Špatná kniha, která si nezaslouží být v žádné knihovně

17. 6. 2009 / Pavel Barák

Autor má k osobě Rudolfa Baráka jednoduchý vztah, zaklíčovaný v názvu. Ten replikuje název i téma filmového westernu Život a doba soudce Roy Beana, USA, 1972, 120 min, režie John Huston: Paul Newman v úsměvném i drsném westernu o vzestupu a pádu jednoho kovbojského lišáka, který si až příliš brzo přestal dávat pozor na vlastní záda... (Cituji dle http://www.sms.cz/film/zivot_a_doba_soudce_roy_beana.) Doktor historiografie hledá klíč k uchopení osudu a významu osobnosti nejen československých dějin v komediálním westernu...

Autor se tématu věnuje zdánlivě standardně na základě pramenů a literatury. Z pramenů však zcela pomíjí Barákovu publikační činnost v letech padesátých, šedesátých i devadesátých. Opomíjí archivní zdroje americké či britské, mezitím -- některé už léta - zčásti dostupné i na internetu. Pomíjí také ohlasy a vzpomínky jiných autorů na Baráka -- časopisecké i knižní (např. memoáry Valtra Komárka).

Studie jen velmi povrchně popisuje politickou situaci na přelomu let čtyřicátých a padesátých a stav na úseku národní bezpečnosti před a bezprostředně po příchodu Rudolfa Baráka na vnitro. Tomu věnuje dvacet stran. Poté z aktivit zahraniční rozvědky, zachycených na šesti stranách, vyjímá některá aktivní opatření -- únosy a atentáty, využívání části německých bází -- to vše na dalších 24 stranách. Baráka se tato část týká jen potud, že v té době této státní instituci šéfoval, tedy byl za ni i politicky odpovědný.

Dalších 12 stránek se věnuje Barákovu stylu řízení, okrajově i sporům s aparátem ústředního výboru KSČ. Autor se poté pokouší na šesti stranách zachytit Barákův vztah ke kultuře, zejména k některým umělcům, ale hned přechází k mocenským represím vnitra, ale i k prvním pokusům o rehabilitaci nespravedlivě stíhaných, k nimž v té době docházelo -- to vše na dalších 14 stranách. Zničehonic zařazuje i osmistránkový portrét vyšetřovatele Milana Moučky a snaží se tím charakterizovat údajně přetrvávající situaci na vnitru, byť Moučka sám už na začátku roku 1956 musel z vnitra odejít.

Poté se studie věnuje už jen vyšetřování, trestnímu stíhání, výkonu trestu Rudolfa Baráka a následujícímu došetřování a pokusům o rehabilitaci -- vše na téměř padesáti stranách. I tam si však autor neodpustil nemístné a nesouvisející odbočky...

Autor vůbec nezná pojem presumpce neviny a nekriticky přejímá názor žalobce jako prokázanou zločinnost, byť o údajných Barákových trestných činech pravomocně žádný soud nerozhodl.

Barák je pro něho jednou provždy odsouzen -- především proto, že nikdy nepřestal být komunistou, na svou dobu a ve své funkci s mimořádně otevřenou hlavou a srdcem.

Autor neumí ctít zásadu historikovy práce: Před využitím jakéhokoli dokumentu provést kritiku pramene. Vyjasnit, kdo, kdy, proč, pro koho a na základě čeho dokument vytvořil, uvážlivě poté posoudit míru jeho pravdivosti...

Budu osobní.

Nic jiného se taky ode mne neočekává. Snad k tomu přidám chvílemi i jistý nadhled... Ale neodpustím si předem říct, že v polovině šedesátých letech, kdy jsem se pohyboval mezi lidmi z prostředí Literárních novin, se tam na podobná dílka používal terminus technicus: sračka. Otázka zní: patlat se s tím? - No dobře...

1. Začnu normalizací.

V roce 1974 na jaře jsem končil studium filosofie a sociologie na Karlově universitě, v téže době nejvyšší stranický sekretariát rozhodoval, jak ostříhat má křídla.

Sekretariát ÚV komunistické strany si vyhradil projednání suverénního rozhodnutí ÚKRKu (Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, přímo volené sjezdem), který mně po třech letech přešetřování vrátil členství ve straně, v níž jsem byl od léta 1968 do normalizačních prověrek. Husák, Biľak, Kempný, další tajemníci ÚV a členové sekretariátu byli nespokojeni. Umyli přítomnému předsedovi ÚKRKu Jakešovi hlavu a rozhodli, že ÚKRK musí zrušit své suverénní rozhodnutí.

