Svoboda slova je s pokrokem v silné korelaci

8. 7. 2009 / Hynek Bíla

Nejde o to, že by svoboda slova byla postačující nebo nutnou podmínkou rychlého myšlenkového pokroku. Není ani jednou z nich. Ale je s pokrokem v silné korelaci.

Existovaly nesvobodné společnosti, které se měnily rychle (Atatürkovo Turecko například), stejně tak jako existují staré předsudky přežívající ve společnostech svobodě slova oddaných (americký Středozápad s tam populárním kreacionismem, například).

Nicméně většina společenského pokroku pochází ze zemí svobodných. Těžko tento fakt zpochybníme vyjmenováním tří instancí, ve kterých je pokrok banální (ať už to v této souvislosti znamená cokoli), nebo jedné, ve které k pokroku po dobu třiceti let nedošlo. (Nechci teď rozebírat, zda pokrok je automaticky správný či nikoliv, ani zaujímat postoj k neoliberalismu, pouze upozorňuji na jasnou souvislost vnitřní dynamiky se svobodou vyjadřování, kterou se Dolejší zdá zpochybňovat.)

Standardní postoj obhájců široké svobody je ten, že nebezpečí cenzury je příliš velké; natolik, že výhody získané její omezenou aplikací nestojí za podstoupené riziko. Aby se spravedlnost nestala libovůlí soudců, je potřeba mít zákony mluvící jasně, principy ohraničené ostře. Zásada, že slovo nemůže fyzicky ublížit, a nemělo by tak být trestáno (není-li přímo návodem k násilí), sice není absolutně imunní vůči oprávněným námitkám, ale aspoň nenabízí příliš mnoho interpretační volnosti.

Trestat za urážku náboženského cítění jiných je naopak velmi blízko trestům za jiné politické smýšlení, vždyť mnohé politické směry mají rysy náboženství (a naopak) a leckoho urazí i vcelku kultivovaná kritika. Mají soudy řešit, zda Islám je náboženství míru, nebo naopak krvavý středověký kult?

Zastánci svobody slova říkají, že soudům do toho nic není, a kdyby bylo, velmi by hrozilo zneužití. Motivace k takovému postoji nemá až tak moc společného se společenskou dynamikou ani vzájemnou konkurencí různých civilizací. Spíše s přesvědčením, že dospělý člověk unese nesouhlas, i když se jedná o téma, na kterém mu záleží.

Ano, svoboda pro popírače holokaustu je svobodou difamovat. Pravděpodobně to platí i pro svobodu tvůrcům Mohamedových karikatur (zato pornografie má s difamací asi tolik společného jako předpověď počasí, ale to je vedlejší). Proč by ale svoboda difamovat byla difamací svobody, krom toho, že to hezky zní? Nebyla většina letošní předvolební kampaně založena na difamaci?

Problém je myslím zřetelný: co jeden považuje za dehonestující pomluvu, pro druhého je regulérní kritika. Alternativa ve formě nezaujatých soudců schopných objektivně oddělit pomluvu a lež od kritiky a pravdy, a zakázat to první, v praxi neexistuje; příklad reálného fungování podobného ideálu vidíme v dnešním Íránu.

Realistickou alternativou ke svobodě difamovat je potlačení kritiky jistých myšlenek jako takové. Kdo odmítá široce pojatou svobodu znevažování, měl by i navrhnout mechanismy, které by nesvobodu omezily právě jenom na znevažování, a zároveň by byly i dostatečně stabilní, aby nehrozily zvrhnout se v myšlenkový útlak a institucionalizované pokrytectví.

Musím se přiznat, že mi činí značné obtíže porozumět zbytku autorových úvah. Interpretace, která mě připadá nejpravděpodobnější, je že Dolejší tvrdí:

Maximalistické pojetí svobody slova vede ke štěpení společnosti, a znemožňuje tak kolektivní akci směřující k širší změně poměrů. Zdůvodnění této inference ovšem chybí.

Tak jako tak, pokud je tato interpretace správná, stojí také za to jasně sdělit, jakou konkrétní změnu poměrů máme na mysli. Velmi nerad bych totiž za nějakou velmi obecně vymezenou změnu poměrů platil velmi konkrétní ztrátou možnosti beztrestně kritizovat co uznám za vhodné, vtělenou třebas do legálně nezpochybnitelné ideologie kolektivní identifikace a akční jednoty. Pokud to autor takto nemyslel, za případnou dezinterpretaci se omlouvám, nicméně článek skutečně působí dojmem, že něco podobného navrhuje.

Celkem rozumím rozhořčení nad popíráním holokaustu, i mně se otvírá kudla v kapse když slyším o židozednářských spiknutí a falešných táborech smrti, tím spíš, když jsou podobné kecy podloženy napohled věcnými "důkazy".

Nicméně stále mě nikdo nepřesvědčil, že pravda nemá sílu se proti lži prosadit v přímém souboji (ne náhodou jsou Protokoly sionských mudrců bestsellerem v nepříliš svobodných společnostech jako je Sýrie, zatímco u nás po nich, krom pár nácků, neštěkne pes). Pochopitelně, že by se pravdě dařilo skvěle, byla-li by lež zakázaná, ale historická zkušenost ukazuje, že zakázat lež je těžké. Tak těžké, že na všechny pokusy o to doplatila nakonec pravda.

Stejně tak věřím, že nejzásadnější lidské hodnoty nepotřebují zákonnou ochranu proti kritice. Je to výraz té nejelementárnější důvěry v lidskou společnost. Myslím, že je to spíš absence této důvěry, co obecně vede k elitářství a tendenci se individuálně zařizovat ve stávajících poměrech, ať už jsou jakékoli.

Vytisknout