Obranyschopná demokracie

8. 7. 2009 / Lukáš Visingr

Jednoznačně se stavím na stranu druhého přístupu. Nesouhlasím s těmi, kdo považují svobodu slova za absolutní a odmítají jakékoli její omezování, resp. dovolili by propagování i takových názorů, které směřují proti demokracii. Domnívám se totiž, že takový přístup v sobě obsahuje implicitní „slabost“, resp. zárodek vlastní likvidace. Přiznání všech svobod silám, jež směřují (ať už přímo, či nepřímo) proti demokracii, totiž těmto silám umožňuje, aby využily předností tohoto demokratického systému k jeho oslabení či zničení. Demokracie potřebuje i schopnost „ukázat hranice“ toho, co je v politické soutěži přípustné, a sankcí postihnout to, co už zkrátka přípustné není. Extremismus neporazíme tím, že mu dáme všechny svobody s očekáváním, že se „historicky znemožní“. To se v některých konkrétních případech třeba i může stát, nelze to však pokládat za univerzální řešení. Neomezená svoboda pro nepřátele svobody totiž nakonec může způsobit konec svobody pro všechny.

A pro příklad vůbec není třeba chodit daleko. Na našich západních hranicích jsme měli režim, v němž panovala v podstatě neomezená svoboda v hlásání ideologií, které byly tomuto režimu nepřátelské. Říkalo se mu „Výmarská republika“ a začátek jeho konce nastal 30. ledna 1933, kdy se německým kancléřem stal jeden bývalý malíř pokojů. Ačkoliv Hitlerovo jmenování do funkce provázelo mnoho zákulisních machinací, je naprosto nepopiratelným (i když dost málo připomínaným) faktem, že NSDAP vyhrála dvoje vysoce demokratické volby. A o necelé dva měsíce později (24. března 1933) schválil Říšský sněm většinou čtyř pětin hlasů (!) plné moci pro říšského kancléře a jeho vládu. Nechvalně známé „norimberské zákony“, které znamenaly rozsáhlou diskriminaci Židů, byly Říšským sněmem přijaty také zcela legálně, plně v souladu s tehdejší německou ústavou (která mimochodem formálně zůstala v platnosti i po celou dobu nacistické diktatury). Hitler přece nezískal moc násilným převratem, nýbrž likvidací německé demokracie jejími vlastními prostředky. Hitlerovi soupeři tehdy naivně doufali, že se ten cvok s knírkem „historicky znemožní“, když bude skutečně vládnout, a proto ho pustili k výkonné moci. Jak to dopadlo, jistě všichni dobře víme.

Velká svoboda slova panovala i v Československu za první republiky, což je samo o sobě jistě chvályhodné... Parlamentní volby v roce 1935 tady vyhrála Sudetoněmecká strana, tj. subjekt, který tu (objektivně vzato) fungoval jako expozitura NSDAP, hlásal jednoznačně nacistickou ideologii a usiloval o odtržení pohraničních oblastí Československa. Přestože SdP se formálně chovala jako „věrná republice“ a oficiálně usilovala pouze o autonomii v rámci ČSR, je dobře známo, že ve skutečnosti bylo její strategií „nedohodnout se“, tedy stále stupňovat požadavky, aby byla vytvořena situace, kdy bude možné říci, že sudetští Němci nemohou v ČSR dále žít a jediným řešením je „domů do Říše“. Poté, co Hitler využil německou demokracii k tomu, aby ji zničil, využil demokracii československou pro to, aby zmrzačil a okupoval Československo. (Další demokracii už ale využít nemohl, protože po konci první Československé republiky už na východ od Rýna žádná demokracie neexistovala.)

Tato tristní zkušenost s nacismem vedla už koncem 30. let k myšlence, že demokracie se bude muset jistým způsobem změnit, aby se zabránilo dalšímu „demokratickému“ nástupu sil, které budou chtít demokracii oslabit či zničit. Tuto ideu podpořil i poválečný vzestup komunistů ve střední a východní Evropě, kteří vesměs přišli k moci ve zfalšovaných a zmanipulovaných, ale zdánlivě demokratických volbách. (Výjimkou bylo Československo, kde Komunistická strana Československa v roce 1946 vyhrála naprosto nesporně; volby sice byly omezené co do počtu povolených stran, avšak v tomto omezeném rámci si mohl volič vybírat vlastně svobodně a za svou volbu nebyl nijak perzekuován. Na Slovensku KSČ prohrála s Demokratickou stranou a musela tohoto nečekaného soupeře „vyřídit“ jinak. Potom podpora KSČ postupně klesala a je prakticky jisté, že kdyby se zde v roce 1948 konaly volby srovnatelně svobodné jako ty v roce 1946, s velkým náskokem by vyhráli národní socialisté. ) To vše znamenalo, že demokracie se opravdu musí jistým způsobem „reformovat“. Prakticky se to projevilo zejména při vytváření nové ústavy Spolkové republiky Německo.

