1. 9. 2008
Cizinecká legie a neonormalizaceSkončil právě srpen, takže jsme byli účastni jednoho z vrcholů letošního osmičkového roku. Včetně úpění nad tím, kde "my jsme mohli být" nebýt bratrské pomoci chatrně kryjící sovětské imperiální ambice přímo, vlastními garnizonami kontrolovat Střední Evropu. Vyvažme se, rozbijme okovy proletářů místního historizujícího písemnictví a žurnalistiky a pišme o něčem jiném. |
Nezmiňujme kvůli protiruskému radiolokačnímu zařízení aktualizovanou tezi á la Jižní Kavkaz, že mráz přichází z Kremlu, nerozebírejme po rozdrcení Pražského jara rozvitý eurokomunismus, vyhněme se poznámce o definitivní diskreditaci sovětského zřízení a komunismu v Západní Evropě, kteréžto ve Třetím světě srovnatelně utrpěly koloniální válkou SSSR v Afghánistánu. K veliké radosti Číny, Spojených států či Íránu. Zkrátka bavme se v roce osudových osmiček na nečekaně "domácké" téma Cizinecká legie. Ona není vlastně jenom jedna jediná, ale jedině ta, jejímž hlavním posláním bylo porobit pro starou koloniální velmoc, Francii, s jejím vznešeným revolučním heslem "Rovnost, volnost, bratrství" Indočínu anebo území černého světadílu, je opásaná široširou šerpou pověsti. Bojechtivá tvrdost, houževnatost, neohroženost a pravé kamarádství; efektní zploštění chlapství nedílně tvořené také vidinou kariérního postupu, peněz a - dobrodružství. O bojích legionářů v Alžíru či Vietnamu kolují legendy. Méně se již ví, že prapůvodně, 9. března roku 1831, kdy byla založena, dostala jiný primární úkol. Takříkajíc sociálně-chirurgický. Měla oddělit lidské plevy od zrna anebo alespoň nechat kal, nezřídka bývalé vojáky potloukající se Paříží vykrvácet ve slibných dálavách. Po ulicích hlavního města "sladké" země galského kohouta tehdy kráčela luza, bloudily bojovné tlupy z celé Evropy, které lákal místní revoluční sukces. Revoluce zdola o rok dříve svrhla Karla X., zatímco na vrchol státní pyramidy vynesla Ludvíka Filipa a nyní sklízela ozvuky věhlasu. "Kam s ní?" položil si tehdy otázku boji v Alžírsku zaměstnaný ministr války, maršál Joseph Soult. Tak se zrodila slavná Cizinecká legie, jež získala roli obdobnou antipodské Austrálii, kam pro změnu Jeho britské Veličenstvo vysídlovalo zločince všeho druhu. Vznikla organizace, která dávala tvrdou, leč "druhou šanci" a neměla operovat v hranicích samotné mocnosti. Do politicky vynuceného odchodu z Alžíru prodlévalo její centrum od roku 1843 v Sidi-bel-Abbèsu. Ten mohl být za zásluhy o stát naturalizovanému legionáři přiřknut coby domovská obec, takže leckterý "poturčenec" s novou příležitostí mohl být větší vlastenec, větší Francouz, než rodilý Pařížan zpod Eiffelovy věže. Elitní útvar bojoval právě s výjimkou Austrálie na všech obydlených kontinentech. Ve Španělsku třetího desetiletí předminulého století za královnu Isabelu Druhou. Operoval na Krymu, v Itálii a Mexiku. Během prusko-francouzské války poprvé učinili vládní představitelé výjimku a nasadili jej na domácím bojišti. Do první světové vojny dobývali bojovní cizinci území žlutého a černého světadílu. Zápasil s domorodci v Tonkinu, na čínské Formose, v Súdánu (kde se dnes kromobyčejně angažuje zrovna "Říše středu"), na Madagaskaru či v Maroku. Dva roky po uzavření míru "opatruje" svěřenecká, posud horká území Sýrie a Libanonu. Úkoly legionářů během 2. války jsou sdostatek jasné a slavné, což se zdaleka nedá říci o válce v Indočíně (1946-1964). Jihovýchodní Asii po druhém globálním konfliktu krvavě pacifikovali zajatí němečtí vojáci a esesmani, což klidně mohlo přispět k míře brutality "policejní akce" proti vzbouřencům míchajícím v tomhle geografickém, etnickém, náboženském a ideovém kotli hodně zvláštní Molotovův koktejl nacionalismu a marxismu. Esesáci se tam setkávali vlastně s odbojáři protifašistické koalice -- v řadách cizích i vlastních. Místy dalších nasazení za studené války bylo separatistické Maroko, Tunisko a Alžírsko. Fanatické úsilí o udržení země, kde ležela garnizona Sidi-bel-Abbès, zavleklo Francii do další mnohaleté a typicky krajně surové, v tomto případě de jure občanské války, k pokusu o státní převrat, vzestupu organizovaného zločinu a -- bezmála zániku samotné Cizinecké legie. V dalších desetiletích sloužila výběrová jednotka francouzské armády v v Zairu, Libanonu, Perském zálivu, Kambodži, Somálsku, ve Rwandě, v někdejší Jugoslávii, v Afghánistánu aj. Myslím, že se dávno vyjasnilo, čím je Francouzská cizinecká legie našinci "domácká". V roce zběsile skandovaných osudových osmiček, kterážto vědomostně-trhovecká kampaň jakoby mezi řádky prostírala nekonečno místních politických průšvihů, počítaje v to intolerance k lidem jiného mínění, což zapříčinilo několikavlnný exodus. Mnoho exulantů včetně bojovníků nejrůznějších legií. Impulsy k útěkům za hranice otčiny přicházely po roce 1948 vysloveně z domácích zdrojů; podílelo se na nich systémové pronásledování prokazatelných bojovníků za národní svobodu, projev krajní neúcty i ve Východním bloku těžko srovnatelný. Jeden z postižených zahraničních vojáků, mnohaletý příslušník Légionu Etrangère major Karel Hora (1908-1989) ve svých knižních vzpomínkách "Moje matka Cizinecká legie" z roku 1973 hovoří nepřímo o osudových osmičkách, jimž očividně nejsme s to uniknout, neboli že "ve statistikách náborů Čechoslováků jsou výrazné špičky v letech 1914--1918, 1938--1940, 1948, 1968". Od založení ztratila legie asi 40 000 vojáků a důstojníků. Kolik z nich bylo Čechů nebo kolik Čechoslováků zahynulo třeba ve vietnamském Dien-bien-phu rukama svírajícíma samopaly naší výroby? Zbývá poslední, vysloveně řečnická, o to provokativnější otázka: kolik krajanů pohnal z nejrůznějších důvodů do (vnitřní) emigrace rok '89 a ne vždy nejšťastnější vývoj 90. let? Peníze stanuly "až na prvním místě" a pro období opoziční smlouvy v našem prostředí zpopularizovala disidentka Jiřina Šiklová novotvar "neonormalizace"... |