Projednali věc v širším, politickém kontextu s tím, že Pavel Barák nesmí být členem strany, protože je chytrý a vzdělaný a brzo by se dostal do významných funkcí, v nichž by prosazoval názory svého otce Rudolfa Baráka. Mladší bratr Zdeněk, už před rokem přijatý do KSČ na právnické fakultě UK, nedostane od okresního výboru legitimaci a tím to skončí. Nejmladší Eva, mezitím taky přijatá do KSČ na téže fakultě, může být členkou strany, protože v roce 1962, kdy byli všichni její nejbližší příbuzní uvězněni, jí bylo pouhých deset let. Ejhle psychologové...

Shrnuji: V roce 1974 se tajemníci ÚV od Husáka po Kempného báli jako čert kříže nějakých idejí Rudolfa Baráka...

2. Na jaře v roce 1968 jsem s podporou přátel svého otce obcházel vlivné politiky s cílem, aby stát umožnil Rudolfu Barákovi hájit se proti obviněním z roku 1962.

Už v lednu 1968 sdělila Poldinka Dostalová svým kolegům z vedení Divadla za branou, kde jsem tehdy pracoval jako elektrikář-osvětlovač, že jí její přítel Jaromír Dolanský, člen předsednictva ÚV KSČ, sdělil, že Barák bude co nevidět propuštěn. Ale ono se dlouhé týdny nic nedělo...

Koncem dubna jsem díky historikovi Ferdovi Beerovi jednal za přítomnosti Kriegela (předsedy ÚV Národní fronty) se Smrkovským (předsedou Národního shromáždění), na začátku května pak i s presidentem Svobodou -- ten měl v šuplíku dokonce příslušné usnesení nejvyššího stranického orgánu o propuštění Rudolfa Baráka...

Kriegel i Smrkovský ode mne jako podmínku vymáhali slib, že Barák nebude nijak politicky aktivní a soustředí se pouze na svou trestní záležitost.

Shrnuji: Politici jara 1968 byli ochotni umožnit nové projednání trestní věci Rudolfa Baráka, nikoli však akceptovat jeho politický návrat...

3. Od jeho propuštění 8. května 1968 jsem otci zprostředkovával řadu informativních setkání s nejvlivnějšími lidmi Jara 1968, s cílem, aby získal co nejvšestrannější pohled na situaci. mezi nimi byl i Ivan Sviták. Toho jsem opakovaně navštívil v červenci s konceptem obhajovací řeči Rudolfa Baráka, určené Nejvyššímu soudu, aby se vyjádřil k jejímu obsahu. Sviták reagoval několikastránkovým písemným posudkem, který mně předal s tím, že si s ním můžeme dělat, co uvážíme. Po přečtení jsme se s otcem rozhodli dát Svitákovo stanovisko tisku. Redakce Práce text odmítla, Další redakce -- Svobodné slovo -- text zveřejnila, byť v učesané podobě. Sviták vyzýval k návratu Baráka do nejvyšších stranických a státních funkcí. Předseda Nejvyššího soudu Otomar Boček osobně předsedal senátu, který sice rozsudek zrušil v plném rozsahu, ale věc vrátil k došetření místně příslušné prokuratuře. Tím byl Barák po tuto dobu vyřazen z politické hry.

Shrnuji: I zde platí shrnutí uvedené výše...

4. V devadesátých letech jsem dal podnět státnímu zastupitelství, aby se zabývalo okolnostmi uvěznění členů rodiny, neboť podle nálezu prokurátora Šindeláře z roku 1969 byl ve spisu založen souhlas ministra Štrougala z února 1962 se zatčením rodiny, protože podle vyjádření vyšetřovatelů v Ruzyni se věc nehýbe, Barák se odmítá přiznat a toto vytvoří ten správný tlak... Podotýkám, že i tehdy platilo, že nejbližší příbuzní nemusejí v kriminální věci vypovídat, natož aby byli stíháni. Obvinění z protistátního činu sabotáže to však umožňovalo. - Vyšetřovatel poté zjistil, že na původním místě spisu, identifikovaném v roce 1969, je dnes jen "krabice od bot".

Shrnuji: S trestním spisem Rudolfa Baráka bylo někdy v letech 1970 - 2000 manipulováno a vyjmuty důkazy svědčící například proti Lubomíru Štrougalovi.