Tento dokument zavedl do praxe koncepci, pro kterou se nyní užívají termíny jako „bojovná“, „bojeschopná“ nebo „obranyschopná demokracie“ (v němčině „kämpferische“, „streitbare“ či „wehrhafte Demokratie“); v poslední době se v češtině začíná objevovat též pojem „militantní demokracie“. Ústřední myšlenkou této koncepce je implementace legálních prostředků obrany demokracie proti extremismu, resp. proti silám, hnutím či ideologiím, které by mohly zneužít vymoženosti demokracie, především základní práva a svobody. Důležitou úlohu hraje teze, že demokratický systém by neměl reagovat teprve poté, co jej odpůrci demokracie začnou reálně poškozovat, nýbrž by měl bojovat proti extremismu preventivně. Hovoří se o přenosu ochrany demokracie „vpřed“ (německy „Vorverlagung“).

Někdy se ještě rozlišují čtyři typy „bojovné demokracie“: První se nazývá také „autoritativní“ a zahrnuje velice tvrdé, nekompromisní až „odstrašující“ postupy (a to včetně násilných) proti všem zjištěným (a třeba i potencionálním) nepřátelům demokracie. Právě u tohoto druhu je asi na místě oprávněně debatovat, do jaké míry je to ještě skutečně „demokracie“, pokud nasazuje proti svým nepřátelům rovněž vysloveně nedemokratické metody a zasahuje i v případech, že existuje třeba jen hypotetická možnost ohrožení demokracie. (V autoritativní verzi „militantní demokracie“ by se panu Stworovi patrně stala nějaká „nehoda“...) Druhý a třetí typ znamenají „zaměření“ na konkrétní hrozbu pro demokracii, tedy buď proti extrémní levici (komunismu, maoismu, anarchismu atd.), nebo naopak proti extrémní pravici (fašismu, nacismu a krajnímu nacionalismu; je však pravda, že obvyklé označování fašismu za „krajně pravicový“ fenomén je dnes především záležitostí terminologického konsensu, jelikož v ideologiích korporativního fašismu i nacionálního socialismu můžeme identifikovat přinejmenším stejné množství prvků levicových jako pravicových). Většina evropských zemí během studené války tendovala spíše k verzi „antikomunistické“, kdežto po jejím skončení nastal obrat a evropské demokracie jsou dnes výrazně méně tolerantní vůči extremismu pravicovému.

A konečně čtvrtý typ (resp. „optimální verze“) je tzv. „liberální militantní demokracie“, která z hlediska „tvrdosti“ stojí mezi naprostou svobodou pro všechny (jako Výmarská republika) a heslem „žádná svoboda nepřátelům svobody“ (což je vlastně zjednodušené krédo autoritativní verze „militantní demokracie“) a současně je neutrální z toho hlediska, že se neorientuje proti výlučně jedné ze „stran“ hrozby. Srovnatelným způsobem tak postihuje krajní levici i pravici (případně i další hrozby, např. náboženský fundamentalismus, separatismus či iredentismus), ale pouze v případě, že je zjištěna konkrétní situace ohrožující demokracii (nikoliv tedy už za situace, že by nějaké ohrožení teoreticky mohlo nastat), a zejména striktně na základě zákona, jenž stanovuje, co je trestné, resp. co ohrožuje demokracii. Liberální varianta tak vlastně říká: Žádnou bezpodmínečnou svobodu nepřátelům svobody!

