Snaha rozdělit svět na dva znepřátelené tábory je dětinská

21. 6. 2009

Krize v Íránu se stává obětí těch, kteří se považují za antiimperialisty, nebo za demokraty, a uniká nám, jak je složitá.

Když jsem loni navštívil Írán jako reportér z tamějších parlamentních voleb, objevil jsem zemi, která se naprosto odlišovala od toho, jak se normálně popisuje, píše v týdeníku Observer Peter Beaumont. S vydavatelem nahrávek klasické hudby jsem v kinokavárně debatoval o sociologu Durkheimovi a o situaci v iráckých šíitských svatých městech s konzervativním strážcem v mešitě v jižním Teheránu. Seděl jsem s umělci, kteří pili propašovanou vodku na večírku a diskutovali jsme o hranicích osobní svobody ohledně předpisů o islámském oděvu s liberální, nicméně šátek nosící učitelkou. I postoje stoupenců prezidenta Ahmadinežáda, s nimiž jsem se setkal na venkově, byly složité. Írán, víte, proměňuje v komický obraz to, jak by Západ chtěl vidět jeho realitu.

Když čtu to, co se na Západě píše o volební krizi v Íránu, je to často zcela matoucí. Vůbec v tom Írán, který jsem navštívil, nepoznávám. Je to znepokojující, protože pokud jsem se naučil něco během těch patnácti let, co jsem reportérem z mezinárodních krizí, naučil jsem se to, že zjednodušené a zkreslené verze událostí se lehce stávají údajnými pravdami a málokdy jsou zpochybňovány. A jak je nesmírně nebezpečné - dokázal to výmluvně Irák - když se tyto falešné verze událostí stávají základem, na němž pak západní vlády činí rozhodnutí.

V případě Íránu jsou na západě viditelné dvě soupeřící verze této země, interpretace ovlivněné politickou imaginací, jichž se zmocnily dva soupeřící a navzájem proti sobě bojující tábory, které dominují naší debatě o zahraniční politice od 11. září a od invaze do Iráku. Jsou to dvě soupeřící strany v nové studené válce idejí. Jejích úzkoprsé a vzájemně antagonistické postoje zkreslují každou další mezinárodní krizi tak, aby to vyhovovalo jejich vlastní agendě a protiřečilo agendě opačné.

Na jedné straně stojí pozůstatky staré levice, podpořené novou generací, radikalizovanou hnutím proti chudobě, proti globalizaci a proti globálnímu oteplování. Tito aktivisté jsou ovliňováni autory jako Noam Chomsky a John Pilger a jejich světový názor je charakterizován "protiimperialistickým" narativem, který se staví nepřátelsky vůči západním intervencím.

Proti nim stojí daleko rozrůzněnější skupina s mnohem větším vlivem na politické rozhodování, mezi nimiž jsou osoby, které zastávají postoje, od víceméně liberálních až po neokonzervativní. Tuto skupinu sjednocuje téměř náboženské přesvědčení, že západní demokratické zvyklosti mají hojivou sílu, kdykoliv jsou transplantovány do společností a kultur, které zažily omezení svobod. To je přesvědčení, které u těchto lidí zůstává neotřesitelné, navzdory mnohonásobným selháním této politiky v posledních letech.

Oba tyto postoje jsou však velmi podobné v jednom klíčovém aspektu: oba popisují daleko homogennější Írán, než jaký existuje - buď jako zemi, která si zoufale přeje změnu, anebo jako zemi, která podporuje Ahmadínežáda.

Vzhledem k tomu, že debatě o zahraniční politice dominují tyto dva světové názory, každá další mezinárodní krize je zkreslena jako zdroj důkazů pro obě strany. Důsledkem je, že vzniká pokleslý rozhovor plný vzájemného obviňování. Ti, kdo intervenují, tím většinou potvrzují svůj kredit svým stoupencům. Hovoří-li se i otázkách, jako je Írán, v rámci západní, prodemokratické argumentace, má to neočekávané důsledky. V zemi, jejíž vedoucí představitelé téměř paranoidně podezřívají USA a Británii, to umožňuje interpretovat komentáře jako "zasahování do vnitřních záležitostí" tak, jak se to nutně stalo v posledních dnech.

V případě Íránu za poslední dva týdny byla reakce únavně známá. Disidentská levice, která pohlíží na to, co pro ni vypadá podezřele jako další "barevná revoluce" po "růžové revoluci" v Gruzii a po "oranžové revoluci" na Ukrajině, kterou podporovala prodemokratická seskupení, reagovala tak, že podpořila "protiimperialistického" Ahmadínežáda, přítele chudých a nepřítele sionismu. Její postoj ignoruje nepřijatelné aspekty Ahmadínežádova Íránu.

Skoro úplně stejná byla reakce lidí, kteří vědí víc o Tel Avivu či o Americe než o Íránu a kteří nadšeně šíří narativ o "svobodě" a interpretují masové demonstrace pro Musávího stejně zjednodušeně - jako vyjádření tužeb celého Íránu.

Tento postoj ignoruje skutečnost, že Musávího agenda není příliš radikální - Musáví se sám charakterizuje jako "fundamentalistický reformátor" - i realitu obrovské podpory pro Ahmadínežáda a islámskou revoluci.

Avšak krizi legitimity, která vznika po sporných íránských prezidentských volbách, nelze vysvětlit takto jednoduše. Sociální a politické napětí, které vzniká od islámské revoluce, výrazně posílilo od doby, kdy se reformátoři stali vážnou politickou silou. Zabývají se celou řadou otázek, jimž je možno porozumět jen v íránském kontextu. Součástí problémů je naléhavá otázka, jak vyřešit velký problém rozdílu v tom, jak se lidé chovají v soukromí a jak se chovají na veřejnosti, kde platí vážná omezení. Už deset let také sílí v sociálně konzervativním islámském státě napětí mezi konceptem velayat e-faqih - náboženské jurisprudence - a touhou pro smysluplnější, demokratické reprezentaci.

Velkou otázkou také je, co se stane s rolí Nejvyššího duchovního vůdce, kterou zpochybnil i ajatolláh Ali Chameneí, který ji nyní zastává. Jde také o měnící se hranice toho, co je politicky dovoleno v rámci stále nervóznějšího režimu ve státě, který je ve skutečnosti daleko svobodnější, než se obyčejně předpokládá, avšak jehož svobody jsou oficiálně výrazně omezeny.

Velkou otázkou také je, možná nejdůležitější otázkou, jak dokáží íránské instituce zpracovat rostoucí propast mezi stoupenci Ahmadínežáda a reformátory - kterou čistě z aritmetických příčin nemůže vyřešit vítězství jedné či druhé skupiny.

Octli jsme se v klíčovém momentě nejen pro íránský národ, ale pro geopolitiku celého regionu. Cílem nemůže být snažit se měnit realitu v Íránu tak, aby to vyhovovalo nám, aby to potvrdilo naše předsudky či naděje. Výzvou pro nás je snažit se pochopit, co se děje. Protože pouze na základě pochopení toho, co se děje, se můžeme vyhnout nejhorším chybám posledního desetiletí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 19.6. 2009