5. Kominterna jako síť stran závislých na sovětské komunistické straně brzy po roce 1919 budovala i svou síť zpravodajskou. Jsou náznaky, že tato síť s ukončením činnosti Kominterny v roce 1943 nezanikla. Například její část v Berlíně v květnu 1945 podle zjištění francouzské zpravodajské služby nadále sídlila na asi deseti různých adresách... Zpravodajskou činnost podle pokynů Informbyra ještě v roce 1955 zajišťovaly zpravodajské služby jednotlivých spojeneckých zemí, koordinované Moskvou. Na základě dvoustranných smluv o spolupráci rozvědek pak vzniklo v Moskvě centrum integrovaných rozvědek, které před rokem 1970 (nejméně od dubna 1968) řídil pozdější sovětský poradce v Praze (březen 1970 - 1981) Jelisej Sinicyn. Podle znalců z řad KGB stranický kádr, ale podle oficiálních ruských biografických příruček zpravodajský kádr (Skandinávie 1939 - 1948; Berlín do 1952, Maďarsko do 1956, Polsko 1962 - 1968, nakonec Praha). Nu, vyberte si! Nebo nejspíš platilo oboje... Ale z toho všeho vyplývá jiná věc: Československá rozvědka proto nikdy nemohla být součástí StB! - Rudolf Barák tak například byl poradou v Rumunsku v roce 1955 vyslán pod krycí identitou na sjezd tehdy rozhádaných řeckých komunistů... Barákova soudružská "supervize" jménem "hnutí" nad komunistickými stranami Řecka a Španělska pokračovala až do roku 1961. Tyto zkušenosti mu také umožnily radit vedení rozvědky, která v průběhu roku 1988 přecházela na jiné metody práce (jinak řečeno -- do ilegality a do zahraničí, na místě zůstala jen krycí druhá či třetí garnitura, která asi ani nevěděla, která bije) a potřebovala jednak některé staré kontakty, jednak některé dávno opuštěné (už za ministra Štrougala) staré znalosti a metody -- jako byla identifikace tuzemské německé báze...

6. Barák byl jako jeden z mála lidí ve vedení KSČ druhé poloviny 50. let ochoten a schopen zúčastnit se a podílet se na formulování teoretických východisek sdílených většinou stran hnutí. Byl přitom, když Mao na poradě 1957 skončil se svými kacířskými otázkami a strčil celý štos poznámek do kapsy. Taky už na další poradu 1960 nejel, poslal jen Liu Šao-čchiho. Jak tomu rozumím, cíle velkého skoku ani pozdější kulturní revoluce nebyly bezprostředně hospodářské ani kulturní, ale lidské -- změnit člověka z pasivního objektu dějin v aktivní subjekt, schopný neustále revolucionovat hospodářství, společnost, politiku i kulturu. To, co do dějin přinesl kapitalismus a tzv. reálsocialismus zase zvrátil do stavu odpovídajícího předkapitalistickým formacím -- stavu bez naděje na pokrok.

7. Barákův vztah k Zápotockému byl natolik dobrý, že patřil mezi čtyři jemu nejbližší spolupracovníky, s nimiž se s přibližující se smrtí loučil na Hradě při večeři i na procházce hradními skleníky. Barák byl radikály stranického aparátu vždy považován za blízkého sociální demokracii a toto byl jeden z důkazů. Barák to vyvažoval vztahem k Novotnému, který byl tak dobrý, že Novotný celou Barákovu rodinu brával sebou na dovolenou do Sovětského svazu, dokonce to na Barákovi vymáhal, když se jeho klukům moc nechtělo přejíždět ze sanatoria KGB v Soči jinam. Až v létě 1961 to skončilo, zato tehdejší předseda KGB Šelěpin již z funkce odvolaného Baráka přesto pozval do Soči. Záruky, poskytované Sověty Barákovi, zřejmě skončily brzy po nahrazení politika Šelěpina aparátníkem Semičastným. Sověti ale nadále Barákovi domlouvali: Pobliže k Novotnomu! Koncem září 1961 se v Budapešti na zhoršující vztahy Baráka a Novotného se mne dotazoval i poradce Alexej Besčastnov (znepokojeným Stalinem vyslán do Prahy na jaře 1952, kde byl do 1955; pak s Andropovem v Budapešti)... Když na začátku 70. let Barák zahlédl na Smíchově důchodce Novotného, zastavil a oslovil ho. Hovořili spolu bez jakékoli zášti a Novotný dokonce prohlásil: Nedopadl bych tak, kdybych tě nezavřel!

