Another hero - another mindless crime: Další hrdina, další nesmyslný zločin

19. 6. 2009 / Karel Dolejší

Ken Timmerman, výkonný ředitel prorepublikánské Foundation for Democracy in Iran, jistě není osobou, kterou bychom podezírali ze sympatií k Ahmadínežádovi. Přesto to byl právě on, kdo veřejně upozornil na skutečnost, že perská sekce Hlasu Ameriky podpořila Musávího proti zastáncům bojkotu voleb, kterým neposkytla vysílací čas. Místo toho prý intenzivně opakovala tvrzení o existenci údajné fatwy nařizující úředníkům ministerstva vnitra "vyhrát Ahmadínežáda" a vyzývala k účasti na volbách, přičemž podle významné části íránské opozice i Timmermana samého participace především legitimizuje režim. Podle téhož zdroje Obamova administrativa využila organizaci National Endowment for Democracy (NED) k přípravě íránské verze demokratické "barevné revoluce" - vedené ovšem Musávím, jenž pomáhal založit libanonský Hizballáh. Podrobnosti o působění NED těžko zjistíme, protože byla nedávno zbavena povinnosti poskytovat americké veřejnosti podrobné zprávy o tom, nač vlastně vynakládá jí svěřené prostředky.

Je téměř jisté, že po Obamově zvolení čekali íránští ajatolláhové na signál, že se mění americká strategie destabilizace režimu. Nedočkali se ho však. Vedle podpory politické opozice pokračuje i podpora teroristických skupin jako je balúčský Jundallah, který nedávno bombovým útokem zabil 25 lidí, aniž by on a jemu podobná uskupení byla zapsána na příslušný americký seznam teroristů. Interpretace těchto skutečností z perspektivy Teheránu je tedy nabíledni: Od dob Bushe II. se nezměnilo prakticky nic, cílem USA, které jen vyměnily masku, je nadále změna režimu; kohokoliv tedy USA podporují, dělají to s tímto - a s žádným jiným - cílem.

Ale nejde zdaleka jen o stamiliony dolarů, které USA investovaly do destabilizace íránské theokracie. Obamova administrativa vedle toho investovala ohromný politický kapitál do úsilí dosáhnout diplomatického průlomu v otázce íránského jaderného programu. Je přitom zřejmé, že Írán s Ahmadínežádem v čele by nebyl zrovna nejpříjemnějším vyjednávacím partnerem. Koneckonců, snaha zákulisně podpořit Ahmadínežádova vyzyvatele dává na první pohled docela dobrý smysl. A tak americká vláda kupříkladu apelovala na zřizovatele Twitteru (který neakceptuje příspěvky v jazyce farsí), aby neukončoval své služby íránským uživatelům, ačkoliv je v daných souvislostech velmi pravděpodobné, že Twitter využívají především operativci vyškolení NEDem, jejichž dokonalou angličtinu Jan Čulík naprosto právem obdivuje.

Pozn. Jana Čulíka: Dokonalou angličtinu mají osoby, které se prokazatelně dovolaly z různých míst Íránu do BBC, nikoliv zřejmě operativci vyškolení NEDem, používající twitter. Občasné příspěvky v perštině byly na twitteru, jehož adresu před dvěma dny publikovaly BL.

(V USA žije poměrně početná íránská komunita, v těchto volbách bylo pro ni zřízeno celkem 35 volebních místností.) Co byste tedy ještě chtěli udělat víc, abyste stoprocentně zajistili, že Revoluční gardy a milice Basídž budou v každém opozičníkovi automaticky vidět amerického agenta!

