Možná však, že se jedná o první příznaky směřování sinologie a orientalistických oborů vůbec v Evropě a v USA v posledních letech, které se tímto spektakulárním způsobem dostaly na veřejnost. Koncepce sinologie se na Západě totiž mílovými kroky vyvinula tak, že tradiční filologické a kulturně historické vzdělání bylo ze dne na den přehodnoceno jako takřka nepotřebné staromilské harampádí a na jeho místo nastoupila technokraticky pojatá studia na disciplinárním rozhraní s politologií, ekonomií, mezinárodním vztahy, která jsou zaměřená na Čínu současnou a která se v rámci univerzitního marketingu dostala pod hlavičku pacifických studií.

Takto pojatá sinologie se soustřeďuje na časové rozmezí asi dvaceti let a je zcela pohlcena rozbory nejžhavějších událostí a společenských a hospodářských trendů ČLR v 21. století. V rámci jejího kurikula jsou pak představována všechna "neaktuální témata" , jako jsou předmoderní dějiny, literatura, filozofie nebo jazyk, souhrnnými úvodními přednáškami, jež dodávají absolventům zdání, že přece jen jejich nejmodernější témata nevisí v úplném historickém vzduchoprázdnu.

Nezpochybňuji samozřejmě potřebnost studovat témata aktuální a bezprostředně využitelná v praxi, odborníky na moderní dějiny nutně potřebujeme jakbysmet a tu a tam nějaký politolog se také uživí. Už by bylo na čase, aby do našich sdělovacích prostředků vstupovali skuteční odborníci na daná témata, nikoli každý, kdo vlastní sinologický diplom či prostě jen často jezdí do Číny -- v lepším případě (v horším předvádějí Čínou nedotčení redaktoři, co umějí vygůglovat, popřípadě se k otázkám vyjadřují vnímaví duchové, kteří tam byli dvakrát a všemu čínskému hned rozumějí, jako je Stanislav Komárek). Co je však zcela nerozumné, ač pochopitelné z hlediska celkové atmosféry v západních společnostech, je výkyv kyvadla z jedné krajnosti do druhé.

Klasická studia jsou v poslední době na evropských a amerických univerzitách buď naprosto marginalizována anebo, a to častěji, úplně zlikvidována. Počet míst se zaměřením na klasickou čínštinu, na klasickou čínskou literaturu či na staré dějiny je bezprecedentním způsobem omezován a velké masové, z hlediska povahy bakalářské "sinologie" na západoevropských univerzitách povětšinou poskytnou nanejvýš výcvik v praktické každodenní čínštině a průhledy do různých právě atraktivních záležitostí, jako je čínský film nebo otázka genderu v současné čínské próze. Žádná zlatá střední cesta se, zdá se, jednoduše nepěstuje. Trend sem, trend tam.

Není potom divu, že leckterý sinolog nerozezná klasickou báseň od reklamy na hampejz, a ještě se brání "hlubokými významy", které smrtelník nedokáže rozšifrovat, nemá-li šikmé oči. Inu, zná-li z celé čínské poezie jména několika tchangských básníků, není se co divit. Nevím, mohl to být tento případ, mohlo to být také způsobeno úplně něčím jiným, ale jistě se podobné věci dějí každý druhý den v malém měřítku a bez jakékoli publicity. A až se budeme jednou potřebovat vyrovnat například se čínskými snahami o šíření konfucianizmu do světa, budeme horko těžko shánět odborníky na starou čínskou filozofii podobně, jako najednou nebyli k sehnání znalci islámu.

Je to tím paradoxnější, že Čína je zatím stále vážena především pro své tradiční dědictví, pro svou starověkou filozofii, pro klasickou poezii či pro kaligrafii a v sinoromantickém pojetí je stále především zemí klášterů, bojových umění, ztichlých čajoven a tajemných znaků. Kdo však bude podložené vědomosti o tomto dědictví, kterým se ostatně současná vládnoucí garnitura dost licoměrně chlubí a na které prý navazuje, zprostředkovávat, když budeme mít jen zástupy odborníků na to, kolik mobilů se v daném roce v ČLR vyrobilo nebo k jakým legislativním změnám v podnikání tam právě došlo?

Ponechám stranou skutečnost, která se zdá triviální, ale setkává se pravidelně s nepochopením studentů i různých komentátorů, totiž že dobře porozumět současné Číně nelze bez znalosti jejích dějin v nejširším slova smyslu. Poznamenám jen na závěr, že Ústav Dálného východu FF UK se pomalu stává vzácnou výjimkou; zatím mu snaha o skloubení moderních a klasických studií byla umožněna. Teoreticky by z této výlučnosti mohl v budoucnu těžit v evropském měřítku. Přes podporu fakultního vedení je však jeho budoucnost ve hvězdách, protože ministerstvo vnitra bude jen stěží chtít dotovat výzkum klasické čínštiny a spol. věčně. Co s ní v diplomatických a bezpečnostních službách?