8. Rozpor volené orgány -- aparát se vine celými poválečnými československými dějinami. Poprvé se zauzlil na přelomu 40. a 50. let ve věcně příbuzných případech Šlinga, Švermové, Švába, Taussigové a dalších. Tehdy byla stranická byrokracie poprvé poražena a vrácena k roli služebného článku řízení. Přešetřování politických procesů, smrt Zápotockého a nástup Novotného do čela státu -- alternativou byl grófský Široký s máslem na hlavě z doby tzv. Slovenského štátu -- umožnily aparátu znovu zvedat hlavu. Postupným oslabování pozic a poté i politickou likvidací Baráka, trvale prosazujícího prioritu volených orgánů státu i strany před služebným aparátem, se byrokracii plně otevřela cesta k ovládnutí celé mocenské hierarchie -- k utvoření státostrany.

9. Po odsouzení v dubnu 1962 Barák ještě dlouho "seděl" v Ruzyni. Dokonce byl od podzimu znovu vyšetřován. Z kladených otázek Barák usoudil, že se chystá nový proces se sociálními demokraty, mezi něž má být zařazen i on. V téže době byl v Ruzyni vězněn i Bohumil Laušman, poslední předseda československé sociální demokracie, unesený již za Baráka z Rakouska na vánoce 1953. Nikoli první pokus vykonstruovat sociálnědemokratické spiknutí skončil podivnou smrtí Laušmana 9. května 1963. V polovině července 1963 pak Baráka převezli do zvláštního oddělení věznice v Opavě. To ještě předtím stihl uviděl v Ruzyni svého prvního vnuka a při loučení se celým kriminálem rozléhal novorozencův křik...

Shrnuji: Brzo litovali, že Baráka nepopravili -- i když o tom uvažovali. Podle vyjádření vyšetřovatele Chvojky v dubnu 1962 však je od tohoto vážně zvažovaného záměru odradily hlasy na Blanensku, pochybující o kriminálním původu Barákova stíhání. Třeba zrovna ti slévači z ČKD, kteří 15. února 1962 odmítli schválit odsuzující rezoluci, jak o tom píše i Tomek...

10. V Opavě Rudolf Barák seděl s několika lidmi, unesenými za jeho působení ve funkci: Imrichem Suckým, šéfem detektivů protikomunistického oddělení Ústredni štátnej bezpečnosti (jejímž šéfem byl Šaňo Mach; ten zas seděl s Husákem...); Nikiforem Horbanjukem, šéfem rozvědky Banderovy UPA (uneseným omylem během prvního pokusu lapit Banderu). Seděl i s Josefem Boudou, tajemníkem Teunera, šéfa moravských fašistů (odsouzeným "náhradně" za tehdy protizákonné podnikání se semínky). Se všemi pány měl srdečné vztahy, dopisoval si s nimi. Bouda nás opakovaně navštěvoval v Praze, než emigroval do SRN, pomáhali jsme pak jeho dceři při útěku za ním do Německa. U Suckého příbuzných v Josefově ve Vídni jsem pár dní byl sám ještě v půli srpna 1968, než mu 21. srpna pomohl přes hranice syn jeho detektíva, sloužící na úseku státní bezpečnosti v Bratislavě (ilegálně sem, ilegálně tam...); za rok poté jsem ho navštívil i s bratrem Zdeňkem na známé adrese Kochgasse 22. Horbanjuk byl dokonce osobně přítomen na procesu s Barákem v červenci 1968... Prostě muklovská solidarita, chlapská přátelství a žádná averze, jak někde vyčetl Tomek!

11. V polovině šedesátých let utekl do Západního Berlína můj někdejší přítel Jiří "Mickey" Planner, administrativní vedoucí Semaforu. Podle jeho rozhovoru v českém tisku v polovině let devadesátých ho po jeho útěku několik měsíců vyslýchali Američani. A z devadesáti procent prý k Barákovi. Nepochybuji, že do všech podrobností. V oněch letech předcházejících tzv. Pražskému jaru byl pro CIA Rudolf Barák jako předmět analýzy mimořádně zajímavý! Nepochybuji, že svých poznatků nejen z těchto výslechů plně využili při řízení svých agentů v Československu v letech 1967-1970... Odraz tohoto zájmu CIA lze najít i dnes na internetu v kuse zveřejněných situačních zprávách americké ambasády v Praze z té doby druhé půle let šedesátých. S Barákem se v nich počítalo jako s významným vnitropolitickým hráčem. Možná to bylo i zásluhou her CIA, že ho pak k ničemu nepustili...

11. V létě roku 1970 Baráka vyhledal Jan Drda se svým tvůrčím záměrem zachytit Barákovy životní osudy beletristickou formou. Rudolf Barák z toho nebyl nadšen, došetřování a politické hrátky kolem toho byly právě v kritické fázi, ale výslovně neodmítal. Jan Drda koncem listopadu 1970 zemřel...

