Každé slovo je důležité (jako možná zástěrka?)

19. 6. 2009 / Miloš Dokulil

Nejedním slovem nemusíme okamžitě myslet nic závažného. Kolik se toho namluvilo a popsalo papíru třeba jen o "konzervativních hodnotách"! Má se tím mínit "rodina" (jaká svou strukturou?), nedotknutelnost majetku (třeba "v dobré víře" vytunelovaného?), věrnost přátelům (kterým se umně dohodí slušná zakázka nebo dotace)? Ještě lepší před každými volbami je, že i ti, kteří jakoby jen obhajují své funkce, cítí povinnost sdělovat voličům, že se zasadí o to či ono. Copak zatím neměli čas "zasazovat se"? Někdy se dokonce halasně chtějí zasazovat o něco, co vůbec z funkce, o kterou se ucházejí, nevyplývá.

Nechci uvažovat abstraktně. Zvažme třeba izraelsko-palestinský problém. Po 2. světové válce nevznikl izraelský stát snadno (nezávislost deklarována 14. května 1948). Jako kdyby také vznikaly některé předpoklady pro něj ve stínu šesti milionů obětí holocaustu za té neblahé světové války. Ještě však před faktickým rozdělením území Palestiny na dvě teritoria došlo z obou stran k násilným akcím, při nichž tekla krev civilistů. Sám vznik státu Izrael vedl k válce ze strany arabských sousedů, kteří se v jejích třech fázích pokoušeli tento nový stát zlikvidovat. O dvě desítky let nato Izrael v preventivní a pro sebe vítězné "šestidenní" válce (1967) stabilizoval svou moc na rozšířeném území pod vlastním vojensko-politickým vlivem. Vítěz nejednou řešil bezpečnostní otázky násilným vyháněním arabského (palestinského) obyvatelstva z citlivých oblastí. Od té doby se dály nejednou další pokusy jak mocenskými, tak diplomatickými prostředky zajistit nutné vzájemné soužití. Dokonce na tento účet jednou padla i Nobelova cena míru. Ještě letos v lednu probíhaly bojové operace Izraele na území Gazy. Kupodivu také jako kdyby tehdy měly předcházet jako "hotová věc" jak parlamentním volbám v Izraeli, tak převzetí prezidentského úřadu v USA Obamou.

Právě v neděli (14. 6. 2009) pronesl premiér Izraele Binjamin Netanjahu řeč, která vyvolala jistou pozornost. Ačkoliv předtím Netanjahu odmítal jakkoliv veřejně přislíbit, že by pomýšlel na projekt dvou států na historickém území Palestiny, najednou jako kdyby to nečekané bylo venku. Také prezident Obama ihned uvítal představu, že by vedle Izraele mohl vzniknout samostatný palestinský (arabský) stát. Hodnotil to jako "důležitý krok".

Je tu ovšem nemalý problém v tom, co a jak se vůbec může změnit v příštím životě zatímní tzv. Palestinské autonomie ("Palestinian Authority"), když se viditelně v závažných vzájemně sporných (a pro obě strany zcela zásadních) bodech nemá změnit nic. Izrael se nikterak nemíní dělit o Jeruzalém jako případné příští hlavní město pro oba státy. Izrael nadále počítá s nutností osídlovat vybraná místa svým obyvatelstvem na Západním břehu. Izrael nehodlá přijmout na své území zpět dřívější palestinské uprchlíky nebo jejich potomky. Navíc případný příští palestinský stát by měl být podle Netanjahuových představ kompletně demilitarizován. Prý z důvodů vlastní izraelské bezpečnosti. (Nerozvádějme teď, jaké znaky tvoří "svrchovaný stát".)

Smlouvy mezi dvěma vzájemně přes 60 let deklarativně znepřátelenými stranami nemohou být ovšem formulovány ani jako návrh tak, že je předem jasné, že druhá strana je pro sebe bez ztráty tváře jako rokovací materiál uznat nemůže. Po rozmanitých vzájemně nejednou neblahých zkušenostech určitě není snadné učinit nějaké první vzájemně vstřícné kroky. Pouhé slovo, navíc podmíněné spoustou výhrad a nesmlouvavých požadavků, takovým "důležitým krokem" být nemůže, i kdyby pochvalně zaznělo třeba dokonce z Bílého domu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 19.6. 2009