zdá se však, že zatím vidíme seriózní rozhovory. Pokud by však někdo letos v prosinci navrhl podstatné zkrácení či dokonce zničení existujících potenciálů jaderných zbraní, pak to bude diktát ze strany USA a pro nás by takový vývoj byl velmi kritický.