Asymetrická strategie "barevných revolucí" vyvinutá za Bushe II. kvůli destabilizaci nepohodlných režimů na Balkáně a v postsovětském prostoru, je vlastně jakousi starostlivě zaranžovanou "soft" verzí lidového povstání. Zásah organizované státní moci proti "barevné revoluci" je vždy pro státní aparát demoralizující a v konečném důsledku kontraproduktivní. Rebelie pracuje směrem dovnitř s odkazy na klíčové prvky národních mytologií, zatímco směrem navenek odkazuje na "vůli lidu" a sounáležitost se světem. To vše jí má zajistit větší legitimitu než představitelům režimu zkompromitovaným a vnitřně rozpolceným díky násilí, k němuž se nechali vyprovokovat. Barevné revoluce zpravidla na základě tohoto mechanismu vítězí. Podmínkou ovšem je, že jejich aktéři nejsou mezi veřejností jednoznačně asociováni se svým západním sponzorem, což by je naopak zcela delegitimizovalo - stručně řečeno, kdyby veřejnost uvěřila, že nejde o "nic jiného než" americké agenty, byl by to konec rebelie. To co v podobných případech skutečně působí a legitimizuje je - řečeno se Schmittem - "telurický" moment, jakmile odejde ze scény a nahradí jej "třetí vzadu", kouzlo je zlomeno a nedá se spravit.

Nevím, jak ve skutečnosti dopadly sporné íránské prezidentské volby. Poctiví kritici Ahmadínežáda připouštějí, že není zcela vyloučeno ani jeho vítězství, a kupříkladu americká analytická společnost Stratfor vcelku asertivně tvrdí, že Ahmadínežád doopravdy vyhrál. Když prohlížím fotografie Musávího podporovatelek nesoucích anglicky psané pikety, jejichž textu patrně sotva rozumějí, a za zelenými šátky vidím starostlivě nalíčené obličeje, každopádně chápu, že přesně tohle znovuobjevení tajemství musí na nás západní muže všude konfrontované s plnými mísami masa působit fascinujícím dojmem, takže mnozí hned takřka vypínají mozky. Nemohu proto necitovat z Nietzschova aforismu O problému herce: "Co přitom vždy vyjde najevo? Že se přetvářky nevzdávají, ani když se - vzdávají... Žena je tak artistní..." (Radostná věda, 361). Té námahy při přesvědčivém předstírání! Však už jsou o tom celé knihovny výstřižků z lifestylových publikací...

Ještě stále je nejpravděpodobnější variantou ta, že se íránský režim přinejmenším ve střednědobé perspektivě s přehledem udrží. Pokud ale věci půjdou touto cestou, čeká demonstranty vesměs nedobrý konec, ať už teď uděláme cokoliv - a ty ze Západu, kdo rebely popichovali, po krátké stabilizační přestávce nepříjemná odveta na mezinárodní scéně. Zastánci "měkčí" komunikace se Západem, dosud v íránské oligarchii vlivní, vyjdou z konfliktu oslabeni. Žádné ústupky v jaderném programu se konat nebudou. Režim aktivizuje své lidi v Iráku a může ho během několika měsíců změnit v peklo pro sunnity a Američany, bude-li chtít. Libanonský Hizballáh se může postavit proti vládě a snažit se násilím zvrátit výsledky voleb, zatímco palestinský Hamás podporovaný Íránem zaujme pro Obamu nepřijatelný postoj k jeho mírovým plánům, čímž je spolu s pravicovou izraelskou vládou fakticky pohřbí. To by vážně otřáslo i domácí Obamovou pozicí... Řadový Evropan pak s výsledky velké hry světových mocností nadělá asi tolik co předtím: Může podepisovat apely Amnesty International adresované íránským úřadům, například.

Ať už tak či tak, íránská rebelie se již rozběhla, Rubikon byl překročen; tah nelze vzít zpět, logika situace to nedovoluje. Demonstranti v ulicích Teheránu, kteří jistě ve své většině nemají o skutečném pozadí událostí ani ponětí, musejí čelit svému osudu, ať už bude vítězný či katastrofální. Prostě, jak tvrdí první íránská rocková skupina - šou musí pokračovat...

Vytisknout