Co to všechno v praxi znamená? Německá ústava obsahuje „klauzuli věčnosti“, čili prohlašuje určité své součásti za nezměnitelné („věčné“). Záměrně odmítá hodnotovou neutralitu a tvrdí, že některé prvky demokracie je nutno aktivně prosazovat a bránit jejich zneužití. Je nezbytné „zakotvit“ určité součásti demokratického systému způsobem, jenž absolutně znemožní jejich odstranění „demokratickou“ cestou. Jde zde o kompromis mezi principem tolerance k různým politickým názorům a principem uznání nedotknutelnosti některých prvků ústavního zřízení, a to při snaze zachovat systém co nejvíce demokratický. Jinými slovy, jde tedy o jakési zákonné omezení některých základních práv a svobod v zájmu ochrany zřízení, bez něhož by nemohla účinně fungovat žádná základní práva a svobody. „Militantní demokracie“ v podstatě záměrně omezuje sebe samu, aby ji ještě daleko více neomezili nepřátelé.

Německým příkladem se inspirovalo i mnoho dalších evropských zemí a po pádu východního bloku byly mnohé prvky „militantní demokracie“ zavedeny též do právního řádu těchto států. Výjimkou samozřejmě není ani Česká republika, jejíž právní řád obsahuje množství paragrafů zaměřených proti „extremistickým“ trestným činům a také mechanismy pro omezení práva na sdružování (tj. např. možnost rozpustit politickou stranu) a shromažďování (čili např. možnost nepovolit demonstraci) v případě, že by zde reálně hrozilo narušení některých nezměnitelných náležitostí demokratického právního státu. (Že se mnohé z těchto paragrafů patrně neuplatňují dost důsledně, je jiná věc, ovšem právní základ ochrany demokracie tady máme na standardní evropské úrovni, pokud ne dokonce kousek nad ní; není hned třeba volat po změnách zákonů, nýbrž je především třeba prosazovat zákony existující. Snad jedinou výjimkou, tedy zákonem, který by opravdu potřeboval jistou změnu, je zákon o právu shromažďovacím, kde by se snad mohlo „pohnout“ s dobou, kterou zákon dává příslušným úřadům na posouzení, zhodnocení a případné nepovolení oznámeného shromáždění.)

A které náležitosti to jsou? Přestože v Ústavě České republiky nenajdeme explicitní „klauzule věčnosti“, postupně se ustálil jakýsi právní konsensus na tom, které prvky jsou tak zásadní, že bez nich by „demokracie přestala být demokracií“, a tudíž je nezbytné je ochraňovat. Je to mj. suverenita lidu, ochrana základních práv a svobod, rovnost občanů před zákonem, omezenost a dělba státní moci, svobodná soutěž politických stran, rozhodování většiny se zajištěním práv menšiny, svoboda dělat, co zákon nezakazuje, určitost a předvídatelnost práva... O některých dalších náležitostech se vedou spory; je zde např. dlouhodobá diskuse o právu na sebeurčení a principu územní celistvosti a suverenity státu, případně diskuse o tom, jestli je nezměnitelnou náležitostí i republikánský princip; jinými slovy, jestli by legální zavedení dědičné monarchie neodporovalo duchu české ústavy. Vzhledem k tomu, že přibližně čtvrtinu zemí EU dnes tvoří nesporně vysoce demokratické konstituční monarchie, bych řekl, že republikanismus asi není nepostradatelnou součástí demokratického systému.

Tyto prvky právního řádu prostě nejsou „volně k dispozici“ pro změny, a pokud se jednotlivec či skupina lidí (např. politická strana) snaží o narušení některé z jmenovaných náležitostí, a to bez ohledu na to, zda činem, nebo „jen“ slovem, dostane se pravděpodobně do střetu s jistými ustanoveními trestního zákona, resp. dopouští se trestného činu. Existují tzv. trestné činy proti základům republiky, např. vlastizrada nebo rozvracení republiky (což je útok proti ústavnímu zřízení, územní celistvosti nebo obranyschopnosti státu). Podstatně častější jsou ale činy, jimž se souhrnně přezdívá „extremistické“. Především je to podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka (§260) či projevování sympatií k podobnému hnutí (§261), dále popírání, zpochybňování, schvalování či ospravedlňování nacistické, popř. komunistické genocidy nebo jiných zločinů nacistů či komunistů proti lidskosti (§261a), dále také hanobení národa, etnické skupiny, rasy nebo přesvědčení (§198) a nakonec podněcování nenávisti proti skupině osob nebo k omezování práv a svobod (§198a).

