Fassbinderův Berlín, Alexandrovo náměstí ještě jednou

18. 6. 2009 / Robert Bartoš

Kniha Berlín, Alexandrovo náměstí, jejíž vznik se datuje rokem 1929, je edukativně-religiozní velkoměstský román. Döblin, pro něhož je ústředním motivem problematika oběti, zakomponoval do románu pojetí oběti jednak podle křesťanství ve scéně Izáka a Abraháma a dále v závěrečné scéně, kde dochází k převtělení a vzniku nové hodnoty ve smyslu védského učení. Celým dílem prostupují nejrůznější biblické citace např. z Kazatele, Joba, Jeremiáše, které vytvářejí metaforické oblouky k nadcházejícím dějům.

Expresionisté, k jejichž časopisu Der Sturm přináležel i Döblin, byli před 1. světovou válkou fascinováni nástupem industrializace a dokonce válkou, jejíž příchod cítili jako nový začátek jiného, lepšího řádu (např. Ernst Stadler, Georg Heym). Tato infúze nadšení však nemá dlouhého účinku. Již v prvních týdnech a dokonce dnech po vypuknutí 1. světové války se začíná objevovat v myslích umělců pesimismus. Tvorba od toho okamžiku už je jenom skurilní líčení rozervaného světa, který zešílel (August Stramm: Tropfblut). Následující vznik Výmarské republiky, pocit nespravedlivě tvrdého trestu vůči Německu, soupeření "civilizace" a "kultury", starého a nového řádu, zbídačení v důsledku válečných reparací byly hnacím motorem sociálních bouří mezi extrémní pravicí a levicí Německa dvacátých let. Umění začíná tušit odvrácenou tvář technického pokroku, dehumaziaci společnosti v důsledku všudypřítomných strojů, které degradují na stroj i člověka, projevují se první obavy z osamění člověka v džungli velkoměst.

Do této atmosféry Döblin zasadil svého hrdinu Franze Biberkopfa, dobráckého, ale prostoduchého stěhováka, který si po odsezení čtyřletého trestu za zabití své partnerky předsevzal, že už bude vždycky jen slušný. Nehodlá však změnit ani své myšlení, ani prostředí. Žije neuvědoměle, vystupuje pyšně, ale zároveň je bolestínský, nechává se unášet proudem, neumí se sám uživit, od života inkasuje ránu za ránou, ale není schopen tyto situace analyzovat. Stává se jejich zajatcem. Varování mystických sil nechápe. Nezvládá kontrolu emocí ani vůči těm, jejichž srdce pro něj bije. Z pocitu nespravedlnosti světa a bezradnosti propadá alkoholu, rezignuje na slušnost a zaplétá se s podsvětím, které ho semele.

Síly spravedlnosti jsou však neúprosné. Neuvědomělý člověk jdoucí bez sebereflexe jen za svým je bezcenný a je nutno jej rozložit na jednotlivé složky. Franze vyhledá Smrt a tvrdě ho konfrontuje s jeho minulými činy. Tváří v tvář těmto skutečnostem Franz nahlédne svou vinu a "vrhá se do náruče bolesti. Pokládá se do hořícího plamene, aby byl zničen".

Odhozením starého "já" se zrodí nový Franz.

Franz, který pracuje, hledá poznání, uvědomuje si probíhající procesy ve světě a je ochoten je aktivně spoluutvářet. Už se nelituje, nevymlouvá se na Osud, nýbrž bere do rukou život svůj i život komunity.

Jenom v takovém typu člověka Döblin spatřuje naději v to, že lidstvo zabrání dalším světovým konfliktům, na něž bylo v té době již zaděláno. Tato myšlenka koresponduje i s krédem Rainera Fassbindera "být všude tam, kde něco hoří, kde to smrdí".

Vytisknout