19. 12. 2008
POZNÁMKA NA OKRAJ:Krása a pravda, neboli přípravy na VánoceVánoce jsou přede dveřmi a nejen ošetřovatelé osamělých duší jsou už teď ve velkém stresu, protože se asi necítí opravdu připraveni na to, co na ně čeká hlavně po večerech během příštích dnů. |
Teď začnou přicházet poštou a mailem vánoční pozdravy taky těm, kteří na Ježíše nevěří, někdy klasické s Betlémem, někdy úplně jiné a časem možná adekvátnější. Jeden takový pozdrav, který jsem dostal od malíře Uli Pforra, a přednáška profesorky Fabienne Brugère z Université de Bordeaux o 'zkušenosti krásy' byly podnětem k mé dnešní poznámce o kráse v očích pozorovatelů a o významu subjektivní pravdy ve společenském životě... Profesorka Brugèrová poukázala ve své přednášce na hamburské univerzitě na to, že pojem "krása" je konstrukt, který není jednoznačně definován, který se ale taky nedá už takhle definovat. A protože se zkušenost krásy odehrává v hlavě individuálních pozorovatelů a každý z nich má svůj individuální smysl ohledně toho, co je krásné, o kráse se vlastně může dobře diskutovat, ale nakonec se často o ní nikdo nikdy neshodne. To vědí ovšem nejen filozofové, někdy se ale na to zapomíná. "Co na tom ten člověk vidí krásného" je známá otázka, na kterou často neexistuje uspokojivá odpověď, Vy se na to možná taky ptáte, když se díváte na Pforrův vánoční plakát. Věřím ale, že někdo objeví i v něm něco krásného, ačkoliv ho tady používám více jako příklad toho, jak se dnes dá také interpretovat vánoční dění. Tak, jako je "krása" věcí individuálních osob, i pravda je něco, co je často závislé na individuálních vědomostech a subjektivních pocitech. A právě Vánoce jsou dobrým příkladem toho, že pro jednání lidí a pro společenské dění rozhoduje subjektivní pravda. Pro věřící křesťany jsou Vánoce ovšem spojeny s Kristovým narozením, oni myslí na Betlém, mezitím jiní věří v existenci Santa Clause a zase jiní si dávají dárky, ačkoliv ani nevědí, proč se to právě v té době dělá... Někdy není lehké akceptovat, co se jiným zdá být hezké. Víc člověka ale asi zatěžuje život, který jiní považují za pravdu. To my všichni dobře známe. Jinou otázkou ale je, jestli nejen poznáváme, ale i uznáváme, že by se naše usuzování mělo častěji zkoumat. Příčinou by k tomu mohly být například i někdy moje poznámky. Proč asi vždycky mé poznámky končí otázkou? |