12. Část Barákových aktivit v osmašedesátém zachycuje tzv. Mitrochinův archiv. Pro mne jako přímého účastníka popisovaných jevů je to jen další důkaz obecného poznatku, použitelného např. i na Frolíkovu knihu Špión vypovídá: Zpravodajská služba dá dohromady vše, co k tématu má (v kvalitě od pověstí po dílčí poznatky), smontuje to a dá tomu formu třeba osobních vzpomínek vhodné osoby -- nebo jejího tzv. archivu. Takže na první přečtení to působí docela věrohodně i pro účastníka samého. - Co však už Mitrochinův archiv nezaznamenává, je žádost Jurije Andropova, přednesená při jeho návštěvě v Praze brzy po zvolení generálním tajemníkem na schůzce s členy politbyra na Hradě, a to rehabilitovat Karla Bacílka (člena vedení KSČ ve čtyřicátých a padesátých letech, za války agenta NKVD a zřejmě i Kominterny), Rudolfa Baráka, Josefa Grohmana (bývalého předsedu MSS do 1952; náměstka ministra kultury v letech normalizace, lapeného 1976 jako údajného agenta německé služby BND, ale pravděpodobně kurýra nástupce Kominterny) a jednu další osobu. Otálení a zjevná neochota pražských funkcionářů a brzký skon Andropovův tomu zabránily...

13. Když jsem v třiadevadesátém řekl svém příteli, pravicovému francouzskému publicistovi Pierru Faillantovi, o osudu Heinricha Műllera v polovině let padesátých (odkdy také o tom vím; poté v létě 1958 jsem byl tím třetím, kdo byl u toho, když o tom mluvil Rudolf Barák s Chruščovem na Krymu, když jsme spolu hodiny plavali v "barchetném" moři), Pierre přijel opakovaně do Prahy. Poprvé přivezl sebou "Pete" Bagleyho, vyšetřovatele Nosenka a jiných defektorů na kontrarozvědce CIA. Ten mu potvrdil věrohodnost Barákovy výpovědi. Podruhé s Pierrem přijel spoluautor francouzského seriálu o studené válce, levicový publicista Maurice Najman. Z Barákovy natočené výpovědi a Faillantova historického výkladu byl skoro celý samostatný díl. Editoři ale většinu tvrzení vystříhali... Potřetí přijeli na přelomu jara a léta 1995 s Najmanem redaktoři německého Focusu a stal se z toho světový skandál.

14. V květnu 1990 jsem v Římě nabídl schůzku Jiřímu Pelikánovi. Neodmítl a pozval mne k sobě. Jitku Frantovou jsem jen potkal při jejím odchodu z domu. Pelikán zprostředkovával Barákovo interview, které poskytl Giancarlu Lehnerovi ze socialistického deníku Avanti! (nyní poslancem italského parlamentu za Berlusconiho stranu); tlumočila Pelikánova dcera. Za rok poté, v době skandálu kolem údajné spolupráce Ladislava Lise s StB, Pelikán dokonce v Praze navštívil Baráka osobně a zjišťoval jeho poznatky a stanovisko.

15. Podobně v roce 1993 jsem oslovil Milana Kunderu a také ten mne přijal se svou paní u sebe v podkrovním bytě na Montparnassu. V obou případech jsem s nimi ze své vlastní iniciativy, ale nikoli na prvním místě, vyjasňoval -- řečeno diplomaticky - některé otázky oboustranného zájmu.

16. Od začátku devadesátých let Rudolfa Baráka za mé přítomnosti navštěvoval Jaroslav Klíma, první velitel plně obnovené Státní bezpečnosti v letech 1966 až 1968 (ta předchozí skončila jako samostatná organizační jednotka v roce 1953; po dílčích úsecích začala být obnovována až za Štrougala). Probírali jsme řadu nevyjasněných otázek od války počínajíce... Klíma mně nakonec svěřil rukopis studie o své činnosti v roce 1968 a vědomostech k událostem toho roku se vážícím, s důvěrou, že s ní správně naložím - a přispěju k jejímu zveřejnění. O to se nyní snažím - ukázky v rozsahu třetiny studie vydaly 21. srpna 2008 internetové Britské listy.

Tím vším nechci nic naznačovat, ale jen říct: Rudolfa Baráka i jeho znalostí a názorů si až do posledních chvil jeho života řada významných nebo věci znalých lidí vysoce vážila.

Vytisknout