Jako bezpečnostní a politický analytik se znalostí extremismu i metod boje proti němu tvrdím, že se v mnoha článcích ve Zvědavci vyskytují pasáže opravňující k důvodnému podezření pro asi všechny výše zmíněné „extremistické“ trestné činy. Zpochybňování holocaustu je naprosto evidentní, stejně tak nenávist proti Židům. Zvědavcův antisemitismus je doprovázen poněkud směšnou snahou kamuflovat jej jako „antisionismus“ (přesně to za studené války často dělali i komunisté), popř. pokusy „jinak definovat“ Židy, a to včetně groteskního tvrzení, že „skuteční Židé“ jsou vlastně Palestinci (sic!). Na tomto místě je vhodné dodat, že podle několika výroků našich soudů nejsou antisemitismus a rasismus organizovaná „hnutí“ ve smyslu §260, takže je lze postihnout zřejmě jen podle §198 a §198a.

Prosazovat neomezenou svobodu i pro nepřátele svobody je z určitého idealistického hlediska svým způsobem ušlechtilé, neboť jak řekl John Stuart Mill: „Svoboda spočívá v právech toho člověka, jehož názory pokládáte za nejodpornější.“ Problém samozřejmě nastává v okamžiku, kdy někdo tohoto postoje cílevědomě zneužívá. Nejde přece o to, jestli mi názory ve Zvědavci připadají odporné (jako že ano), nebo jestli jsou takřka patologicky nenávistné vůči sionismu (k němuž se hrdě hlásím), nýbrž především (nebo vlastně jen) o to, zda znamenají i nebezpečí pro některou z podstatných náležitostí demokracie, resp. zda jsou demokracii nepřátelské, což podle mého názoru jsou. Tvrdím, že z principiálních důvodů nemůžeme dovolit, aby kdokoliv hlásal nenávist vůči nějakému národu nebo zlehčoval jeho vyvražďování, jelikož slova mohou být v této oblasti stejně nebezpečná jako činy. (Vždyť už tu máme Národní stranu s nabídkou „konečného řešení cikánské otázky“!) Právě tohle by „militantní demokracie“ neměla dovolit a měla by proti tomu včas a adekvátně zasáhnout.

Demokracie sice může povolovat i propagaci názorů demokracii nepřátelských, potom jí však reálně hrozí, že této absolutní svobody slova bude zneužito ke zničení demokracie. A přestože má demokracie spoustu chyb, stále je to (jak pravil celoživotní nepřítel veškerého extremismu Winston Churchill) ten nejlepší ze všech špatných systémů vlády, které jsme vyzkoušeli. Sice nejsem to, čemu se říká „duší demokrat“ či „psychologický demokrat“, tj. nevěřím, že většina má vždy pravdu, ale současně jsem (spolu s Churchillem) bezvýhradně a bytostně přesvědčen, že nic lepšího než tuto velmi nedokonalou (a zranitelnou!) demokracii prostě nemáme. Proto také věřím, že je nezbytné demokracii nejen postupně zlepšovat, ale rovněž ji aktivně chránit preventivními zásahy proti komukoli, kdo ji ohrožuje.

Samozřejmě určitě netvrdím, že současná podoba české „militantní demokracie“ je perfektní, jenže nic lepšího jaxi není k dispozici. A jsem rád, že její součástí je i jisté omezení některých práv a svobod v zájmu ochrany hlavních demokratických hodnot, jelikož bez těchto hodnot by byla práva a svobody k ničemu. Je potřeba vyvážený kompromis mezi politickými svobodami jednotlivce a ochranou demokratického systému. Svobodný jednotlivec může existovat jen ve svobodné společnosti a svobodnou společnost mohou tvořit jen svobodní lidé. Jsou to spojené nádoby. Ani jedné by se neměla dávat absolutní přednost, protože zaujaté upřednostnění jedné z nich může být začátkem konce pro obě dvě.

Použité a doporučené zdroje:

• Černý, Petr: Politický extremismus a právo. Praha: Eurolex Bohemia, 2005.
• Černý, Petr: Právní ochrana před extremismem. Praha: C. H. Beck, 2008.
• Loewenstein, Karl: Militant Democracy and Fundamental Rights I. In: The American Political Science Review, Vol. 31, No. 3, 1937, str. 417-432.
• Loewenstein, Karl: Militant Democracy and Fundamental Rights II. In: The American Political Science Review, Vol. 31, No. 4, 1937, str. 638-658.
• Mareš, Miroslav: Ochrana demokracie a analýza politiky. In: Politologický časopis, č. 4, 2001, str. 317-331.

Vytisknout